↗

Těžko se lze utěšovat, že každá krize je zároveň příležitost, která otevírá nové možnosti a přináší nová řešení, podporuje kreativitu. Zčásti to asi skutečně platí, ale na závažnosti jejího dopadu na konkrétní životy to nic nemění. Foto FB Wotienke Vermeer

Seděl jsem v kostele svatých Šimona a Judy, byl začátek října a začínal první z koncertního cyklu staré hudby FOK. Bylo už po zákazu zpěvu, ale ještě před zastavením všech kulturních akcí. Program koncertu byl narychlo změněný, místo francouzského vokálního souboru hrál v omezeném složení a bez dechových nástrojů český ansámbl Collegium 1704, světově proslulý nahrávkami českého barokního mistra Jana Dismase Zelenky. Toho dne zněly skladby jiných barokních mistrů — Vivaldiho, Händela, Geminianiho.

Takový koncert jsem ještě nezažil. Všichni okolo v rouškách. Hudebníci jako jediní ne, stáli na pódiu přibližně v předepsaných dvoumetrových rozestupech a jen hráli. Bez průvodního slova, bez přestávky, nepodávalo se občerstvení. Vlny barokní hudby střídající majestátní vzepětí a něžná zklidnění v rytmu připomínajícím příliv a odliv omývaly mysl zaprášenou starostmi.

Díval jsem se na houslistku Simonu Tydlitátovou a vzpomínal na jarní zprávu o tom, že si hned a bez čekání našla práci u pokladny v Lidlu. Bylo vidět, že si koncert užívá a baví se. Třeba mohla úplně přestat myslet na to, jak dlouho se teď zase bude muset obejít bez hraní před publikem. Atmosféra koncertu byla zvláštní a silná. Bylo jasné, že může být na dlouhou dobu jedním z posledních. Muzikanti dohráli, zazněl dlouhý potlesk a po něm jeden přídavek.

Sledoval jsem, jak se lidé rozcházejí, většinou se už naučili zvláštnímu umění dodržování rozestupu od druhých, které připomíná jakýsi tanec. Připadalo mi to jako výstižný obraz improvizace, kreativity vynucené vpádem viru ničícího fyzickou blízkost mezi lidmi. Obíhat okolo sebe jako planety v mezihvězdném prostoru, být k sobě přitahováni a zároveň se navzájem odpuzovat, ale zase jen tak, abychom se úplně nevzdálili jedni druhým…

Pak mě napadlo, že někdo by se na samotnou návštěvu koncertu v této době mohl dívat jako na projev nezodpovědnosti, jako na něco, co se teď prostě nemá dělat. A to bez ohledu na roušky, velký prostor s vysokým stropem, nepřítomnost občerstvení i umění držet si druhé v bezpečné vzdálenosti. Rozumné, bezpečné, zodpovědné by bylo zůstat doma a pustit si hudbu z cédéčka. Případně si vstupenku zaplatit a pak zůstat doma.

Nejsem imunolog a mám úctu k odbornému pohledu, a naopak strach z neodborných, zato však velice přesvědčených názorů, kterých je všude tolik. Jen mi přijde líto, že namísto toho, abychom se s virem učili žít, učili se zvládat s kreativitou co nejvíc aktivit tak, aby to bylo co možná bezpečné a dlouhodobě udržitelné, tak tu příležitost nedostaneme, protože zase přicházejí plošné zákazy téměř všeho. Možná je to teď nezbytné, nedokážu to posoudit. Jen doufám, že tu šanci budeme mít, až se podzimní lockdown začne rozvolňovat.

Krize jako je ta koronavirová mohou probíhat různě, zcela jistě je však možné předem odhadnout, že dopadne s větší tíží na ty slabší, chudší a zranitelnější, a naopak posílí ty už tak silné a zejména ty bezohledné. Plošná opatření možná na první pohled působí spravedlivě, protože platí pro všechny, ve skutečnosti bude ale jejich dopad velmi rozdílný. Uzavření škol, pokud potrvá delší dobu a bude se ve vlnách periodicky opakovat, zvýší ve svém dopadu sociální rozdíly. Krach drobných podniků a provozoven přisype ještě víc těm silnějším.

Je mnoho druhů bohatství, o něž v této krizi můžeme přijít. Stovky nebo tisíce miliard státního dluhu jsou jen podivné symboly, pod kterými si málokdo dovede představit něco konkrétního. Zcela hmatatelné bohatství, a jen zčásti vyčíslitelné, je sféra podnikání v širokém smyslu jako lidské tvořivé aktivity projevující se ve vztahu k druhým a ve službě druhým. Je absurdní, že se ještě dnes vedou úvahy o tom, že kultura a podobné obory v „sektoru služeb“ nepatří do ekonomiky nebo jsou jakýmsi jejím nedůležitým přívažkem.

Když někdo zkrachuje, přestane poskytovat druhým svou službu, je nucen přestat dělat práci, kterou nejlépe umí a v níž je jedinečný. Je to těžko nahraditelná ztráta pro všechny, nemluvě o osobních tragédiích pro jednotlivce a jejich rodiny. Těžko se lze utěšovat, že každá krize je zároveň příležitost, která otevírá nové možnosti a přináší nová řešení, podporuje kreativitu. Zčásti to asi skutečně platí, ale na závažnosti jejího dopadu na konkrétní životy to nic nemění.

Je ale ještě horší a nenávratnější ztráta, ještě zásadnější bohatství. A to jsou lidské životy. Zejména životy těch, kteří mají nejbohatší paměť, těch nejstarších a dnes zdaleka nejohroženějších. Není možné rezignovat na jejich ochranu, a tedy neudělat vše pro to, aby nedošlo ke kolapsu zdravotní péče. A stejně tak není možné poměřovat, co je důležitější, zda ochránit celé skupiny lidí před bankrotem a sociálním propadem, nebo zachránit životy. Nutné je obojí.

Opravdu bych dnes nechtěl o těchto věcech rozhodovat a asi proto se mi nechce kritizovat vládu za její kroky a způsob jejího zdůvodňování, ale ani opozici za to, jak vládu kritizuje. Jako dostatečný úkol pro tyto dny, týdny a měsíce se mi jeví zachovat si pokud možno dobrou mysl, nadhled a důvěru v lidskou schopnost vyrovnávat se tvůrčím způsobem i s těmi nejtěžšími zkouškami. A žít, zodpovědně a ohleduplně k druhým, ale zároveň i trochu tak, jako by covidu-19 nebylo.