V jednom městě žil za mřížemi v kleci gorilí samec. Na majestátního divokého tvora se chodili dívat místní, zejména dámy, které se obdivovaly jeho nesmírně vyvinutému mužství. Jednoho dne ale kdosi zapomněl zavřít vchod do klece a milý natěšený goril se vydal ven.

Dámy a ostatní, kdo byli poblíž, se v panice rozprchli. Ne tak mladý sebevědomý soudce v taláru. Moc jeho úřadu mu však pranic nepomohla, když se po něm goril, postrádající vytříbený vkus, lačně vrhl. A tak soudce „stih jen zařvat Mami! Jako ti, co dal katovi.“

Le gorille, jedna z nejznámějších, nejstarších a také nejkontroverznějších písní Georgese Brassense, vydaná jako singl na konci roku 1952 a nějakou dobu zakázaná kvůli pornografickému obsahu, říká hodně o tom, jak zřejmě nejoblíbenější francouzský písničkář 20. století chápal sám sebe. Nebo aspoň jednu ze svých tváří.

Divoký, konvencemi nespoutaný, vulgaritami nešetřící zachmuřený chlapík s kytarou, „Pornograf“ (píseň ze stejnojmenné desky z roku 1958), který se ze všeho nejraději strefoval do všech forem pokrytectví, vyprázdněnosti institucí i odlidštěných kostlivých idejí, do zbabělosti zfanatizovaných davů.

Ale také člověk s citlivým srdcem, který v jiných písních vystavěl neokázalý, ale o to trvalejší pomník těm nejobyčejnějším, a přitom nejvzácnějším lidským hodnotám — soucitu, lásce, věrnosti, svobodě. Právě spojení tak odlišných stránek tvorby a autorské osobnosti je možná tím, co na Brassensovi dodnes tak fascinuje, ve Francii i po celém světě. V českém prostředí se mu stal zasvěceným a vnitřně spřízněným interpretem písničkář Jiří Dědeček.

Muž se Špatnou pověstí

Georges Brassens se narodil 22. října 1921 v jihofrancouzském městě Sète (tehdy ještě psáno Cette). Jeho otec, zedník, zastával ostře antiklerikální postoj, matka pocházela z jižní Itálie a byla naopak oddanou katoličkou. Toto napětí zanechalo na Georgesovi výraznou stopu, kritičnost k církvi a církevnictví se u něj vždy snoubilo s hluboce zakořeněnou osobní spiritualitou.

Ještě větší vliv ale mělo to, že se v rodině stále zpívalo. Malý Georges vyrůstal obklopen písněmi tehdy nejoblíbenějších francouzských zpěváků, nejvíce ho ovlivnil Charles Trenet. Pod vlivem učitele francouzštiny se v patnácti letech začal zajímat o poezii. Kromě vlastních vysoce poetických textů bude později zhudebňovat a nahrávat texty předních francouzských básníků — Villona, Verlaina, Victora Huga, Paula Forta, Francise Jammese a dalších.

Za války se ocitl v pracovním táboře v braniborském Basdorfu. Tam se seznámil s několika muži, kteří se stali jeho celoživotními přáteli, jedním z nich byl Pierre Onténtiente, jeho budoucí pobočník, jemuž se pro jeho schopnost nevpouštět nevítané návštěvníky dostane přezdívky Gibraltar. V březnu 1944 směl Georges kvůli onemocnění na několik dní do Francie, využil toho a do Německa se už nevrátil. Skrýval se v Paříži u Jeanne Plancheové, přítelkyně své tety. U Jeanne, které později věnoval jednu ze svých písní, zůstal bydlet i po skončení války.

Po válce se nadále věnoval poezii a také anarchistickému hnutí. Četl anarchistické klasiky Bakunina, Kropotkina, Proudhona; poměrně krátce, mezi lety 1946 a 1947, se aktivně angažoval v Anarchistické federaci. I poté, co přestal s aktivní prací pro federaci — byl redaktorem a přispěvatelem časopisu Le libertaire — zachoval si pro anarchistické myšlenky a hnutí náklonnost. Organizovaná činnost ale nebyla pro Georgese Brassense to pravé.

