Ještě k mariánskému sloupu: snad nebude potřeba atrapu znovu bourat

Ivan Štampach

Případné vztyčení atrapy sousoší symbolizujícího to horší z křesťanských tradic a habsburskou porobu přežijeme. Nic to nemění na tom, že se jedná se o malé symbolické vítězství reakčního konzervatismu.

Je pozoruhodné, jak nechává lidi chladnými ohrožování jejich bezprostředního hmotného zájmu, zejména jejich nedůstojné postavení jako zaměstnanců a jak dovede emocemi zacloumat symbolika. Potvrzuje se, že symbol není „pouhý“, že je, jak naznačuje řecký původ toho slova, spojnicí s něčím, co je v nás a mezi námi živé.

Zdálo se, že otázka postavení sousoší s mariánským sloupem v Praze na Staroměstském náměstí je vyřízena. Několik hlasování zastupitelů bylo odmítavých. Dne 2. listopadu 1993 zastupitelstvo Prahy povolilo na původní místo umístit nápis „Zde stál mariánský sloup“. Společnost pro obnovu sloupu proradně umístila do dlažby jiný nápis, totiž s neschválenými slovy „a bude stát“. Tato přidaná slova nechal magistrát odstranit. Donedávna tam takto upravený text byl vidět.

Od roku 2013 v následujících čtyřech letech se situace průběžně měnila a vše skončilo 14. září 2017 rozhodnutím zastupitelů stavbu nepovolit. Až letos se vedení hlavního města asi ne zcela vědomě vrátilo k plánu protektorátní německé komise pro očištění Prahy od českých, případně československých symbolů a pro obnovu symbolů identity Prahy jako „starého německého města“ včetně obnovy mariánského sousoší. K realizaci plánu mělo dojít po očekávaném vítězství hitlerovské říše.

Záměr posuzují odborníci a někteří se vyslovili pro vztyčení památníku, jiní proti. Sama odborná kvalifikace (uměnovědná, historická, teologická), jak vidno, nestačí. Občan může k tomu všemu přihlédnout a může posoudit kauzu ze tří hledisek, náboženského, uměleckého a politického. Šlo koneckonců původně o umělecké dílo s náboženským obsahem oslavující udržení habsburských usurpátorů českého trůnu u moci po vytlačení Švédů ideově podporovaných z exilu vyhnanými českými pány i Janem Amosem Komenským.

Náboženský motiv

Dílo stržené 3. listopadu 1918 znázorňuje Marii, Ježíšovu matku a tím důležitou postavu křesťanství, které po staletí duchovně a kulturně formovalo Evropu a v ní i země Koruny české. Část křesťanů, snad o něco více než třetina Marii připisuje to poslání, jež má v Bibli, tedy roli prosté izraelské ženy zasnoubené Josefem, v jejímž lůně Božím zásahem bez účasti muže povstal život Ježíše, Božího syna který se takto stal člověkem. Marii za souhlas s tímto úkolem a za mateřské utrpení ukřižovaného potomka si vděčně připomínají.

Většina křesťanů Marii nazývá Bohorodičkou, Matkou Boží, nebeskou Královnou. Lze říct, že dává nebesům ženskou tvář. Doplňuje panenský a mateřský motiv k biblickému příliš maskulinnímu Bohu. Už v Bibli se sice vyskytuje ženská bytost, Chochma, Sofia, Moudrost. Je u Boha, když tvoří svět, je výdechem Boží moci a ryzím výtryskem slávy Všemohoucího, odleskem věčného světla, čistým zrcadlem Božího působení a obrazem jeho dobroty.

U křesťanů pozvolna tato božská Moudrost splývá s postavou Marie. Katolická modlitba Marii oslovuje mimo jiné: „Zdrávas Královno, matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva... ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká, Panno Maria!“ Pravoslavní křesťané ji vzývají takto: „Raduj se, útočiště všech, raduj se, svícne zlatý, raduj se, ctihodná slávo pravověrných, raduj se, Matko Krista Boha, raduj se, rajská zahrado, raduj se, trůne Boží, raduj se, stánku Ducha Svatého, raduj se, nádobo ze zlata, raduj se, naděje všech, kdo v tebe doufají.“

V této pro některé křesťany možná těžko stravitelné postavě nenajdeme válečný triumf. Maria vítězící nad vojenskými protivníky a čnící nad anděly trestajícími nás bludaře to je nový a cizorodý motiv nejen vzhledem k novozákonní služebnici Páně, ale i v kontrastu k matce milosrdenství, přívětivé, přesladké.

