Třetí den Měsíce autorského čtení zastupoval domácí linii festivalu Martin Ryšavý, pedagog scenáristiky na FAMU, autor mnoha etnografických dokumentů, spisovatel.

Ryšavý debutoval knihou Cesty na Sibiř (2008). Při autorském čtení divákům v Divadle Husa na provázku představil román Vrač (2010). Obě díla získali ocenění Magnesia litera za prózu a díky Vraču se autor stal držitelem Ceny Josefa Škvoreckého a Bank Austria Literaris na knižním veletrhu v Lipsku.

Z Brna Ryšavý pocestuje za diváky ještě do Košic, Ostravy a polské Vratislavy. Zveřejňujeme rozhovor o jeho románech a taky o tom, že soubor dokumentů z opuštěné ruské polární stanice může být podobný básnické sbírce.

V anotaci Cesty na Sibiř je napsané, že je to příběh mladého muže, který rezignoval na vědeckou kariéru a vydal se na cestu do Ruska. Vy jste vystudovaný biolog a také jste se vydal do Ruska. Jde tedy o autobiografický román?

Dá se to tak říct. Spousta věcí, spousta historek a událostí, které jsou v té knize popisovány a které potkají hlavního hrdinu, vycházejí z mých osobních zkušeností.

Tenhle román je dvoudílný a má téměř sedm set stran. Není to v současné době na čtenáře trochu moc?

Myslím, že stačí zajít do knihkupectví, kde tam spousta stejně nebo ještě víc tlustých knih. Myšlenka, že lidi nečtou tlusté knihy neodpovídá skutečnosti. Lidi, kteří si knihu koupili, neměli problém ji dočíst. Ona je i tak napsaná, aby vedla čtenáře až ke konci. Ten text je taková dlouhá špageta, že když ji nasajete, tak ji už nemůžete překousnout.

Jste dokumentarista, pedagog, scenárista. Používáte dokumentaristické a scénáristické postupy a prostředky také v beletrii?

Jestli ano, tak si to neuvědomuju. Je možné, že mne filmové vyprávění nebo filmový střih nějak ovlivnil, ale nejsem si toho vědom. Určitě bych neřekl, že jsem především pedagog nebo filmař, jsou to profese, kterými se zejména živím.

Myslím, že kdyby mě uživilo psaní knih, tak nic jiného nedělám. Zas na druhou stranou je fakt, že určitý vztah mezi mou literaturou a filmem existuje. Většinu materiálu jsem si opatřil v průběhu natáčení.

Mám pocit, že filmová kamera je jako beranidlo, které mi pomáhá nějakým způsobem postupovat světem, chodit po určitých cestách, potkávat určité lidi a formulovat témata mých knih. Kamera mě táhne do nových sfér, které pak literatura reflektuje, převypravuje ex post.

Vaše poslední publikace Stanice Čtyřsloupový ostrov je zahalená mírným tajemstvím. Není samostatně prodejná, vyšla pouze jako příloha Revolver Revue a jde o soubor dokumentů z let 1987-1995, nalezených na opuštěné ruské hydrometeorologické polární stanici v souostroví Medvědí ostrovy. Jde o literární dokument anebo je tahle publikace beletrizovaná?

Není beletrizovaná, je to dokument, ale je to dokument, který je publikovaný s vědomím, že hodnota těch textů převyšuje dokumentární charakter. Měl jsem pocit, že jsem nalezl něco jako básnickou sbírku.

Jazyk, jakým jsou ty dokumenty psány a určitý příběh nebo obraz, který skládají, když si je člověk přečte, naprosto splňují to, co by měla splňovat dobrá literatura. Mám pořád doma archiv těchto souborů v originále.

Přemýšlím nad tím, že by bylo hezké vydat tuhle knihu ještě jednou a dvoujazyčně, aby si ten, kdo umí rusky, mohl vychutnat tu absurdnost a krásu dokumentů taky v originále.