Všechny Poslední večeře světa
Filip OutrataStavět náboženské příběhy a výjevy na hlavu není důsledkem moderní, údajně dekadentní doby, ale má hluboké kořeny v dějinách a velký význam pro člověka. Smích a lehkost patří do sféry posvátného stejně jako vážnost.
Při první návštěvě Mnichova před zhruba dvaceti lety jsem někde v centru města objevil tradiční bavorskou restauraci. V zadní místnosti byl přes celou stěnu vymalovaný výjev Poslední večeře, který mě na první pohled zaujal. Okolo dlouhého stolu tam seděli růžolící chasníci v bavorských kožených kalhotách a s tupláky piva před sebou, uprostřed se tyčil zarostlý obr připomínající herce Buda Spencera. Ježíš bavorské Poslední večeře.
Je škoda, že jsem si nástěnnou malbu tehdy nevyfotil. Při mé příští návštěvě několik málo let poté už tam nebyla. Zmizela stejně jako celá bavorská restaurace, nahradil ji jakýsi postmoderní podnik nabízející mix několika mezinárodních kuchyní. Už se zřejmě nikdy nedozvím, kdo a s jakým záměrem „bavorskou Poslední večeři“ nechal vymalovat. Byla to provokace, legrace nebo spíš naivní vyjádření víry ve smyslu „Ježíš je vítěz i nad Oktoberfestem“?
Bylo by zajímavé zjistit, kolika různými způsoby se scéna poslední večeře Ježíše a jeho učedníků parafrázovala, parodovala. Jistě by jich bylo mnoho, a to i v době před explozí sociálních sítí a umělé inteligence, která umožňuje rychle vytvořit upravenou verzi čehokoli na nekonečně variací. Je to logické: ty nejzávažnější, významem nejzatíženější příběhy a obrazy také nejvíce lákají k tomu převrátit je na hlavu, dělat si z nich legraci, někdy dost drsnou.
Osvobodit slova a obrazy z pout zbožného strachu
A není to vůbec jen záležitost jakési dekadentní a bezvěrecké moderní doby. Ruský literární historik Michail Michailovič Bachtin v knize François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance ukazuje neutuchající oblibu zejména parodií všech hostin a hodovních výjevů biblické tradice ve zbožném středověku. Autorům Hostiny Cypriánovy a dalších, následujících podobných textů nebylo nic svaté. Jak píše Bachtin:
„Materiálně tělesný charakter hodovních obrazů dovolil vtáhnout do této hry skoro celý obsah Bible… Hostina měla moc osvobozovat slovo z pout zbožné úcty a strachu. Vše se stalo dostupným hře a veselí.“
Slovo osvobození je tu velice důležité. Náboženské symboly totiž na sebe často mají navázanou velkou zátěž autority, strachu a trestu. A nezáleží příliš na tom, zda tresty mají podobu skutečných fyzických trestů (upálení, věznění, vyhnanství) nebo „jen“ potrestání v rovině psychologické a osobní (vyvolání pocitu viny, vyvržení z komunity). Proto efekt karnevalu, převrácení posvátných autorit „z hlavy na zadek“ působí stejně dnes jako ve středověku.
Jedním z mých milovaných filmů je Život Briana komediální skupiny Monty Python. Pětice Britů a jeden Američan snímek natočili v roce 1979. V příběhu o chlapíkovi, který se shodou náhod či hvězdných konstelací narodil ve stejný den jako Ježíš Kristus, sice scéna Poslední večeře chybí, ale najdeme tam třeba parodii na scénu ukřižování, doprovázenou neodolatelným popěvkem Always look on the Bright Side of Life.
V době svého svého uvedení vyvolal Život Briana bouřlivý odpor v určitých křesťanských kruzích — ne nepodobný tomu, jaký letos rozpoutala scéna Poslední večeře s drag queens a bohem Dionýsem při zahájení olympijských her v Paříži. Zajímalo by mě, jestli se i dnes najdou mezi křesťany, nemám teď na mysli ty zcela bigotní, takoví, které „montypythonovský“ příběh o záměně obyčejného chlápka za mesiáše pohoršuje.
Do sféry posvátna patří vážnost i smích
V době zahájení pařížské olympiády jsem byl na mezinárodní ekumenické konferenci v rumunské Kluži. Smyslem a obsahem setkání bylo poznávat navzájem své tradice, teologické, liturgické a spirituální. Už tím, že se na takovou akci vůbec přihlásili, dali účastníci najevo, že jsou otevření vůči jiným tradicím, jiným způsobům vnímání a prožívání posvátného, jiné mentalitě, která je zase základem pro jinou, specifickou spiritualitu.
