Pomníky a kolektivní vina

Filip Outrata

Aktuální vlně bourání pomníků padlo za oběť i několik osobností, které se ničeho špatného nedopustily. Podle Filipa Outraty se je třeba mít na pozoru před uplatňováním kolektivní viny a dané incidenty využít ke zvýšení zájmu o minulost.

Miguel de Cervantes žádné otroky nevlastnil, naopak v otroctví sám několik let žil. Pro rozhořčené v USA však zosobňuje zřejmě španělský kolonialismus. Repro z videozáznamu

Pohled na bustu Miguela de Cervantes v sanfranciském Golden Gate Park, kterou 20. června poničili protestující, je velice sugestivní. Ze spisovatelových očí, zasazených v ostře řezané tváři, vytéká červená barva jako krev. Na podstavec sochy červenou barvou nastříkali „bastard“, na záda klečících postav rytíře truchlivé postavy a Sancha Panzy, kteří vzhlížejí ke svému duchovnímu otci, zase stylizované terče.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Autor Dona Quijota měl přitom ještě štěstí, protože zůstal na svém místě, socha františkána Junípera Serry, který v 18. století založil přes dvacet misijních stanic na území dnešní Kalifornie, šla k zemi. Serra, který ve snaze o přivedení původních obyvatel k (podle jeho názoru) jediné spasitelné víře používal brutální metody, je již delší dobu spornou postavou. Cervantes je ale jiný případ.

Na rozdíl od dalších zasažených historických postav v témže parku nevlastnil otroky, a to ani pouhého jednoho, jako generál a pozdější prezident Ulysses S. Grant, ani větší počet, jako autor textu americké hymny Francis Scott Key. Cervantes sám dokonce strávil pět let života v otroctví, coby zajatec pirátů u berberského pobřeží, v dnešním Alžírsku.

Proč se slavný spisovatel stal jednou z obětí útoku na pomníky, ačkoli v žádném z bodů obžaloby (vlastnictví otroků, podíl na genocidě původních obyvatel Spojených států) nenese vinu? Nejpravděpodobnější je, že jednoduše z neznalosti. Ti, kdo jeho pomník nabarvili, neměli příliš tušení, kdo to vlastně je. Zřejmě to byl z jejich pohledu prostě jeden z bílých mužů, kteří si na pomnících uzurpují veřejný prostor, tak jako si ve své době uzurpovali moc nad životy těch „druhých“.

Je možné, že se dnešní vlna odstraňování pomníků stane součástí diskuse o pojetí vlastních dějin, o jejich problematických stránkách a o tom, jak se k nim postavit. Je pochopitelné, že v zemi jako je Velká Británie bude vyrovnání se s koloniální, otrokářskou a imperiální minulostí trvat dlouho a bude mít mnoho podob.

Ale to nic nemění na tom, že ničení pomníků samo o sobě nic pozitivního nepřinese. Násilí na soše sice není totéž co násilí na skutečném, živém člověku, ale je to stále násilí, a jak ukazuje Cervantesova socha s krvavýma očima, jakmile se rozpoutá, je těžké nebo dokonce nemožné zabránit tomu, aby se jeho obětí stali i nevinní.

Ve Filadelfii tak byla v první vlně protestů po smrti George Floyda posprejována socha vynálezce a podnikatele Matthiase Baldwina, významného odpůrce otrokářství, zastánce práv černošského obyvatelstva — Baldwin například prosazoval, aby černí Američané měli právo volit, a založil školu pro černošské děti. Stejně se jeho pomník dočkal nápisů „kolonialista“ a „vrah“.

Cervantes i Baldwin se stali obětí jakési kolektivní viny, která na ně dopadla bez ohledu na jejich reálný život, činy a osobnost, prostě proto, že byli v určité době příslušníky určitého národa. Pokud má mít odstraňování pomníků nějaký pozitivní smysl, pak musí být provázeno bojem s touto kolektivní vinou, která je vlastně velmi blízká rasismu. Je nutné stále rozlišovat, co která historická postava skutečně dělala, v rámci historického kontextu, z něhož nemohla uniknout.

