Poklady nového světa

Adam Borzič

Aby mohlo dojít k jakékoliv změně, je potřeba, aby společnost naznala, že současný stav věcí je pro ni neudržitelný. Opustíme-li ubíjející honbu za nepřetržitým růstem, otevřou se nám na oplátku jiné možnosti.

Před nedávnem se na stránkách tohoto periodika zrodila pozoruhodná filosofická diskuse o „kapitalismu“ mezi Michaelem Hauserem a Janem Černým. Nejsa filosof, necítím potřebu do této debaty vstoupit přímo, rád bych jen přidal na její okraj několik postřehů, které se snad dotýkají tématu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nutnost změnit systém, ve kterém žijeme, ať již ho pojmenujeme jakkoli, pociťují mnozí z nás. Mnozí z nás však rovněž tuší, že tato změna nemůže nastat bez účasti a podpory většiny obyvatelstva. Bylo by to ostatně hodně nelogické usilovat o demokratizaci systému a zároveň pro tuto vizi nezískat ty, kterých se týká. V posledním roce se vynořila velká řada výborných textů, které z různých úhlů tuto nezbytnou změnu společenského uspořádání promýšlejí. Přicházejí s analýzou tíživé a neuspokojivé přítomnosti, varují před možným budoucím nebezpečím a představují modely politické, ekonomické i ekologické, které mohou neoliberalismus nahradit. To vše je dobré, to vše je nutné. Někdy mě ale při čtení těchto textů přepadá neodbytný pocit, že jsou diktovány (což je pochopitelné) z větší části privací a frustrací. Jan Černý ve svém příspěvku dobře postihnul, že „uhranutí kapitalismem“ může mít i podobu negativní závislosti. Nebezpečí zla je v tom, že proti němu bojujeme, napsal kdosi moudrý.

Je falešné si namlouvat, že systém, ve kterém žijeme, existuje bez souhlasu (sice možná pasivního) většiny obyvatelstva. Témuž klamu někdy podléháme v souvislosti s bolševickou vládou. Teprve tehdy, když se změní většinová optika a starý systém přestane poskytovat i poslední zdání smyslu, začne bít dějinné kyvadlo na poplach, teprve tehdy mohou proběhnout systémové změny. V současnosti si musíme klást otázku, proč většina obyvatel, u nás i jinde, systém, který Milan Smrž právem označil za „kořistnický“, podporuje? Ač se to zdá k nevíře, lidské touhy bývají prosté. Prosté natolik, že se mohou projevovat složitým spletencem psychických a sociálních jevů. Snad každý touží po štěstí (zkusím zaplašit Nietzscheho námitku, že po štěstí touží jen krávy a Angličané) a bezpečí (které může být strachem z velkého neznáma, ze smrti...).

Kapitalismus, užiji-li tohoto magického slova, umí na svých výrobních pásech performativní metodou vyrábět dokonalé iluze, iluze uspokojovaných tužeb. Jeho pudová potence maskovaná animalita atakující atavismy v našem nitru se zdá nepřemožitelná. Že pro mnohé, ne-li pro většinu, produkuje svět, který je v posledku neobyvatelný, to je brutální fakt ukrytý pod tlustým nánosem líčidel a neonů. Skutečně, jaká to uhrančivost oné rychle se mihotající záře, třpytivé tříště, která každý den performuje před naším zrakem! Tohle štěstí je sice poněkud klamné, ale existenciální hlad na chvíli utiší i zdání.

Aby mohla být tato falešná a odcizující modla stržena, nevystačíme si pouze s analýzou, nepostačí nám ani apokalypticky varovný tón, jelikož instinkt bezpečí (tedy přivyknutí si na nebezpečí, které známe) je mocný. Strach z neznámého a budoucnost je v tomto ohledu „neznámá“ téměř absolutního rázu a obecná lidská záliba v podléhání iluzím se mohou ukázat jako největší překážky nové společenské transformace. Možná vycházím z naivního terapeutického předpokladu, ale domnívám se, že „negativní motivace“ stačit nebude.

