Vážené a vážení,

o poezii často slýcháme, že se vlastně nečte. Že její čtenářstvo je totožné s jejím pisatelstvem, že básníci jsou snad jakási podivná sekta sdílející své tajné rituály ve svých obskurních svatyních. Před světem uzavřená, světu nedostupná, světu lhostejná. Jako by mezi poezií a světem zela strašná trhlina: svět prý nepotřebuje poezii, a někteří míní, že ani poezie nepotřebuje svět.

Poslední dobou se ale ozývají i jiné hlasy. U nás, a zdá se, že nejen u nás, alespoň, jak mohu sledovat dění ve svém druhém regionu, na Balkáně, prý přichází nová vlna zájmu o poezii. Mezi některými mladými lidmi prý poezie sice poskrovnu, ale přeci jen začíná být i tak trochu módou. Přinejmenším básnická čtení se pořádají více než před deseti lety a navštěvuje je stále větší počet návštěvníků. A přinejmenším sami básníci hovoří sebevědoměji. V tomto ambivalentním kontextu chci však hovořit z poněkud skrytější strany — o poezii a přesahu. A chci hovořit z perspektivy básníka, jehož poezii a myšlení zakládá náboženská zkušenost.

Nejprve však k onomu slábnutí citu pro poezii, které je z delší perspektivy neoddiskutovatelné. Poslední kapkou či pomyslnou korunou vyprovázení poezie do říše stínů byl pro mne před časem v Hostu publikovaný text Miroslava Balaštíka Gramatika mrtvého jazyka?, v němž tento úctyhodný muž přirovnal poezii de facto k dávno mrtvým jazykům a závěrem vyslovil naději, že nezbývá než doufat, že se mu snad někdy někdo znovu naučí. V tomto, v lecčems pozoruhodném textu mimo jiné napsal:

„Próza má v tomto nepochybně výhodu. Dokáže člověka vždy opět vtáhnout tím, že pracuje s analogií a svět jakoby stále znovu buduje. Poezie je však založena na rytmu a ten předpokládá vnitřní naladění a vůli k souznění. Příběh jako by nepotřeboval víru a kontexty, neboť jeho podstatou je antropologická danost: lidský život spějící od narození ke smrti. Poezie je ale rituálem, jímž se snažím tuto danost překonat a dorozumět se světem, do nějž jsem byl vržen. Jenže proč mluvit se světem, před kterým nestojíme v údivu a který se zdá být samozřejmým?“

Jistě, lze hned namítnout, že jen určité druhy poezie jsou založeny na rytmu a potřebě naladění. A přece já s ním toto jisté „romantizující“ vnímání poezie vlastně sdílím, i když jinak. Balaštíkova metafora gramatiky mrtvého jazyka, neboť tak dnes může podle něj pedagog poezii učit, mi připomněla jeden můj oblíbený tajemný příběh. Prosím Vás nyní, abychom společně nasedli nejlépe na kouzelný koberec, protože budeme putovat časem, kontextem i prostorem opravdu daleko.

Až otevřeme oči, neocitneme se nikde jinde, nežli rovnýma nohama v Mekce 13. století. Svaté poutní místo islámu právě zadumaně obchází jistý andaluský Arab, který bude jednou vzdělanému světu znám pod jménem Ibn 'Arabí coby největší islámský mystický filosof. Při obcházení jej napadnou enigmatické verše — filosofové v oné temné době veršují vcelku běžně — a nahlas je vysloví:

Ach vědět, zda ony vědí, jakých srdcí se zmocnily!

Jak mé srdce touží vědět, po jakých stezkách se vydaly!