Pohled na bustu Miguela de Cervantes v sanfranciském Golden Gate Park, kterou 20. června poničili protestující, je velice sugestivní. Ze spisovatelových očí, zasazených v ostře řezané tváři, vytéká červená barva jako krev. Na podstavec sochy červenou barvou nastříkali „bastard“, na záda klečících postav rytíře truchlivé postavy a Sancha Panzy, kteří vzhlížejí ke svému duchovnímu otci, zase stylizované terče.

Autor Dona Quijota měl přitom ještě štěstí, protože zůstal na svém místě, socha františkána Junípera Serry, který v 18. století založil přes dvacet misijních stanic na území dnešní Kalifornie, šla k zemi. Serra, který ve snaze o přivedení původních obyvatel k (podle jeho názoru) jediné spasitelné víře používal brutální metody, je již delší dobu spornou postavou. Cervantes je ale jiný případ.

Na rozdíl od dalších zasažených historických postav v témže parku nevlastnil otroky, a to ani pouhého jednoho, jako generál a pozdější prezident Ulysses S. Grant, ani větší počet, jako autor textu americké hymny Francis Scott Key. Cervantes sám dokonce strávil pět let života v otroctví, coby zajatec pirátů u berberského pobřeží, v dnešním Alžírsku.

Proč se slavný spisovatel stal jednou z obětí útoku na pomníky, ačkoli v žádném z bodů obžaloby (vlastnictví otroků, podíl na genocidě původních obyvatel Spojených států) nenese vinu? Nejpravděpodobnější je, že jednoduše z neznalosti. Ti, kdo jeho pomník nabarvili, neměli příliš tušení, kdo to vlastně je. Zřejmě to byl z jejich pohledu prostě jeden z bílých mužů, kteří si na pomnících uzurpují veřejný prostor, tak jako si ve své době uzurpovali moc nad životy těch „druhých“.

Je možné, že se dnešní vlna odstraňování pomníků stane součástí diskuse o pojetí vlastních dějin, o jejich problematických stránkách a o tom, jak se k nim postavit. Je pochopitelné, že v zemi jako je Velká Británie bude vyrovnání se s koloniální, otrokářskou a imperiální minulostí trvat dlouho a bude mít mnoho podob.

Ale to nic nemění na tom, že ničení pomníků samo o sobě nic pozitivního nepřinese. Násilí na soše sice není totéž co násilí na skutečném, živém člověku, ale je to stále násilí, a jak ukazuje Cervantesova socha s krvavýma očima, jakmile se rozpoutá, je těžké nebo dokonce nemožné zabránit tomu, aby se jeho obětí stali i nevinní.

Ve Filadelfii tak byla v první vlně protestů po smrti George Floyda posprejována socha vynálezce a podnikatele Matthiase Baldwina, významného odpůrce otrokářství, zastánce práv černošského obyvatelstva — Baldwin například prosazoval, aby černí Američané měli právo volit, a založil školu pro černošské děti. Stejně se jeho pomník dočkal nápisů „kolonialista“ a „vrah“.

Cervantes i Baldwin se stali obětí jakési kolektivní viny, která na ně dopadla bez ohledu na jejich reálný život, činy a osobnost, prostě proto, že byli v určité době příslušníky určitého národa. Pokud má mít odstraňování pomníků nějaký pozitivní smysl, pak musí být provázeno bojem s touto kolektivní vinou, která je vlastně velmi blízká rasismu. Je nutné stále rozlišovat, co která historická postava skutečně dělala, v rámci historického kontextu, z něhož nemohla uniknout.

Reálně se to vlastně do jisté míry děje, protože jak Cervantes, tak Baldwin situaci „ustáli“ a setrvali na svém místě. Možná by i jejich „přežití“ mohlo mít nějaký pozitivní význam, třeba v lepším pochopení toho, proč vlastně dotyčný vůbec má pomník a jaké hodnoty ztělesňuje. Španělsko v reakci na incident ohlásilo, že zvažuje otevření kalifornské pobočky Cervantesova institutu španělské kultury.

Závěrem lze říci, že by bylo velice dobré, byť se to již pohybuje v rovině zbožného přání, aby dnešní spory a diskuse o pomnících vedly k lepšímu poznání minulosti, k zájmu o dějiny a kulturu. K pochopení, že tak jako dějiny nejsou černobílé, není skutečná kultura černá ani bílá, ale ze své podstaty vždy mnohobarevná, ať je barva kůže daného tvůrce jakákoli.