Je pozoruhodné, jak nechává lidi chladnými ohrožování jejich bezprostředního hmotného zájmu, zejména jejich nedůstojné postavení jako zaměstnanců a jak dovede emocemi zacloumat symbolika. Potvrzuje se, že symbol není „pouhý“, že je, jak naznačuje řecký původ toho slova, spojnicí s něčím, co je v nás a mezi námi živé.

Zdálo se, že otázka postavení sousoší s mariánským sloupem v Praze na Staroměstském náměstí je vyřízena. Několik hlasování zastupitelů bylo odmítavých. Dne 2. listopadu 1993 zastupitelstvo Prahy povolilo na původní místo umístit nápis „Zde stál mariánský sloup“. Společnost pro obnovu sloupu proradně umístila do dlažby jiný nápis, totiž s neschválenými slovy „a bude stát“. Tato přidaná slova nechal magistrát odstranit. Donedávna tam takto upravený text byl vidět.

Od roku 2013 v následujících čtyřech letech se situace průběžně měnila a vše skončilo 14. září 2017 rozhodnutím zastupitelů stavbu nepovolit. Až letos se vedení hlavního města asi ne zcela vědomě vrátilo k plánu protektorátní německé komise pro očištění Prahy od českých, případně československých symbolů a pro obnovu symbolů identity Prahy jako „starého německého města“ včetně obnovy mariánského sousoší. K realizaci plánu mělo dojít po očekávaném vítězství hitlerovské říše.

Záměr posuzují odborníci a někteří se vyslovili pro vztyčení památníku, jiní proti. Sama odborná kvalifikace (uměnovědná, historická, teologická), jak vidno, nestačí. Občan může k tomu všemu přihlédnout a může posoudit kauzu ze tří hledisek, náboženského, uměleckého a politického. Šlo koneckonců původně o umělecké dílo s náboženským obsahem oslavující udržení habsburských usurpátorů českého trůnu u moci po vytlačení Švédů ideově podporovaných z exilu vyhnanými českými pány i Janem Amosem Komenským.

Náboženský motiv

Dílo stržené 3. listopadu 1918 znázorňuje Marii, Ježíšovu matku a tím důležitou postavu křesťanství, které po staletí duchovně a kulturně formovalo Evropu a v ní i země Koruny české. Část křesťanů, snad o něco více než třetina Marii připisuje to poslání, jež má v Bibli, tedy roli prosté izraelské ženy zasnoubené Josefem, v jejímž lůně Božím zásahem bez účasti muže povstal život Ježíše, Božího syna který se takto stal člověkem. Marii za souhlas s tímto úkolem a za mateřské utrpení ukřižovaného potomka si vděčně připomínají.

Většina křesťanů Marii nazývá Bohorodičkou, Matkou Boží, nebeskou Královnou. Lze říct, že dává nebesům ženskou tvář. Doplňuje panenský a mateřský motiv k biblickému příliš maskulinnímu Bohu. Už v Bibli se sice vyskytuje ženská bytost, Chochma, Sofia, Moudrost. Je u Boha, když tvoří svět, je výdechem Boží moci a ryzím výtryskem slávy Všemohoucího, odleskem věčného světla, čistým zrcadlem Božího působení a obrazem jeho dobroty.

U křesťanů pozvolna tato božská Moudrost splývá s postavou Marie. Katolická modlitba Marii oslovuje mimo jiné: „Zdrávas Královno, matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva... ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká, Panno Maria!“ Pravoslavní křesťané ji vzývají takto: „Raduj se, útočiště všech, raduj se, svícne zlatý, raduj se, ctihodná slávo pravověrných, raduj se, Matko Krista Boha, raduj se, rajská zahrado, raduj se, trůne Boží, raduj se, stánku Ducha Svatého, raduj se, nádobo ze zlata, raduj se, naděje všech, kdo v tebe doufají.“

V této pro některé křesťany možná těžko stravitelné postavě nenajdeme válečný triumf. Maria vítězící nad vojenskými protivníky a čnící nad anděly trestajícími nás bludaře to je nový a cizorodý motiv nejen vzhledem k novozákonní služebnici Páně, ale i v kontrastu k matce milosrdenství, přívětivé, přesladké.

