Socha otrokáře na dně přístavu: Británie přehodnocuje své dějiny

Adam Zámečník

Debata o atacích na pomníky v Británii se v České republice vede ve zjednodušujícím módu. Jsou jen nejviditelnější součástí vážné a potřebné diskuse o problematických stránkách vlastních dějin.

Občané okukují osiřelý podstavec Colstonova pomníku. Foto Bristol News

I když se demonstrace hnutí Black Lives Matter v britských městech původně pořádaly jako projev solidarity s oběťmi policejní brutality ve Spojených státech, rychle vyústily v širší diskusi o stavu britské společnosti. Společně s tím vstoupily do popředí otázky týkající se současné interpretace historie a odkazu britského impéria.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Česká média téma zpracovávala skrze obrazy svržené sochy bristolského otrokáře Edwarda Colstona a graffiti na sochách Winstona Churchilla, ať už té u britského parlamentu nebo na pražském Žižkově. Takové mediální obrazy ale trivializují to, jak dějiny vnímá britská společnost — právě demonstrace Black Lives Matter v posledních týdnech otevřely mnoho kontroverzních témat, dotýkajících se historie řady institucí a podoby výuky historie v britském školství.

Přestože svržení sochy otrokáře Edwarda Colstona vzbudilo nesouhlas některých vrcholných politiků, ať už šlo o ministryni vnitra Priti Patelovou nebo lídra opozice Keira Starmera, mnoho veřejných osobností si kladlo zcela jinou otázku. Jak je možné, že v roce 2020 pořád stojí v centru města socha člověka, který v 17. století poslal přes Atlantik více než osmdesát tisíc otroků, z nichž devatenáct tisíc nepřežilo ani samu plavbu?

I když se jméno Edward Colston dostalo do povědomí širší veřejnosti až se stržením jeho sochy, v Bristolu se jednalo o klíčové téma už desítky let. Místní obyvatelé bezvýsledně žádali o odstranění jeho sochy léta předtím.

Co se sochou otrokáře?

Colstonova socha byla původně vztyčena na konci 19. století. Měla oslavovat jeho filantropii a zásluhy při stavbě nemocnic a škol. O sto let později socha ale už znamenala něco mnohem kontroverznějšího — po více než dvaceti letech aktivismu se v roce 2018 rozhodlo o tom, že se k soše přidá druhá plaketa, popisující Colstonovu dříve zamlčenou roli v obchodu s otroky.

Původní verzi plakety odmítl konzervativní rada Richard Eddy a organizace Society of Merchant Venturers, tedy nynější obdoba cechu, ve kterém Colston kdysi působil. Uvedená organizace měla v rámci bristolské politiky výrazný vliv třeba na výstavbu mostů a další infrastruktury nebo právě na vznik Colstonovy sochy.

Revize Colstonova pomníku formou přidání druhé plakety však byla pro radu a uvedenou organizaci příliš kontroverzní, mimo jiné i kvůli poznámce o počtu otroků, kteří se pod Colstonovým dozorem prodali. Stržení sochy nebylo proto v ničem překvapivé, naopak šlo jen o další z mnoha kauz, týkajících se historie otroctví ve městě, které v minulosti selhalo ve vyrovnání se se svou komplikovanou historií.

Řešení takové situace však nespočívá v pouhém přejmenování sálů, škol a ulic, ale také právě ve výuce britských dějin. Je proto paradoxem, že až svržení jeho sochy do bristolského přístavu představilo Colstona a jeho činy širší bristolské i britské veřejnosti.

Ještě před několika lety měl Bristol muzeum, zaměřené na imperiální dějiny, to ale zkrachovalo. Vylovení sochy Edwarda Colstona a plány umístit ji do muzea však naznačují, že se v městě otevírá možnost obnovy instituce, která se bude věnovat důkladnějšímu výkladu místních dějin. To je ostatně klíčové i pro další z britských měst s podobnou historickou zkušeností, zejména Liverpoolu nebo Plymouthu.

Pomyslnou tečku na konci případu tvoří vyjádření Philipa Colstona Robinse, jednoho z Colstonových potomků. Stávajícího starostu Bristolu vyzval, aby začal spolupracovat se západoafrickými státy, protože právě je obchod s otroky zasáhl nejvíce.

Jak se mladí Britové učí dějepis

Svržení Colstonovy sochy učinilo nakrátko z pomníků historických postav ohnisko politické debaty ve Velké Británii. Přestože obraz posprejovaného Churchilla na Parliament Square obletěl britská a mezinárodní média, ve výsledku je na něj kladen až příliš velký důraz — částečně i kvůli tomu, že to nebylo poprvé, co sochu někdo poškodil.

Obzvlášť v českém tisku se ale o dost méně mluví o dalších krocích, učiněných napříč Británií, ať už jde o odstranění dalších soch, jak tomu bylo v případě otrokáře Roberta Milligana v londýnských Docklands, přejmenování míst a pomníků v dalších městech nebo poukázání na otrokářskou minulost šlechtických vil na anglickém venkově. Colstonův pád zároveň znovu probudil další dlouhotrvající kauzy, například kampaň za odstranění sousoší magnáta Cecila Rhodese z koleje Oriel na oxfordské univerzitě.

Debata nad hnutím Black Lives Matter a významem historických pomníků probudila širší zájem o britské dějiny jako takové. Klíčovým tématem se stal i způsob výuky historie v britském školství a obsah hodin dějepisu. Zatímco řada předních britských univerzit se v posledních desetiletích snaží omezit eurocentrický výklad dějin, nižší stupně se podobných změn nedočkaly. 

Kurikulum se dále soustředí na omezený výřez historie. Pro britskou akademickou sféru je nynější klima ideální příležitostí rozšířit výklad dějin Británie a poukázat na ta nejpalčivější témata, ať už jde o poctivou diskusi o podílu Britů na hladomorech v Indii, o brutalitě při potlačování povstání Mau Mau v Keni anebo právě o roli Británie v mezinárodním obchodu s otroky.

Je totiž zcela zjevné, že v zemi, kde pro více než polovinu všech studentů končí výuka dějepisu ve čtrnácti letech, nelze dějiny vyučovat v obsáhlejším rozsahu. Podle mnohých by proto právě hodiny dějepisu měly být začátkem, jak rozšířit povědomí také o záporných stránkách britských dějin.

Přesto je očividné, že se cosi v Británii za poslední měsíc změnilo. Knihy o zkušenostech etnických minorit se vyskytují na horních příčkách bestsellerových žebříčků a prominentním historikům, zaměřujícím se na dějiny otroctví v Británii, jako je Catherine Hallová nebo David Olusoga, se dostává výraznější prostor v britských médiích.

Vyjádření bank a jiných společností, které byly zapojeny do obchodu s otroctvím, mohou vypadat jako povrchní a neproduktivní, zároveň však poukazují na míru historické propojenosti britské společnosti a otroctví. Pro mnohé české komentátory se sice zdá současné dění v Británii jako přehnané, v rámci britského kontextu se však jedná o palčivé otázky promítající se do aktuální situace.

Zatímco se některé staré sochy přesunou do muzeí, nové poukážou na dosud opomíjené události historie. Příkladem mohou být čerstvě ohlášené sochy na oslavu „generace Windrush“ — poválečných afro-karibských přistěhovalců v Anglii.

        Diskuse