Vraždění v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo vyvolává oprávněné i neoprávněné reakce. K těm oprávněným jistě patří smutek, rozhořčení a důraz na hodnoty otevřené společnosti, k těm neoprávněným náleží islamofobie, která v poslední době roste v celé Evropě. Nicméně, vzhledem k tomu, že tyto vraždy mají s nejvyšší pravděpodobností náboženské podloží, nelze téma odbýt pouze obligátním (a jistě pravdivým) tvrzením, že mírumilovní muslimové (kterých je drtivá většina) nejsou odpovědní za vraždící fanatiky.

Za vraždami v Paříži totiž stojí jistá náboženská mentalita, kterou je dobré prozkoumat, protože je humanitě a svobodné společnosti krajně nebezpečná. Pochopitelně tato mentalita není vlastní pouze islámu. Ano, lidé, kteří zavraždili francouzské novináře a páchají podobná zvěrstva i jinde, nereprezentují veškerý islám (vždyť jejich oběťmi jsou z větší části samotní muslimové). Tak jako fundamentalističtí křesťané, kteří usilují de facto o genocidu homosexuálů v Africe, nereprezentují všechny křesťany. (A fanatiky najdeme i v jiných náboženstvích a existuje i fanatismus sekularistický.)

Nicméně v současném islámském světě jsou bohužel hlasití spíše fanatici, a nikoli humanisticky založení muslimové (jakkoli jich může být většina) — islámský fundamentalismus a terorismus roste. A je zřejmé, že tito fanatici jsou rozhodnuti západní společnost terorem radikálně destabilizovat (viz nejen tento případ, ale i výzvy k vraždění obyvatel Západu z úst představitelů Islámského státu).

Možná ale tímto zlem paradoxně cílí především na samotné muslimy, neboť v muslimském světě je viditelně cítit strach. Jedná se o demonstraci síly, která má v islámském světě zastrašovat odpůrce a v Evropě pak vyvolávat a posilovat vlny islamofobie, což se také děje, a následně tak získávat další stoupence svých nesvatých válek. Domnívám se tudíž, že se s tímto zlem musí v prvé řadě vypořádat samotní muslimové. A to i vzhledem k tomu, že jsou vlastně prvotním terčem oni sami.

To neznamená jen, že by měli být ve svých protestech proti násilí halasnější; je jistě sympatické, že muslimské komunity i duchovní autority útoky tohoto typu odsuzují, leč to k porážce fanatiků stačit nebude.

Především je nutné poctivě prozkoumat, zda jisté prvky současného islámu v jeho mainstreamové podobě nejsou ideovým podložím extremismu. (Islám se v posledních dvou staletích vlivem převažující wahabistické interpretace silně fundamentalizoval jako celek.) A dále se podívat, které duchovní tradice v rámci tohoto náboženství vedou spíše k laskavosti a toleranci.

Víme, že jakýkoli fundamentalismus ve svých nejkrajnějších důsledcích vede k násilí a nelidskosti. Co je ale jeho nejsilnější a nejděsivější zbraní? Zní to děsivě, ale je to sám Bůh. Či přesněji řečeno jeho obraz. Obraz Boha, který je vykreslován jakožto „nejvyšší autorita“, coby „Pán“ a „Vládce“. Anebo, řekneme-li to bez obalu, Tyran.

↗

Humanita nemůže být cizí náboženství, které za hlavní Boží atributy považuje milosrdenství a slitovnost, jak se to ostatně modlí každý den všichni zbožní muslimové. Foto Ondřej Mazura

Každá náboženská tradice, která ctí osobního Boha se nachází v pokušení připisovat Skutečnosti, kterou hebrejská tradice ve svém vrcholném zjevení evokuje větou Jsem, který jsem, socio-antropomorfní prvky odvozené z patriarchální společnosti. Bůh, který vysoko ční nad hlavami smrtelných lidí, má právo jim cokoli za všech okolností přikazovat — žádat oběti — trestat je.

Bůh, který, když na to přijde, může žádat i smrt lidí, protože se nějak provinili proti jeho příkazům a zákazům — jež mohou zahrnovat rozumné etické normy, ale rovněž tak nesmysly týkající se intimního života, nebo kresby karikující jeho vyslance. Takový Bůh pak může své věrné pověřovat trestající pravomocí. A pak už je snadné upalovat, křižovat, kamenovat, střílet.

Kdosi by mohl namítnout, že nahlédneme-li do Bible či Koránu, musíme automaticky veškerá monoteistická náboženství zavrhnout, protože právě s tímto Tyranem se v nich setkáme. To však rozhodně není celá pravda. Tyto náboženské tradice (a posvátné spisy jsou projevem těchto tradic) znají rovněž umění výkladu — a toto umění je někdy tím nejpodstatnějším. A právě tyto výklady — lidské výklady — slouží k humanizaci původních násilných aspektů tradice.

