Podíváme-li se do české verze wikicitátů Roberta Edwarda Leea, najdeme zde samé protiválečné výroky a životní pravdy, se kterými se nikdo nemůže neztotožnit. Robert Edward Lee však byl jedním z vrcholných reprezentantů a hlavně bojovníků za udržení toho nejzrůdnějšího, co v historii bílých kolonizátorů severoamerického kontinentu můžeme najít. Byl v hloubi duše přesvědčen, že bílá rasa je biologicky nadřazená nebílým a že je vyvolena být vykonavatelem boží prozřetelnosti, když barbarskými a krutými metodami „kultivuje“ Afroameričany . Neváhal se pro to postavit do čela občanské války, která měla rozdělit progresivně se vyvíjející federaci a zachovat otrokářský systém v několika jižanských státech. Tolik celkem známá fakta z historie.

V návaznosti na násilné pochody neonacistů ve virginském Charlottesville, při nichž byla zavražděna protifašistická aktivistka Heather Heyerová, začalo z iniciativy dalších protifašistických aktivistů strhávání soch a památníků, které různými způsoby připomínaly Konferederaci, tedy snahu jižanských států odtrhnout se od federace a zachovat otrokářství. K „shitstormu“, který se následně strhl na sociálních sítích, se horečnatě přidávají i diskutéři z tuzemska, aniž by často něco o celé záležitosti věděli a viděli víc než pár záběrů na rozvášněný dav, vylévající si zlost na nebohých kusech bronzu, reprezentujících dávné generály a politiky, kteří prosazovali bílou nadřazenost.

Na veřejný prostor mají rovný nárok všichni, proto tento text nebudu psát ani tak jako profesionální historik umění (přičemž je důležité zdůraznit, že tato profese má dvě složky: je třeba rozumět historii i umět vnímat umění), ale jako angažovaný občan, který nedávno nějakou dobu žil ve Spojených státech. Pokusím se tedy přímo reagovat na několik argumentů odpůrců odstranění konfederačních monumentů.

Mazání historie