Přesto na olympijské pohoršení došlo, byť jen okrajově ve vzájemných rozhovorech. Zjistil jsem, že pro některé účastníky to opravdu byl problém, pohoršilo je to. Říkal jsem jim na to, že mě osobně ten výjev nepobuřuje, nevadí mi to, není to nijak v rozporu s mou vírou a úctou vůči Ježíši a jeho osobě a učení, spíš se obávám samotného pohoršení a z něho vycházejících reakcí.
Nevím, jestli jsme se navzájem pochopili; zcela určitě jsme se neshodli v názoru na scénu z olympijského zahájení, a na druhé straně jsme se shodli v tom, že je důležité mluvit navzájem o tom, jak věcem rozumíme a jak je prožíváme. I když je to obtížné a nelze předpokládat rychlé a snadné dorozumění.
Spory, jako je ten okolo karnevalového výjevu ze zahájení olympiády, budou propukat stále. A asi i stále více a intenzivněji vlivem sociálních sítí, které každou událost, ať je ve své podstatě sebenevýznamnější, zveličují a donekonečna replikují. Proto a také pod vlivem posilování konzervativních směrů v rámci jednotlivých světových náboženství, o němž už desítky let mluví religionisté a sociologové náboženství, mohou být dnešní reakce dokonce ještě ostřejší a odmítavější než na konci sedmdesátých let minulého století.
Pro mě osobně k víře a hlubokému, do kořenů věcí jdoucímu prožívání světa a života patří jak vážnost, tak i lehkost a smích. François Rabelais stejně jako jeho krajan Georges Brassens či Monty Pythoni pro mě neodmyslitelně patří do sféry spirituality, do oblasti posvátného, která objímá všechny vrstvy lidské existence a není zúžením či ochuzením, osekáním života, ale naopak jeho rozhojněním.
Proto jsem rád i za boha Dionýsa, kterého do své verze karnevalové hostiny zahrnuli autoři pařížského olympijského karnevalu. Podle mě byl bůh vína, plodnosti, radosti ze života, veselí a básnické inspirace na svém místě.
Osvobodit slova a obrazy z pout strachu je v moderní době nutností.
Vzkažte proto, pane Outrato, posledním zbytkům svých křesťanských přátel na Blízkém východě – jestli tedy opravdu chtějí přispět k boji za svobodnou Palestinu od řeky až k moři – aby zřetelně dali najevo, že jsou skutečně otevřeni vůči jiným tradicím, jiným způsobům vnímání a prožívání posvátného a vůči jiné mentalitě, což mohou přesvědčivě dokázat převrácením posvátných autorit „z hlavy na zadek“.
Smích a lehkost patří do sféry posvátného stejně jako vážnost, takže pochopitelně můžete svým palestinským přátelům třeba i osobně předvést, jak veřejně parodovat například Mohamedův útěk z Mekky do Medíny. Všichni přece z pravidelné četby Deníku Referendum víme, že Islám je velmi mírumilovné náboženství a rozhodně tak nepředstavuje, na rozdíl od zapšklého konzervativního křesťanství, vůbec žádné nebezpečí.
Ostatně, divím se, že v rámci všeobecného zdůrazňování potřeby pestrosti, různosti, náboženské plurality a spravedlivého boje za svobodnou Palestinu od řeky až k moři, nebylo také i to téma proroka Mohameda při zahájení olympiády nějak pěkně parodicky ztvárněno a zase dostalo přednost jen křesťanství, což, jak se opět zdá, celkem nepochybně svědčí o zcela nespravedlivém a jaksi nevědomém a automatickém nadřazování tohoto náboženství. Naši muslimští bratři ale přece už mnohokrát dokázali, že mají velmi břitký smysl pro ostrý humor, takže pokud jde o ten strach, jedná se skutečně jenom o zapšklost a hloupé konzervativní předsudky v patriarchální společnosti zaostalého Západu.
Pane Outrato, kdy tedy vyjíždíme na Blízký východ, bojovat proti patriarchálnímu Západu a za svobodnou Palestinu od řeky až moři ostrým humorem, smíchem a parodiemi ze života proroka Mohameda? Jsem vám k dispozici jako věrný Sancho Panza.
