„Je to sloup. Je to jenom sloup. Fakt, neblbněte, utíkají důležitější věci“, napsal na Facebook kamarád, se kterým jinak skoro ve všem souhlasím. Tentokrát mám připomínku. Čerstvé vztyčení symbolu na pražském Staroměstském náměstí není jen záležitost sloupu nebo jen kusu kamene, jak také napsal někdo jiný.

Symbol, jak koneckonců ukazuje původ slova v řečtině, je znak, který spojuje s něčím neviditelným, niterným nebo právě zde nepřítomným. A něco vyjadřuje. Ti, kdo v tomto případě sloup s postavou Marie v pražském bodu nula, tedy v jakémsi administrativním středu hlavního města, prosadili, tím říkají, čemu věří, čím se budou řídit, co budou hájit.

Prostě tím vypovídají o hodnotách a ty motivují k činům. Na ně je třeba se připravit.

Symbol Marie, matky Ježíše, který byl tichý a pokorného srdce, knížete pokoje, jež v evangeliu vítá, že Bůh svrhl mocné z trůnu a ponížené povýšil, je zneužit na oslavu vojenského vítězství, povýšení nejvýš stojících a potvrzení mocných na trůnu. Oslavuje vítězství mocnosti, která věrolomně porušila relativní svobodu vyznání, kterou nedávno (Rudolfovým majestátem) slíbila, která přinutila k útěku řádně stavy zvoleného krále. Cizí mocnosti, která nás pokořila.

Na stvrzení svého vítězství svatá říše sadisticky popravila vůdce povstání, tří pány, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů, lidi obou zemských jazyků, včetně jednoho uherského příslušníka slovenského původu Jána Jesenského. Nestačilo jí stínání a věšení. Politickým protivníkům byli utínány ruce, Jesenskému byl před popravou vyříznut jazyk, několik jich bylo rozčtvrceno.

O dřevo z pódia, na němž poprava probíhala, se přely, případně dodnes přou různé římskokatolické subjekty. Obvykle se má za to, že z něj vyrobili schodiště ve svém areálu milosrdní bratři na místě dnešní nemocnice Na Františku. Sám jsem vícekrát slyšel, jak se hrdě k fošnám z popraviště hlásí pražští dominikáni. Má z nich být sestaveno schodiště vedoucí z kostela do administrativní a obytné části v jižním křídle kláštera.

V posledních pár dnech na místo popravy pietně vyznačené sedmadvaceti kříži v dlažbě náměstí u radnice poblíž orloje povzneseně shlíží Maria, válečnice, Marie popírající Marii z evangelií.

Režimy na svou oslavu a na zdůraznění svého vítězství stavějí takové objekty. Někdy se jim podaří získat skutečné mistry, jakým byl Jan Jiří Bendl, autor původního památníku strženého 3. listopadu 1918.

Jiný režim, také cizí, který ovládl a pokořil tuto zemi proti vůli jejího obyvatelstva, vztyčil nevábnou sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva na menším hranatém podstavci. Autorem byl režimní sochař Zdeněk Krybus.

Koněvův památník sovětskému vítězství v Praze na konci války oslavoval zjevně další vítězství téže mocnosti nad „kontrarevolucí“ v roce 1968. K němu podle dostupných informací měl Koněv přispět vedením průzkumu před invazí. Tento pomník byl na rozdíl od toho staroměstského brutálně přímočarý.

Celkem v krátkém sledu jeden pomník byl, pravda dost opožděně, odstraněn, přemístěn do depozitáře s předpokládaným umístěním v budoucím muzeu, a jiný byl vztyčen. Jednou byla potupa symbolickým aktem odčiněna, o dva měsíce později byla jiná potupa podobně násilnickým režimem oslavena.

Mohlo by se zdát, že na Staroměstském náměstí nastalo určité vyrovnání historické symboliky, že je snad dokonce symboly různých stran dějinných sporů přeplněno. Nová napodobenina Bendlova díla jako vertikála sousedí se spíše horizontální kompozicí sousoší Jana Husa od Ladislava Šalouna.

Se sochařskou dvojicí je tam připomínka místa staroměstské exekuce z roku 1621, a pak zlatý kalich, který ve slabé chvilce, ne-li ve chvilce ochoty ke smíření navrátili po staletích do výklenku na západním průčelí chrámu Panny Marie před Týnem. Ten připomíná, že Týnský chrám měl sloužit jako katedrála kališníků, tedy strany pod obojí. Je tam pohřben jejich zvolený, ale nevysvěcený biskup Jan Rokycana. 

Nezbývá než nesměle doufat, že nový sloup jako symbol konzervativní revoluce a výraz kýčovitého vzdychání po Habsburcích bude většinou kolemjdoucích přijat s lhostejností, kterou si zaslouží. Nové stržení sloupu je těžko představitelné, i když hněv vyvolaný jeho instalací je pochopitelný.

Odpor dobrého vkusu proti neúplné napodobenině částečně ztraceného celku, politický vzdor proti snahám vracet se před demokracii a náboženský nesouhlas se zneužitím mariánského symbolu budou dostatečně silné, aby obhájily místo v dějinách, pro které jsme se v roce 1918, a pak znovu po marném pokusu roku 1968 rozhodli před třemi desetiletími.

 Kulaté výročí stavovského povstání budeme slavit za rok. Bylo by dobré, kdybychom se nenechali zlomit a dokázali za rok hrdě po čtyř stech letech od povstání navázat na tato rozhodnutí a nepřipustit další Bílou horu.