Reálně se to vlastně do jisté míry děje, protože jak Cervantes, tak Baldwin situaci „ustáli“ a setrvali na svém místě. Možná by i jejich „přežití“ mohlo mít nějaký pozitivní význam, třeba v lepším pochopení toho, proč vlastně dotyčný vůbec má pomník a jaké hodnoty ztělesňuje. Španělsko v reakci na incident ohlásilo, že zvažuje otevření kalifornské pobočky Cervantesova institutu španělské kultury.

Závěrem lze říci, že by bylo velice dobré, byť se to již pohybuje v rovině zbožného přání, aby dnešní spory a diskuse o pomnících vedly k lepšímu poznání minulosti, k zájmu o dějiny a kulturu. K pochopení, že tak jako dějiny nejsou černobílé, není skutečná kultura černá ani bílá, ale ze své podstaty vždy mnohobarevná, ať je barva kůže daného tvůrce jakákoli.

    Diskuse

    "Jakmile se násilí rozpoutá, je těžké nebo dokonce nemožné zabránit tomu, aby se jeho obětí stali i nevinní."

    To nevadí, pane Outrato, jde přece o dobrou věc a když se kácí les, musí holt lítat i ty třísky, jak víme my starší.

    Mimochodem ... nevíte, co znamená slovo lůza? Kdysi před lety ho prý použil kardinál Duka - to se proti tomu tehdy dost protestovalo, pak to slovo zase používaly liberální elity - to se prý protestovat zas nesmělo (když se tedy člověk chtěl zařadit mezi slušné lidi - ne ovšem mezi ty v těch modrých tričkách), no a jak je to s tou "lůzou" v současnosti, to nemám nejmenšího tušení.

    PK
    July 2, 2020 v 15.5

    Trochu Vám pomůžu citací z filmu Pelíšky, pane Nusharte:

    "Vládne nám mrzká lůza."

    IH
    July 3, 2020 v 23.8
    Když Amerika kádruje...

    Za režimu pod taktovkou komunistické strany mi nevadila řekněme platová nivelizace v podnicích, zato věci jako kádrování významných osobností minulosti ano. Ačkoli v 80. letech ideologický dozor již polevoval, přece žádný umělec nemohl vyjít jen tak mezi lidi bez ručitele v podobě prudce inteligentního soudruha. Ani mrtví velikáni typu Dostojevského nebo Kafky se bez průkazu způsobilosti neobešli. Konstatování v doslovu, že nějaký autor "nepochopil VŘSR" mohlo nakonec být knize při prodeji na prospěch.

    Absenci naznačené praxe, považující kulturní lidi za "malé děti", jsem měl za mimořádně působivý doklad převahy Západu. Byť jsem věděl, že i jejím rubem je tamní lenost a pohodlnost čtenářské obce.

    Jsem si samozřejmě vědom, že byli spisovatelé, kteří se jako občané, příp. funkcionáři nezachovali (řečeno eufemismem) dobře. Nejen v Německu či Rusku (zde ovšem jiní než bývávalo u nás konstatováno). Také třeba Céline ve Francii či Hamsun v Norsku. Na rozdíl od Brasillacha, který byl ještě za války popraven, zvítězil v případě obou zmíněných rozumný umírněný přístup.

    Dnes, po tolika letech, bychom neměli na oba uvedené i další spisovatele hledět stále převážně jediným prizmatem. Pomníky samozřejmě mít nemusí, byť v jejich rodných městech (Courbevoie a Lom) si je dovedu dobře představit. Bodejť ne, když mi nevadí ani Zápotocký v Zákolanech.

    Jsem přesvědčený, že správným řešením tu je pluralismus. Evropská unie naštěstí Paříži Napoleona nebere a Madridu nevnucuje. Žižku pak připomíná mohyla (mj.) na Žižkově poli, nikoli v Brodě, dnes Havlíčkově (byť zde slepý vojevůdce vraždit nechtěl).

    Považoval jsem kdysi za typicky americké, že na jednom břehu Potomacu se tyčí socha prezidenta Granta a na druhém stojí generál Lee. Asi jsem se mýlil. Aspoň že na Karlově mostě nejen že zůstává Jan Nepomucký, ale na mostecké věži stále sedí, stále sedí Václav IV. (pravda v mladické podobě).