Umělecká hodnota

Při vší úctě k práci Petra Váni na kopiích historických soch a při respektu k jeho dobré vůli je nutno říct, že to, co se má vztyčit, je atrapa. Není to kopie, protože se originál nezachoval, jen fragmenty. Části, například levou část trupu se sepjatýma rukama dnešní autor tvořil podle fotografií.

Rozhodně nejde o repliku, jak chybně uvádí agenturní zpráva k tématu, protože repliku uměleckého může vytvořit jen jeho autor. A Jan Jiří Bendl je už 340 let po smrti. A týká se to dalších sochařů až do poloviny 19. století, kteří obnovovali různé poškozené části.

Navíc dílo nebude plně reprodukovat barokní originál. Jeho koncepce je výsledkem jednání a kompromisů ohledně postav andělů a nápisů. Veřejnost marně očekává informaci známou spíše odborníkům a městským politikům, co z původního sousoší vlastně bude reprodukováno a co nikoli. Změněná kompozice nového výtvoru ve srovnání se zničeným originálem by byla vážnou vadou v historicky významném prostoru Staroměstského náměstí.

Politická funkce sloupu

Občan může, a měl by respektovat celé naše zemské a národní dějiny, všechny jejich etapy i jejich provázanost s dějinami kulturně-geografického útvaru západní a střední Evropy. Máme-li však mít v rozmanitosti programů ochotu utvářet české občanské společenství, bylo by přirozené držet se tradice, o níž mluví první slova ústavy. V nich deklarujeme věrnost „všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“.

Sloup je symbol habsburského triumfu. Čněl v těsné blízkosti místa, kde je zasazeno v dlažbě sedmadvacet křížů, které mě ještě rodiče učili s úctou obcházet a nešlapat po nich. Dnes už málokdo o tom ví a mnozí je možná pokládají za dekoraci. Je to místo, kde byli popraveni vůdcové českého stavovského povstání.

Sloup vévodící náměstí je jedním možným řešením sporu dvou koncepcí v symbolické rovině. Buď svrchovaný český stát například ve smyslu Jiřího z Poděbrad nebo Jana Amose Komenského svobodně kooperující v širší společné evropské vlasti, anebo shrbené hřbety pod vnucenou nadvládou dynastie, již si reprezentanti suverenity Koruny nepřáli. Sloup znázorňuje druhou variantu.

↗

Sloup symbolizoval shrbené hřbety pod vnucenou nadvládou dynastie, již si reprezentanti suverenity Koruny nepřáli. Foto WmC

Náboženské symboly sekulárnímu, nábožensky neutrálnímu státu nepřekáží. Ba dokonce o ně pečuje, pokud představují zvláštní pozornosti hodné kulturní hodnoty. U dotčeného mariánského sousoší politický účel přebíjel někdejší umělecký význam díla, což zřetelně ukázaly německé plány z let 1939-1945, jejichž realizaci zabránila válka.

Nábožensky diktovaná kompozice vyjadřovala představu apokalyptické Immaculaty: „ženy oděné sluncem, s měsícem pod nohama a korunou z dvanácti hvězd na hlavě“ (Zj 12, 1,2). Ta je pojata jako patronka Říše a jejích vítězných vojsk.

Sloup asi bude, a přežijeme to. Jako člověku snad ještě pořád nějak náboženskému mi bude líto, co udělali z Bohorodičky, jako člověk s estetickým cítěním se budu na nový výtvor dívat s nedůvěrou.

Jako člověk chtě-nechtě politický budu kolem sloupu chodit s přesvědčením, že konzervativní revoluce vyhrála jednu bitvu, ale že konečné vítězství není na její straně. Snad tentokrát nebude třeba triumfální atrapu bourat.