Po prodlouženém víkendu vystoupil v neděli v Divadle Husa na provázku na festivalu Měsíc autorského čtení český experimentální literát a performer Jaromír Typlt. Sny, prostředí povědomí v kombinaci s prostředím reálným, tvorba na pomezí poezie a prózy. 

Typltovo čtení nebylo pouhým převyprávěním textu autorem. Jednalo se o zcela jedinečné multimediální vystoupení, kde stejně jako v jeho textech, sny a realita, prostor tady a tam, neměly přesnou hranici.

Na webových stránkách sdružení Open Art, které se snaží o rozvoj kulturního dění v Nové Pace, lze mimo jiné najít sekci Koho můžete navštívit. Jste tam uveden společně s různými dalšími uměleckými kolegy, kteří v tomto kraji působí. Stalo se, že by vás někdo na základě této iniciativy opravdu navštívil? 

Bylo by to zajímavé, ale žádnou takovou návštěvu jsem v Nové Pace už dlouho neměl. Stávalo se na začátku devadesátých let, ještě před vstupem do internetového věku, že do Nové Paky někdo přijel a doptal se místních na adresu. Je to malé město, kde se víceméně všichni znají. 

A že to bývalo překvapení, když najednou u dveří zazvonil zcela neznámý člověk a začal vysvětlovat, že hledá autora, jehož texty kdesi četl! Tehdy ještě doznívalo i kulturní spiklenectví, na jehož základě se lidé propojovali před rokem 1989.

Ale dnes žijeme v úplně jiných časech. Pokud mě někdo chce vyhledat, jednoduše mi napíše přes moje webové stránky nebo namátkou proklikne facebook. Vypravit se jenom tak bez domluvy do neznámého místa za kýmsi, kdo tam možná je a možná není, to už není dnešní styl.

Sám uvádíte, že některé věty nebo obrazy „přišly do vašeho textu jakoby přímo ze snu“. Jak je možné literárně zachytávat něco, co k nám přichází, když spíme? Vždyť spánek mnoho z těch obrazů a výjevů, co nám přináší, zároveň nakonec bere s sebou?

Jistě, člověk je o spoustu věcí připraven už jenom tím přechodem ze spánku do bdělého stavu. V prchavém mezistavu, kdy ještě neztratil se snem všechny vazby, se mu ještě může podařit narychlo pořídit zápis o tom, co právě prožil, ale může to být nanejvýš chvatné a heslovité. 

Ruku žene strach, že se to všechno rozplyne dřív, než stačí dopsat poslední větu. Proto také ten prvotní zápis málokdy používám. Měl jsem o tom nějaké spory se surrealisty, kteří jsou spíše zastánci toho, aby člověk do toho zápisu nevstupoval, protože hrozí jeho zfalšování.

Jenže pak se jen málokdy podaří zachytit tu neuvěřitelnou složitost a provázanost vztahů, které člověk ve snu zažívá. Například to, že se pohyboval v prostoru, který má nějakou tvářnost, nějak působí.

Nemluvě o oné proměnlivosti, kdy se najednou postavy bez varování stávají někým jiným, aniž jsme přesně postřehli, kdy se to stalo. K tomu se snažím v textu zpětně propracovat.

Pracujete se svými sny, se svým povědomím. Možná říct, že jde o tu největší možnou intimitu. Nemáte ostych pracovat s něčím tak osobním?

Ta otázka je velmi případná. Nejvíc se s tím potýkám, když se učím nějaký svůj nový text zprostředkovávat veřejně. První doba zveřejňování je pro mě zvlášť těžká a složitá, texty se mi špatně čtou, protože jsem s nimi ještě příliš svázán. 

Dařit se mi to začíná až ve chvíli, kdy dojde k jakémusi zcizení a já můžu konečně začít to napsané číst tak, jako by to vlastně napsal někdo jiný. Zároveň jsem měl vždycky velké zábrany, abych neotevíral dveře do svého soukromí, takovou literaturu ostatně nevyhledávám ani jako čtenář.

Dá se říci, že to nejosobnější bývá v mých textech chráněno různými filtry a pojistkami, aby nebylo vydáno úplně všanc. Přesto pro mě literatura samozřejmě vždycky byla pohybem na nejosobnějším území a nejde se vyhnout určitému pocitu nebezpečí, které člověk při psaní prožívá.

Ve své tvorbě pracujete hodně intuitivně s podněty a impulzy, které rozvíjíte ve svých textech. Vážou se k něčemu konkrétnímu, například příběhu, místu nebo situaci takzvaně z reálného světa?

Jestli postupuji opravdu tak intuitivně, to je otázka. Intuici u mě totiž vždycky doplňuje pohyb z opačné strany, jakási racionální destilace a selekce. Ale musím potvrdit, že u mě můžete rozpoznat leccos, co má svůj přímý předobraz v realitě. 

Dnes jsem se při čtení v Brně vrátil mimo jiné k textu Pole nade mnou, který odkazuje k natolik konkrétnímu kusu země v Nové Pace, že se tam kdykoliv můžete zajít podívat. I když se ho snažím postihnout jako prostor, který je víc než unikavý a dalece přesahuje svoje zdánlivé rozměry, pořád jde o jedno určité místo.

Podobně třeba Michal přes noc, loni nahraný i jako audiokniha, vychází z jednoho zcela konkrétního setkání, i když jeho skutečný průběh je tam někdy k nepoznání proměněn.

Tam, kde má hudebník jasné pravidla a vymezení rytmiky, tam to má autor volných veršů trochu komplikovanější. Z čeho vlastně vychází anebo jak vzniká rytmus vašich textů?

Z čeho jiného než z jazyka? Myslím, že nejsme pány věcí, které píšeme. Naopak. Já sám se v době, kdy texty získávají svoje konečné obrysy, považuji spíš za přísně vycvičeného sluhu, který má pouze co nejdokonaleji vyplnit čísi příkazy. Je to řeč sama, kdo si určuje rytmy, a my se na to můžeme nanejvýš nějak naladit. Pochopit, co se po nás žádá.