„Co chceš zaznamenat?“ Otevírá se otázkou, která stěží náhodně zní jako biblické povolání proroka, zatím poslední sbírka svérázného básníka Adama Borziče (1978) s mnohoznačným a poněkud enigmatickým názvem Počasí v Evropě. Útlá, půvabně vyvedená knížka nás nenechává na pochybách, že autor chce zaznamenat pokud možno všechno, anebo alespoň maximum.

Ze stránek se na nás valí leckdy i nepřehledná změť dojmů, anekdot, příběhů, impresí, ale také učených narážek a fragmentů intimní zpovědi pěvce, jenž se v době odtažitosti a hysterie neleká ani vážnosti, pathosu a angažovanosti. Opravdu je to změť? V jistém smyslu ano. Při povrchním čtení texty působí jako záplava mohutných a leckdy nesourodých obrazů. Borzičův výraz je při vší občasné křehkosti robustní, vášnivý, prorocky rozohněný.

Adam Borzič, Foto Saša Uhlová

Autor obnažuje své nitro i okolní svět bez milosti — a zdánlivě i bez rozmyslu. To je však pouhé zdání. Ve skutečnosti tato možná upřímná, přece však velmi rafinovaná literární hra nezapře, že je autor nejen vzdělaný a sečtělý, ale také zběhlý v hermetické hře aluzí a dvojsmyslů, obmyslných náznaků a temných narážek.

Evokace močálu dnešního světa snad ani nechce zakrýt, že srdcem jeho poetiky není adolescentní světabol, nýbrž stezka iniciace. Pod hřměním jednotlivých básní zaznívá velmi, velmi tichý hlas, který nás zve ke společnému dobývání toho nejzazšího z kalné matérie profánní reality.

Už druhá báseň nás přivádí in medias res — na Golgothu, místo utrpení kosmického Krista. „Z lebky Země — jak živé je slovo lebka — teď raší nová slova.“ „Skleněná hlava“, obraz snad reprezentující krystalicky čisté, letitou duchovní praxí očištěné vědomí básníka - zřece a vidoucího v rimbaudovském smyslu - , nás vede na trudnou pouť dnešní Evropou.

Je to pouť Evropou vnější i vnitřní, Evropou, kterou autor prochází a jíž glosuje, ale kterou jako by byl zároveň velmi mariánsky obtěžkán: „Evropo! / Evropo! / V mé skleněné hlavě! V průhledné bouli tě nosím / těžkou a zádumčivou.“

Místy jako by v básních, dramaticky zpřítomňujících nejen vnitřní dramata autorova, ale také, a možná především úděsnou nespravedlnost a utrpení dnešního světa, promlouvala těžce zkoušená anima mundi, hledající v labyrintu světa spasitele: „Jsi náš spasitel? Ptám se / čínského hudebníka v podzemí“. Vzápětí se však autor, věrný své vokaci, odvažuje „na lodi bláznů pojmenování: // Nespravedlnost je nespravedlnost.“

Angažovanost pro svět zahrnuje i konfrontaci s vlastním pokušením, tím skutečným pokušením, jistě vážnějším, než jsou obligátní nemoci z povolání - erotické, alkoholové či drogové excesy: „Dám jejich času vlastní čas / nebo se ztratím v zkamenělém lyrismu / vlastního já?“

Skleněná hlava nechce ztratit spojení se svým velmi zemitým tělem, a snad i proto se odhodlaně vydává objevovat i stoky a podsvětí. Nečiní tak nicméně bez netajené rozkoše: „A pád je čirá slast.“ Přece však s nelíčeným úděsem. Jablko ze stromu poznání dobrého i zlého chutná nejen sladce, ale také po krvi. A nejen po ní.

V básních se bolestně taví zkušenost se světem v jeho kráse i ošklivosti: „chci vyzvrátit všechny artificiální fekálie, / které jsem kdy pozřel, / chci se soustředit dovnitř své skleněné hlavy, / která mě bolí jako střep. / Uvnitř mé skleněné hlavy hučí hněv.“ A výsledek? „Jsem mystik. / Koktáním jsem se probojoval do ringu / čirého Nic.“ Tedy mystika starého, jen poněkud modernizovaného střihu? Tak jednoduché to pochopitelně není.

Borzičova kenotická spiritualita, v níž se mísí teologie kříže s apofatikou, zná spíše otřes než smíření: „Celý se chvěju. / Cos mi to provedl? / Co jsem ti provedl? / Do jaké hry jsme se to propadli? … / Proč se mi zdá, že jsem vlna neustále obalovaná / další a další prohrou?“

Možná se hluboko v Adamově srdci odehrává unio mystica, ale básník Borzič nám dává zaslechnout spíše zprávu o ztroskotání všeho světského snažení. Nikoli bez pathosu, avšak jistě bez defétismu, rezignace a sebelítosti.

Věcí pěvce je vynést z hloubi na světlo báseň, která nám staví před oči „soumrak v přímém přenosu / svět jak jsme ho nechtěli znát“. Řada je na čtenáři — to on si musí s neradostnou, nikoli však zcela bezvýchodnou vizí dnešního světa po dočtení náhle až příliš krátké knížky nějak počít.

Borzičova básnická odysea je poznamenána volbou konkrétnosti a angažovanosti. Texty přeplněné reáliemi, intimními detaily, osobními vzpomínkami a příběhy můžeme číst jako zprávu o povětrnostních, jinak řečeno duchovních podmínkách vnitřní i vnější Evropy, nakolik má takové rozlišení vůbec smysl.

Na základě tohoto rozhodnutí — velmi křesťanského rozhodnutí — pro časnost proti věčnosti a konkrétnost proti abstrakci se zrodila poutavá knížka (řečeno slovy básníka) „smrtelných básní“.

Skoro šestatřicetiletý autor už není ve věku, kdy se poesii pokouší psát málem každý; zdá se, že nezáviděníhodné a mizerně, pokud vůbec, placené povolání básníka přijal za své s definitivní platností. Můžeme s napětím očekávat, zda české poesii v následujících letech a desetiletích daruje i básně nesmrtelné.

Adam Borzič, Počasí v Evropě Praha, Malvern 2013