Ostatně, důvod, proč si už neděláme legraci z proroka Mohameda, nijak se zbožnou úctou a na ní navázanou velkou zátěží autority nesouvisí. A to, proč parodujeme ony postavy z počátků křesťanství s tou zbožnou úctou a na ní navázanou velkou zátěží autority naopak také nesouvisí.
Takže shrnuto: to, proč nezesměšňujeme proroka Mohameda ale Ježíše Krista, nijak nesouvisí se zbožnou úctou a na ní navázanou velkou zátěží autority.
pokud máte zájem, propojím Vás se svými palestinskými křesťanskými přáteli přímo. Pokud chcete, můžete jim svůj pohled na věc zprostředkovat přímo. Ale tuším, že mají vážnější starosti, třeba starost o krajany nebo i rodinné příslušníky, kteří doslova hladoví k smrti v Gaze (nemluvě o bombách, co jim mohou spadnout na hlavu).
Jedna moje známá, křesťanka palestinského původu, je docela znechucená tím, že na českých sociálních sítích tolik a s takovou vervou řešíme, co ukazovali na zahajovacím ceremoniálu olympiády a zda je ta či ona boxerka víc muž, nebo žena, když někde stále umírají lidé a tisíce a tisíce dalších jsou ohroženy.
Je to zkrátka trochu jiná perspektiva. Zprostředkovávat mezi těmito jinými zkušenostmi, lidskými a kulturními perspektivami se může zdát opravdu donkichotské. Pokud se v tom nabízíte za Sancho Panzu, budu rád za pomocnou ruku.
děkuji.
Ještě jinak - také by se mi líbilo, kdyby v islámu bylo karikování (a vůbec zobrazování) proroka Muhammada přijímáno s větší lehkostí a existovala třeba islámská obdoba Života Briana, kterou bych mohl v článku hezky srovnávat s tou montypythonovskou.
Ale je to prostě jiná tradice s jinou historií, jinou sociální a kulturní situací. Snažil jsem se tu v předchozích letech psát jak o těch světlých, tak i temných stránkách této tradice. Jak o Faridu Esackovi, tak o Boko Haram. Jiný přístup než trpělivé přibližování a poznávání podle mě nemá moc smysl.
Ještě jedno upřesnění - opravdu nedostalo přednost křesťanství, ale spíš překřesťanská tradice reprezentovaná bohem Dionýsem. Z tohoto pohledu se křesťanství (zvláště v prvních zhruba 1800 letech svého vývoje) jeví jako stejně netolerantní jako islám.
Ještě jedno upřesnění - opravdu nedostalo přednost křesťanství, ale spíš překřesťanská tradice reprezentovaná bohem Dionýsem. Z tohoto pohledu se křesťanství (zvláště v prvních zhruba 1800 letech svého vývoje) jeví jako stejně netolerantní jako islám.
Pane Kolaříku, z toho, že křesťanství bylo po zhruba 1800 let existence většinově netolerantní, opravdu nevyplývá, že by bylo o 1800 let vyspělejší než islám. Spíš to, že islám má ještě čas tak 300 až 400 let, aby se délkou netolerance na křesťanství dotáhl.
A jinak křesťané v Palestině mají pochopitelně teď jako hlavní hlavní starost genocidně vedenou izraelskou vojenskou operaci.
Útoků na křesťany ze strany židovských extremistů v Izraeli přibývá: https://www.cirkev.cz/v-izraeli-pribyva-utoku-na-krestany_41062
Pane Outrato, té křesťance palestinského původu (té vaší známé), která je znechucená tím, že na českých sociálních sítích řešíme blbosti s genderem, zatímco v Gaze umírají lidé, poraďte, ať s veškerou svoji silou a odvahou protestuje proti znásilňování a dalšímu nelidskému mučení zadržovaných rukojmích, řekněte jí, že jestli v sobě tu odvahu nenajde, bude za to zlo spoluzodpovědná, řekněte jí, ať požaduje okamžité propuštění těch, kteří ještě přežili a vydání těl těch, co nepřežili, řekněte jí, ať protestuje proti takovým novinářům a civilistům, kteří tyto týrané lidi zadržují v bytech v hustě obydlené zástavbě a pak si stěžují na zabíjení novinářů a civilistů a požadují, aby byl Izrael za záchranu rukojmích postaven před soud.
