Před nedávnem se na stránkách tohoto periodika zrodila pozoruhodná filosofická diskuse o „kapitalismu“ mezi Michaelem Hauserem a Janem Černým. Nejsa filosof, necítím potřebu do této debaty vstoupit přímo, rád bych jen přidal na její okraj několik postřehů, které se snad dotýkají tématu.

Nutnost změnit systém, ve kterém žijeme, ať již ho pojmenujeme jakkoli, pociťují mnozí z nás. Mnozí z nás však rovněž tuší, že tato změna nemůže nastat bez účasti a podpory většiny obyvatelstva. Bylo by to ostatně hodně nelogické usilovat o demokratizaci systému a zároveň pro tuto vizi nezískat ty, kterých se týká. V posledním roce se vynořila velká řada výborných textů, které z různých úhlů tuto nezbytnou změnu společenského uspořádání promýšlejí. Přicházejí s analýzou tíživé a neuspokojivé přítomnosti, varují před možným budoucím nebezpečím a představují modely politické, ekonomické i ekologické, které mohou neoliberalismus nahradit. To vše je dobré, to vše je nutné. Někdy mě ale při čtení těchto textů přepadá neodbytný pocit, že jsou diktovány (což je pochopitelné) z větší části privací a frustrací. Jan Černý ve svém příspěvku dobře postihnul, že „uhranutí kapitalismem“ může mít i podobu negativní závislosti. Nebezpečí zla je v tom, že proti němu bojujeme, napsal kdosi moudrý.

Je falešné si namlouvat, že systém, ve kterém žijeme, existuje bez souhlasu (sice možná pasivního) většiny obyvatelstva. Témuž klamu někdy podléháme v souvislosti s bolševickou vládou. Teprve tehdy, když se změní většinová optika a starý systém přestane poskytovat i poslední zdání smyslu, začne bít dějinné kyvadlo na poplach, teprve tehdy mohou proběhnout systémové změny. V současnosti si musíme klást otázku, proč většina obyvatel, u nás i jinde, systém, který Milan Smrž právem označil za „kořistnický“, podporuje? Ač se to zdá k nevíře, lidské touhy bývají prosté. Prosté natolik, že se mohou projevovat složitým spletencem psychických a sociálních jevů. Snad každý touží po štěstí (zkusím zaplašit Nietzscheho námitku, že po štěstí touží jen krávy a Angličané) a bezpečí (které může být strachem z velkého neznáma, ze smrti...).

Kapitalismus, užiji-li tohoto magického slova, umí na svých výrobních pásech performativní metodou vyrábět dokonalé iluze, iluze uspokojovaných tužeb. Jeho pudová potence — maskovaná animalita atakující atavismy v našem nitru se zdá nepřemožitelná. Že pro mnohé, ne-li pro většinu, produkuje svět, který je v posledku neobyvatelný, to je brutální fakt ukrytý pod tlustým nánosem líčidel a neonů. Skutečně, jaká to uhrančivost oné rychle se mihotající záře, třpytivé tříště, která každý den performuje před naším zrakem! Tohle štěstí je sice poněkud klamné, ale existenciální hlad na chvíli utiší i zdání.