Hudební kariéru odstartovalo setkání s populární zpěvačkou Patachou (vlastním jménem Henriette Ragon, 1918-2015), která si písně nervózního mladého muže s kytarou vyposlechla a zalíbily se jí. Některé z nich převzala do svého repertoáru, jiné Brassens napsal přímo pro ni a sám je nikdy neinterpretoval. Píseň Maman, papa, napsanou už v roce 1943 v Basdorfu, nazpívali společně. Georges vystupoval ve zpěvaččině kabaretu. Tam si ho poslechl Jacques Canetti, umělecký ředitel nahrávací společnosti Philips. Smlouva na první desku byla na světě.

První deska zpívajícího básníka se jmenuje Špatná pověst (La mauvaise réputation). Titulní píseň, jedna z Brassensových nejznámějších, uvádí na scénu člověka, jenž se drží stranou davu, který pochoduje v průvodu na státní svátek nebo lynčuje chudáka, který na trhu kradl jablka. Člověk se špatnou pověstí sice nikomu neubližuje, chce si jen jít svou cestou — „ale dobří lidé těžce snášej osamělý pěšce.“ Osamělého pěšce proto nečeká nic dobrého.

Následovaly další desky, další úspěchy. Brassens dobýval ty nejprestižnější francouzské scény — Bobino, Olympii, vystupoval v televizi, psal písničky pro filmy. Mimo Francii ale vystupoval jen zcela výjimečně. Kromě frankofonní Belgie a Kanady odehrál v roce 1973 dva koncerty ve velšském Cardiffu, kde vystoupil na pozvání profesora francouzštiny na místní univerzitě Colina Evanse. Brassensova tvorba byla zkrátka bytostně spojená s Francií a francouzským jazykem.

Georges Brassens se netěšil pevnému zdraví a nebyl mu dopřán dlouhý život. V roce 1976 vyšla jeho poslední deska, jejíž titulní píseň Trompe la mort (Ošálit smrt) už je bilancováním života v předtuše blížícího se konce. V roce 1980 mu byla zjištěna rakovina, 29. října 1981 zemřel. Stihl ale ještě o dvacet dní přežít zrušení trestu smrti, proti kterému aktivně vystupoval a na svém posledním albu o něm nazpíval píseň Mše za oběšence (La messe au pendu).

Fanatický antiklerikál?

V právě zmíněné písni o venkovském faráři, který se s výkřikem Smrt trestu smrti! statečně postaví lynčujícímu davu, Brassens sám sebe označuje za „fanatického antiklerikála, velkého knězožrouta.“ Jak to ale s jeho antiklerikalismem vlastně bylo?

Některé písně na první pohled tento postoj, nebo možná spíš pózu, potvrzují. Musely ostatně působit opravdu šokujícím dojmem. Tak například Melánie (Mélanie), farářova hospodyně, se sexuálně uspokojuje s použitím kostelních svící. Když ji farář požádá, jestli by nebyla tak hodná a nepoužívala k této činnosti ty dosud neposvěcené, odpoví, že dává přednost posvěceným. Je přece zbožná katolička.

V písni Řeholnice (La religieuse) se houf ministrantů smutně samohaní při představě, co všechno — jaká krása, půvab a nenaplněné touhy — se skrývá pod strohým klášterním šatem a čepcem ctihodné sestry. Jsou to ale pouhé představy. „To srdce netají nijaká černá přání / Pentličky nehalí strohý klášterní šat. / A zrada na Kristu, to bylo pouhé přání / Šťastlivec na kříži dál může v klidu spát.“

Titulní postava písně Nevěřící (Le mécréant), samozřejmě sám Brassens se svou kytarou, se rozhodne řídit radou Blaise Pascala, že stačí víru předstírat a ona se sama dostaví. Drmolí tedy modlitby, kudy chodí, ale k ničemu to nevede. Nakonec objeví v poli odhozenou sutanu a obleče si ji. Tím připoutá pozornost „svíčkových babic“, které ho mají za mnicha a prosí, ať jim zahraje své „vznešené nápěvy“.