Je mi, pane Outrato, jasné, že v „Palestině svobodné od řeky až k moři“ by si ta žena takovýmto protestem způsobila smrt, ale když bude takto silných a odvážných Palestinců velké množství, když jich budou tisíce, válka v Gaze skončí okamžitě.
Sancho Panza svému rytíři správné morálky
Viděl jsem jen fotku modrého Dionýsa a byl super.
Někdy o mnohobožství přemýšlím. Bohové jsou v něm mnohem blíž lidem, svět lidského a božského je v přímém spojení. Bohové s lidmi dokonce plodí potomky, polobohy. Třeba samotný Zeus k vyvoleným krásným smrtelnicím sestupuje v podobě zlatého deště, jak tvrdí legendy. Když se ale Bohové pustili do křížku, zem sužovaly katastrofy...
Ale Jeden Bůh?
Ten židovský ještě podle Starého Zákona kráčí v oblacích nad židovským vojskem a metá na nepřátele kusy ledu. Ale křesťanský, ten už tady není, je v Království nebeském a na Zemi přišel jen na chvíli před časem jako Bohočlověk Ježíš Kristus ..........................
Jak říkám, neviděl jsem, ale pochybuji, že to mohlo být horší, než když kardinál Duka jezdí ve zlatém kočáře s ostatky nějakého nešťastníka, který nemá klid ani v hrobě, a na všechny strany stříká svěcenou vodu.....
Přenechám věřícím té které víry, zda pro ně patří smích a nevážnost do posvátna -- je to jejich posvátno a pokud mě oslovuje, pak jako hosta, který se nemá v cizí zahradě chovat jako doma.
Jenomže kde by se při doprovodném programu zahájení pařížských olympijských her vzalo posvátno?
Revoluční a porevoluční Francie se s výsledky nepřiměřenými vynaloženému úsilí pokoušela vytvořit laickou, původně se státem a národem svázanou festivitu a laická pseudoposvátná místa -- Invalidovna apod. U nás malým zpožděním později rezonovala v táborech lidu a uctívání historických a občanských osobností; od Palackého po Havla.
Dnes ale zůstala i z této reprezentace laické identity s pospolitostí nanejvýš nostalgická vzpomínka (zkuste si přečíst Jak pejsek a kočička slavili 28. říjen a ubránit se ji) a technologie marketinku posvátných míst a paměti.
Nudná a vyprahlá technologická inscenace, zoufale hledající emoce, které by ji osvěžily. Zbývají jí jen pokusy o šokování publika; jenomže to je imunizované jedenapůl stoletím provokováním měšťáka, který se nakonec evolučně přizpůsobil a transformoval do umění spotřebovávajícího snoba disciplinovaného k masochistickému nadšení z provokace. Nezbývá pak než mířit na různé zatrpklé a chodem světa vyděšené menšiny, které ještě reagují na nudu upoceně snaživé provokace a spoléhat na to, že tak vtáhnete znuděnou většinu do další epizody nekonečného seriálu kulturních válek zábavných jako epizoda Ulice.
Nevím, co by se tu -- v době, která sice nepostrádá zbožnost, ale posvátna má mnohem méně než šafránu - osvobozovalo z pout "zbožné úcty a strachu". Možná je to nedostatek kontextu, nevím, jak inscenace oslovovala pařížské diváky, a možná moje okoralost, jestliže v té vyčítané scéně, která při správném nasměrování pozornosti výkladovým textem představuje travestii Da Vinciho Poslední večeře, nenacházím nic veselého.
Spíš než množství času, jež uplynulo od vzniku nějakého náboženského systému, rozhoduje o jeho aktuální podobě (vč. otevřenosti a tolerance) prostředí, s nímž dlouhodobě(ji) kohabituje a koreluje.
Křesťanství v tomto smyslu lze stěží považovat za jeden celek, neboť ortodoxie signifikantně trvá v poměrech, jež je možno - zjednodušeně - považovat za přechodný stav, nacházející se mentálně mezi systémem západu a východu.
Je samozřejmě otázkou, na níž vzhledem k nedostatku dat (historických paralel) není odpověď (ještě) dost jasná, totiž co náboženské systémy pro trvání své funkce doopravdy potřebují. Právě tak je brzy na předpověď eventuálních důsledků pro společnost, pokud by se octla úplně "nahá", bez v minulosti vždy přítomné podstatné podpůrné role unikátní duchovní nadstavby.