↗

Těžko se lze utěšovat, že každá krize je zároveň příležitost, která otevírá nové možnosti a přináší nová řešení, podporuje kreativitu. Zčásti to asi skutečně platí, ale na závažnosti jejího dopadu na konkrétní životy to nic nemění. Foto FB Wotienke Vermeer

Seděl jsem v kostele svatých Šimona a Judy, byl začátek října a začínal první z koncertního cyklu staré hudby FOK. Bylo už po zákazu zpěvu, ale ještě před zastavením všech kulturních akcí. Program koncertu byl narychlo změněný, místo francouzského vokálního souboru hrál v omezeném složení a bez dechových nástrojů český ansámbl Collegium 1704, světově proslulý nahrávkami českého barokního mistra Jana Dismase Zelenky. Toho dne zněly skladby jiných barokních mistrů — Vivaldiho, Händela, Geminianiho.

Takový koncert jsem ještě nezažil. Všichni okolo v rouškách. Hudebníci jako jediní ne, stáli na pódiu přibližně v předepsaných dvoumetrových rozestupech a jen hráli. Bez průvodního slova, bez přestávky, nepodávalo se občerstvení. Vlny barokní hudby střídající majestátní vzepětí a něžná zklidnění v rytmu připomínajícím příliv a odliv omývaly mysl zaprášenou starostmi.