Když písničkář vyplnil jejich přání a zazpíval své písně, Gorila a Žalozpěv pro kurvu, „řvaly že zrazuju Kristovo učení, / chtěly mě podrobit krutému mučení.“ Z rukou mučitelek ho vytrhne velkomyslná ctihodná sestra z blízkého kláštera. Nevěřící je sice zachráněn, ale jeho touha po nalezení víry je tatam. „A já se od těch dob nederu do nebe, / Leda bych uvěřil jen tak, sám od sebe. … Pán Bůh ví, nic jsem si nemusel odříci, / Nežil bych o nic líp, kdybych byl věřící.“

V Duši středověké (Le moyenâgeux) se vrací ke středověku Villonovu (a Rabelaisově renesanci), barvité době plné života, kdy ani jeptišky neříkaly Nikolivěk. „Nebyl vkusu těchto sester / Život Páně dosti pester / Sepsaly ty dobré duše / Evangelium dle Venuše.“ Moderní svět je ale ve srovnání s tímto ideálem nudný a plochý. A církev, lapená do pasti vlastní prudérie a dvojí morálky, se v tom bezradně zmítá. Celosvětovou vlnu případů sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi pochopitelně Brassens ještě nemohl zažít a reflektovat.

Humanistické evangelium

Jaké je ale „evangelium podle Gorila“, Brassensovo osobní krédo, to, co je pro něj opravdu podstatné? Nenajdeme ho tam, kde se explicitně vymezuje vůči církvi, ale spíše v jiných písních. Začněme těmi, kde proti sobě stojí člověk jako svobodný jedinec a manipulující moc davu či instituce.

V písni Dohola (La tondue), inspirované poválečným vyrovnáváním si účtů s kolaboranty, skutečnými i domnělými, stříhá „spravedlivý dav“ dohola dívku, která spala s Němcem. Vypravěč se ozdobí ustřiženým pramínkem vlasů jako řádem, stane se tím ovšem podezřelým pro vždy bdělé střihače vlasů, a skutečné řády a vyznamenání ho proto jistě minou. I v dalších písních se Brassens vyrovnává s vyprázdněným nacionalismem a patriotismem.

Umřít pro myšlenku (Mourir pour des idées) si bere na paškál „hlasatele smrti, jimž samo hlásání je smyslem života.“ Hlasateli smrti mohou být stejně tak nacionalističtí šovinisté jako náboženští fundamentalisté všech konfesí. Ale také pokrytci, kteří rádi druhým předepisují odříkání. „Umřít pro myšlenku, to tyhle typy zdrtí, / jen jde-li o druhé, jsou samá ochota.“ Jako bychom slyšeli Ježíše mluvit o těch, kteří druhým nakládají těžká břemena, ale sami je nenesou.

V jedné ze svých posledních písní se Brassens s evangeliem vyrovnává zvláště pozoruhodným způsobem. Don Juan je vlastně parafrází na biblická blahoslavenství, ovšem v neotřelých podobách. Šofér, který zběsile brzdí, aby nepřejel žábu či zajíce, člověk, který se nepřidal k chátře lačnící po krvi, voják, který nesplnil rozkaz a ušetřil rukojmí prosící o milost, to všechno jsou příklady jednání podle humanistického evangelia. Je poměrně prosté — žij, svobodně a podle svého, a nech druhé žít. Zní to opravdu jednoduše, ale není to nic snadného, vyžaduje to otevřenost a odvahu.

V téže písni je ale ještě jeden zajímavý motiv. Don Juan — bezohledný, egoistický svůdce — se v Brassensově podání mění v toho, kdo pomiluje nehezkou dívku, „co se už smířila s neblahou samotou.“ To, že jí nedá dovléct její panenství až do hrobu, se vyjevuje jako paradoxní skutek nesobecké lásky. Ještě silnější je ale jiný obraz v téže písni, kde další z Brassensových četných ctihodných sester „přemohla dívčí stud“ a zahřála ve svých dlaních penis zkřehlého mrzáka.

Podobnou stavbu má slavná Písnička pro přítele či venkovana (Chanson pour lʼAuvergnat), jedna z Brassensových nejznámějších a nejhranějších skladeb. Všechny postavy, které tu postupně vystupují — venkovana, který nechal u svých kamen zahřát člověka se špatnou pověstí, hospodskou, která mu dala kousek chleba, náhodného kolemjdoucího, který netleskal, když si podezřelého cizáka za potěšeného souhlasu přihlížejících odváděla policie — čeká na konci „nebeskej most k Otci na věčnost.“

Rande s lehkou holkou Smrtí

Georges Brassens se nikdy neoženil. Žil obklopen přáteli a domácími zvířaty. Svou životní lásku si nikdy nevzal a nikdy s ní nebydlel. O deset let starší Joha Heiman se narodila v Tallinnu. Brassens jí říkal Püppchen (malá panenka) a během vztahu, který vydržel až do Georgesovy smrti, jí věnoval hned několik ze svých nejkrásnějších písní.

