Za režimu pod taktovkou komunistické strany mi nevadila řekněme platová nivelizace v podnicích, zato věci jako kádrování významných osobností minulosti ano. Ačkoli v 80. letech ideologický dozor již polevoval, přece žádný umělec nemohl vyjít jen tak mezi lidi bez ručitele v podobě prudce inteligentního soudruha. Ani mrtví velikáni typu Dostojevského nebo Kafky se bez průkazu způsobilosti neobešli. Konstatování v doslovu, že nějaký autor "nepochopil VŘSR" mohlo nakonec být knize při prodeji na prospěch.

Absenci naznačené praxe, považující kulturní lidi za "malé děti", jsem měl za mimořádně působivý doklad převahy Západu. Byť jsem věděl, že i jejím rubem je tamní lenost a pohodlnost čtenářské obce.

Jsem si samozřejmě vědom, že byli spisovatelé, kteří se jako občané, příp. funkcionáři nezachovali (řečeno eufemismem) dobře. Nejen v Německu či Rusku (zde ovšem jiní než bývávalo u nás konstatováno). Také třeba Céline ve Francii či Hamsun v Norsku. Na rozdíl od Brasillacha, který byl ještě za války popraven, zvítězil v případě obou zmíněných rozumný umírněný přístup.

Dnes, po tolika letech, bychom neměli na oba uvedené i další spisovatele hledět stále převážně jediným prizmatem. Pomníky samozřejmě mít nemusí, byť v jejich rodných městech (Courbevoie a Lom) si je dovedu dobře představit. Bodejť ne, když mi nevadí ani Zápotocký v Zákolanech.

Jsem přesvědčený, že správným řešením tu je pluralismus. Evropská unie naštěstí Paříži Napoleona nebere a Madridu nevnucuje. Žižku pak připomíná mohyla (mj.) na Žižkově poli, nikoli v Brodě, dnes Havlíčkově (byť zde slepý vojevůdce vraždit nechtěl).

Považoval jsem kdysi za typicky americké, že na jednom břehu Potomacu se tyčí socha prezidenta Granta a na druhém stojí generál Lee. Asi jsem se mýlil. Aspoň že na Karlově mostě nejen že zůstává Jan Nepomucký, ale na mostecké věži stále sedí, stále sedí Václav IV. (pravda v mladické podobě).