A přitom, nemáme-li klapky na očích, vidíme, že náš svět je všechno, jen ne bezpečný a šťastný. Opak je pravdou. Má-li nová společenská orientace zvítězit, musí získat na přitažlivosti, ano, musí se stát atraktivnější než-li současný systém. Je jasné, že porážka hybridního S/M molocha neoliberalismu spočívá ve změně hodnotové orientaci, v důsledném přehodnocení všech hodnot. Na místo nenasytného chřtánu, který se chce zadávit planetou, musí nastoupit dobrovolná skromnost, schopnost kultivovat své potřeby a podřizovat je smyslu i odpovědnosti k celé biosféře.

Zkusme si ale představit politický subjekt, který by s tímto nárokem radikálně vystoupil před veřejnost. Buď by zmizel dříve, než by vzniknul, nebo by se v lepším případě stal menšinou neschopnou cokoliv změnit. Aby se mohl takovýto rozvrh realizovat, je zapotřebí uvědomění obyvatel vědomých občanů. A přece tu zaznívá falešný tón. Smýšlíme-li o solidárnějším a ekologicky citlivějším způsobu života jakožto o privaci, dostáváme se na scestí. Jak jsem již v jiném textu na těchto stránkách psal, současný systém nás systematicky okrádá o nejrůznější „požitky života“. Tvrzení, že je hedonistický, není udržitelné. Naopak, domnívám se, že v jeho základech se skrývá natolik nekrofilní orientace, že veškeré požitky dokáže pouze simulovat. Toto iluzorní štěstí se v našem nejdokonalejším z možných světů, v našem ráji na konci dějin, projevuje ve třech základních modech — ve falocentrickém soupeření, v potřebě být spatřen a v prožitku vlastnění (v absolutním slova smyslu). Bylo by zajímavé analyzovat tyto tři mody psychologicky či psychoanalyticky, ale řekněme pouze, že v jejich základech narazíme na kostřičky dětského strachu, na pletivo zakomplexovanosti a existenciální tísně.

Zbavit se těchto pout je osvobodivé. Vyžaduje to však odvahu a vědomí. Zisk v tomto případě mnohonásobně překoná investovanou námahu. Rád bych nyní představil příběh amerického básníka Bruce Isaacsona patřícího k sanfranciské básnické škole zvané „Babaři“. Ten už ve svých dvaceti šesti letech patřil mezi nejúspěšnější ekonomické prognostiky USA, byl viceprezidentem mozkového trustu zabývajícího se výzkumem sporných odvětví americké ekonomiky. Několik let ve vysokém světě financí se u něj projevilo psychickým zoufalstvím, těžkou depresí, impotencí a nervovým kolapsem.

Isaacson se odhodlal k ráznému kroku, seknul s prací, rozvedl se, přestěhoval se na druhý konec USA, začal psát básně, velmi dobré básně a vzal si za ženu striptérku. Na své první čtení poezie přijel v černém mercedesu, kterým místní básníky pořádně vyděsil, než poznali, že „Bruce nebyl yuppie, byl to workoholik, ale byl stejně naivní jako my.“, tak líčí tuto událost Julie Vinograd. Jiný autor o něm napsal: „oslnivý, mladý, univerzitně vzdělaný manažer, který opustil příjemné místo v korporační společnosti, aby psal poezii, je ideálním příkladem poetického partyzána... Je mistrem ironie.“ Jak by také ne, když na vlastní kůži poznal absurdno ekonomického systému, na kterém se osobně podílel.

V básni „Náš americký ekonomický systém“ svůj přerod ironicky a velmi sugestivně glosuje „A byl jsem. A pracoval jsem,/ abych vyplnil tu prázdnotu uvnitř,/ šedesát hodin týdně plus přesčasy,/pět po sobě jdoucích let/ Nabyl jsem a pozbyl jsem./ Nabyl jsem na váze,/ abych vyplnil tu prázdnotu uvnitř./.../ Nabyl jsem a pozbyl jsem./ Dostal jsem zdravou chuť/ na sex. Ale přišel jsem o tisíce hodin neplacených přesčasů/...Dneska/ píšu básně a žiju se striptérkou.../její rozkošný bradavky vydělávají víc,/ než kdy vydělám já.“ Isaacson si pohoršil o desítky tisíc dolarů výměnou za život naplněný smyslem a radostí (i tou smyslovou). Jeho odvaha odvrhnout závaží peněz, moci a kariéry a skočit na vratkou plošinu básnické existence mi imponuje. Nakonec své manažerské schopnosti a dovednosti přeci jen zužitkoval i v oblasti literatury, založil nakladatelství vydávající poezii, která by v mainstreamových nakladatelstvích sotva mohla vyjít.