Nežádání o ruku (La non-demande en mariage) je oslavou vztahu bez svatebního glejtu a úředního posvěcení. „Služky mi, lásko, netřeba / a sám si dojdu pro chleba, / Nech to tak, prosím. / Myslím na tebe den co den / A takto navždy zasnouben / V srdci tě nosím.“

Už za války v pracovním táboře složil Brassens píseň Ten její (Bonhomme). Stařenka v mrazu sbírá v lese klestí na oheň, aby se její muž, který je nemocný, mohl zahřát. Zatímco se žena lopotí, mluví k ní zároveň dva vnitřní hlasy. První ji popohání, aby si pospíšila, nebo ten její mezitím umře. Druhý ji zrazuje, říká stůj, vždyť ti nebyl vždy věrný… a stařeček mezitím umírá přirozenou smrtí.

Pohřby, hřbitovy, hrobníci — smrt ve všech podobách je v Brassensových písních stále přítomná. Písnička o svatbách zní smutněji než ta o slavných funusech dob minulých. Dá se říci, že byl smrtí přitahován, uhranut, ale překvapivě se mu smrt nejeví jako něco nepřátelského, jako protivník lásky a života, ale spíš jako partner. Tedy vlastně partnerka.

V písni Strejda Archibald (Oncle Archibald), která podle samotného Brassense patřila mezi tři jeho nejoblíbenější, se smrt představuje jako milenka. Přesněji jako poběhlice, lehká holka. K těm Brassens vždy cítil sympatie a věnoval jim Žalozpěv pro lehký holky (La complainte des filles de joie), jehož poslech navozuje pocit, jako bychom šlapali tvrdou dlažbu a zažívali všechnu tíži života spolu s těmito lehkými (ve francouzštině jsou to ovšem holky pro radost) holkami…

„Vždyť my dva jsme si souzeni / ode dne tvého zrození, / už tě nedám,“ říká tedy lehká holka Smrt milému Archibaldovi poté, co ho složí jediným máchnutím kosou, a pak se ti dva do sebe zavěsí a odcházejí. Kam? Pryč z dosahu všech premovaných poskoků, práskačů, lhářů, proroků a zhovadilců. Někam, kde na něj nedosáhne lidská zášť, kde ho nikdo nepřipraví o jeho práva. Nejspíš na svatební flám…

Jen málokterý autor si ještě za života napsal píseň o tom, kde má být pohřben. Písemná žádost, aby mě pohřbili na pláži v Sète (Supplique pour être enterré à la plage de Sète) je vůbec nejdelší Brassensovou písní. Nedávejte mě do rodinné hrobky, kde jsou příbuzní nacpaní jak sardinky, zakopejte mě do mělkého dolíku v písku na pláží, kousek od moře. Tak se budu kolíbat na vlnkách, věčný letní host…

Básníkova žádost nebyla vyslyšena. Georges Brassens je pohřben na hřbitově v Sète. Po jeho boku byla o 18 let později uložena Püppchen — Joha Heiman.

Jisté je, že po celý zbytek tohoto roku budou na toto místo proudit ti, kterým Brassens nějak zasáhl do života a obdaroval je svou tvorbou. A řekl bych, že je přitom bude z vlnek blízko pláže někdo spokojeně pozorovat.

Úryvky písní v textu jsou citované podle překladů Jiřího Dědečka.

Brassensovy texty v češtině:

Lov motýlů. Francouzské šansony ve výběru, přebásnění a parafrázích Pavla Kopty. Odeon 1980.

Jiří Dědeček: Klejme píseň dokola. Georges Brassens, Panton 1988.

České verze Brassensových písní:

Jiří Dědeček: Žalozpěv pro lehký holky, Bonton, 1998.

Jiří Dědeček: Nebudu bydlet v Québecu, Galén, 2021.