Nádherný příklad máme třeba v Talmudu, kde je na jednom místě komentována smrt Egypťanů, kteří se utopili v Rudém moři tak, že Bůh onoho dne plakal, protože jeho egyptské děti umíraly. Vida — jak daleko jsme zde od pomstychtivého Boha. Ve všech třech monoteismech se setkáme u vrcholných mystiků, filosofů a teologů s Bohem, který je spíše nezměrným tajemstvím života, jeho Dechem a Světlem a nikoli tyranským psychopatem.

A konečně v samotných zakládajících textech nalezneme také inspiraci k etickému životu, laskavosti a osvobozující emancipační praxi (jak si toho všímají různé teologie osvobození). V křesťanství se tento tajemný a přece vrcholně lidský Bůh dává poznat v příběhu zavražděného rebela, který hlásá a zpřítomňuje lidskost bez hranic.

Islám má obzvlášť nádhernou tradici mystiky (někdy ztotožňovanou se súfismem, který je však pouze její jednou, byť nejvýznamnější větví). Největší islámský mystik a filosof Ibn al-Arabí (1165-1240) ve svých výkladech varuje před ulpěním na „Bohu stvořeném z dogmat“. Opravdu věrný božské Lásce je ten, kdo prohlédne závoj představ, setká se v srdci s vlastní formou Božího obrazu, která je vlastní každé bytosti jedinečným způsobem, a odhalí ji jako most k Jednotě bytí bez hranic.

V jedné své básni otevřeně vyjadřuje, že Boha lze nalézt ve všech tradicích, a že jeho jediným náboženstvím je nakonec láska. (Jeho knihy — jak symbolické — jsou v některých současných islámských zemích zakázány.) A jiný súfijský mistr — perský básník Rúmí (v 1207-1273) v jedné své básni extaticky vykřikuje: „Co mám dělat bratři muslimové, / když teď neznám sebe sám, / nejsem křesťan, ani Žid, nepatřím už ani k vám,“ aby o několik veršů dále vysvětlil, že „překročil dva světy“ a tak mu veškeré — i náboženské — pojmy přestaly dávat smysl.

Symptomaticky oba největší islámští mystikové ve své toleranci respektovali i pohany a úplné bezvěrce — a nejen dvojí lid knihy (křesťany a Židy), jak je to předepsáno v Koránu.

V redakci Charlie Hebdo vraždil Bůh, který nenávidí život

Ano, je zřejmé, že v Paříži nevraždil Bůh Rumího, ani Ibn Arabího. V Paříži vraždil bůžek, který potřebuje být neustále svými ctiteli — díky svému kosmickému narcismu — uctíván a který musí srážet lidskou existenci a důstojnost k zemi.

V Paříži vraždil Bůh, který žárlí na lidskou svobodu a krásu. Bůh, který nenávidí život. Bůh, který se sám sobě zasmát nedokáže, protože se k smrti bojí (třeba právě vtipných novinářů). Takový Bůh, ale nemůže být živý, nemůže být zdrojem života — pouze rozsévá smrt. (A takového Boha nevyznávají jen fundamentalističtí muslimové, ale všichni fundamentalisté napříč náboženstvími.)

Bylo by dobré, kdyby si islámští učenci a intelektuálové ve větším měřítku uvědomili, že jejich tradice skýtá hlubší pravdy, než právní předpisy a doslovné čtení Koránu. Humanita nemůže být cizí náboženství, které za hlavní Boží atributy považuje milosrdenství a slitovnost, jak se to ostatně modlí každý den všichni zbožní muslimové.

Myslím, že my křesťané, kteří jsme po staletí vraždili, mučili a nenáviděli všechny, kdo se vymykali naším „předpisům“, a byli posléze donuceni sekulárními humanisty k nápravě, můžeme potvrdit, že přijetím sekulárních humanistických principů, jsme své náboženství nezradili, ale spíše důsledně naplnili. Vždyť tyto principy mají v naší tradici původ.

Až příliš dobře znám duchovní minulost islámu na to, abych si myslel, že vraždící fanatici jsou manifestací skutečného ducha islámu. Fanatismus má v dnešním islámu stále živou půdu také proto, že místo důrazu na Boží všelásku (jak tomu bylo v islámské mystice) — je zdůrazňována spíše jeho vševláda. Vraždit s výkřikem „Bůh je veliký“ je přeci jen snazší, než vraždit s výkřikem „Bůh je slitovný.“

Pro nás obyvatele Západu, kteří jsem nyní zasaženi tímto vražedným útokem na lidskost a svobodu, je podstatné, abychom své hodnoty vzali opravdu důsledně za své a uvědomili si jejich smysl a hloubku. K tomu patří také bezpodmínečné a důsledné odmítnutí jakékoliv islamofobie ve všech jejích projevech. A také radikální zpytování svědomí, do jaké míry se Západ svojí koloniální politikou v minulosti i přítomnosti o vznik a rozšíření islámského fundamentalismu a terorismu zásadním způsobem nepřičinil.

Ovšem současně věřím, že rovněž můžeme od muslimů žádat, aby se sami postavili démonickým silám uvnitř svého náboženství a rozvíjeli jeho humanistickou podobu. Jen tak bude moct opět zavládnout mezi domem půlměsíce a domem hvězd plodný pokoj.