Opustíme-li ubíjející honbu za nepřetržitým Růstem, náš život se sice nezmění v ráj, ale otěhotní smyslem a prokrví se novými možnostmi. Jaká krajina se před námi otevře? Jaké bohatství a potěšení na nás čeká, když se zřekneme otroctví založeného na modu vlastnění? Získáme potěšení z přírody, která přestane být mrtvolnou soustavou využitelných předmětů a ožije zevně i v našem nitru, získáme potěšení ze spojení s druhými lidmi, ze solidarity, bez které je život šedivý a tíživý, získáme svět bazální důvěry (do něhož patří i zklamání), potěšení z práce, která přestane být pouhým bojem o přežití, získáme tvořivost a smysl pro krásu, protože získáme čas, vzdělání vysvobozené z utilitárních kleští, spirituální vnímavost a prožitek svobody a odpovědnosti, tedy možnosti svět kolem sebe ovlivňovat, bytostný pocit, že jsme.

Takto napsáno to zní jako utopie. A přece i v takovém světě by bylo dost utrpení a bolesti, strachu, samoty a smrti. Bez nich není vezdejší pobyt možný. Přesto je podstatný rozdíl, jestli žijeme v přirozeném světě, k němuž nedílně patří i utrpení, nebo se podílíme na šíleném tanci destrukce celého života. Odpovědí na tento tanec smrti může být utváření civilizace, která bude pokojná a imaginativní zároveň.

Myslím, že se vyplatí, když se pokusíme přesvědčit i ostatní, že změna systému obohatí jejich život. O jednotlivých a konkrétních bodech této změny je samozřejmě nutné konkrétně jednat a diskutovat. Přesto základní vize proměny systému už z povahy věci nesmí ignorovat existenciální zkušenost jednoho každého. Nemusíme stavět vzdušné zámky, stačí nám utopie pokornějšího rázu. Stačí svoboda a odvaha být. Modus mít je totiž zplozencem archaických strachů. Vykročením do neznáma se v našem životě vyjeví nečekané a netušené poklady. To vědí mystikové i revolucionáři. Stačí se odvážit.

Závěrem bych rád zmínil ještě jednu podstatnou a nadějnou okolnost týkající se debaty mezi Michaelem Hauserem a Honzou Černým. Totiž samotný fakt, že diskuse tak vysoké úrovně se může v našem světě obecné mediální imbecility objevit, je úžasný. Za to patří oběma pánům velké díky, právě tak jako Deníku Referendum.

    Diskuse
    February 24, 2010 v 23.5
    Revoluce, doslova obrat od ekonomismu společného někdejšímu "reálnému" socialismu a současnému kapitalismu k poesii, k poesii literární a k poesii jako způsobu života, to musí být jádro každé současné nebo budoucí politické změny.

    Nahradit jednu nudu (ideologizované kultury) jinou nudou (kultury komercializované), jeden represivní systém (tajná policie, gulagy) jiným represivním systémem (strach z ekonomické a mediální likvidace "nepřizpůsobivých"), jeden nevkus (šedý a zelený) jiným nevkusem (cirkusácky strakatým a lesklým), to je jen přešlapování na místě. To je revoluce v původním významu toho slova, oběh kruhem zpět na výchozí místo.

    Obrat k poesii života, k tvořivosti, k imaginaci, k vnitřní svobodě, k sebepřekračování, to je jediný revoluční obrat, který stojí za řeč. Výsledky voleb nebo puč mohou tuto revoluci jen sledovat v závěsu, chabě ji napodobovat, nedokonale představovat.

    Že se mohou zástupce nekončícího rozhovoru a reprezentant radikální prorocké jednoznačnosti kultivovaně střetávat, to i mě těší a trošku mě to i mate, protože oba přinášejí relevantní argumenty a já bych se nechtěl vzdát prorockého nadšení pro spravedlnost ani plurality, respektu, tolerance a dialogu.