Umělecká hodnota

Při vší úctě k práci Petra Váni na kopiích historických soch a při respektu k jeho dobré vůli je nutno říct, že to, co se má vztyčit, je atrapa. Není to kopie, protože se originál nezachoval, jen fragmenty. Části, například levou část trupu se sepjatýma rukama dnešní autor tvořil podle fotografií.

Rozhodně nejde o repliku, jak chybně uvádí agenturní zpráva k tématu, protože repliku uměleckého může vytvořit jen jeho autor. A Jan Jiří Bendl je už 340 let po smrti. A týká se to dalších sochařů až do poloviny 19. století, kteří obnovovali různé poškozené části.

Navíc dílo nebude plně reprodukovat barokní originál. Jeho koncepce je výsledkem jednání a kompromisů ohledně postav andělů a nápisů. Veřejnost marně očekává informaci známou spíše odborníkům a městským politikům, co z původního sousoší vlastně bude reprodukováno a co nikoli. Změněná kompozice nového výtvoru ve srovnání se zničeným originálem by byla vážnou vadou v historicky významném prostoru Staroměstského náměstí.

Politická funkce sloupu

Občan může, a měl by respektovat celé naše zemské a národní dějiny, všechny jejich etapy i jejich provázanost s dějinami kulturně-geografického útvaru západní a střední Evropy. Máme-li však mít v rozmanitosti programů ochotu utvářet české občanské společenství, bylo by přirozené držet se tradice, o níž mluví první slova ústavy. V nich deklarujeme věrnost „všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“.

Sloup je symbol habsburského triumfu. Čněl v těsné blízkosti místa, kde je zasazeno v dlažbě sedmadvacet křížů, které mě ještě rodiče učili s úctou obcházet a nešlapat po nich. Dnes už málokdo o tom ví a mnozí je možná pokládají za dekoraci. Je to místo, kde byli popraveni vůdcové českého stavovského povstání.

Sloup vévodící náměstí je jedním možným řešením sporu dvou koncepcí v symbolické rovině. Buď svrchovaný český stát například ve smyslu Jiřího z Poděbrad nebo Jana Amose Komenského svobodně kooperující v širší společné evropské vlasti, anebo shrbené hřbety pod vnucenou nadvládou dynastie, již si reprezentanti suverenity Koruny nepřáli. Sloup znázorňuje druhou variantu.

Sloup symbolizoval shrbené hřbety pod vnucenou nadvládou dynastie, již si reprezentanti suverenity Koruny nepřáli. Foto WmC

Náboženské symboly sekulárnímu, nábožensky neutrálnímu státu nepřekáží. Ba dokonce o ně pečuje, pokud představují zvláštní pozornosti hodné kulturní hodnoty. U dotčeného mariánského sousoší politický účel přebíjel někdejší umělecký význam díla, což zřetelně ukázaly německé plány z let 1939-1945, jejichž realizaci zabránila válka.

Nábožensky diktovaná kompozice vyjadřovala představu apokalyptické Immaculaty: „ženy oděné sluncem, s měsícem pod nohama a korunou z dvanácti hvězd na hlavě“ (Zj 12, 1,2). Ta je pojata jako patronka Říše a jejích vítězných vojsk.

Sloup asi bude, a přežijeme to. Jako člověku snad ještě pořád nějak náboženskému mi bude líto, co udělali z Bohorodičky, jako člověk s estetickým cítěním se budu na nový výtvor dívat s nedůvěrou.

Jako člověk chtě-nechtě politický budu kolem sloupu chodit s přesvědčením, že konzervativní revoluce vyhrála jednu bitvu, ale že konečné vítězství není na její straně. Snad tentokrát nebude třeba triumfální atrapu bourat.

    advertisment
    advertisment
    Diskuse
    FT
    February 24, 2020 v 9.2
    To by mohli žižkovstí občané chtít dát k atrapě nově erektovaného sloupu cedulku: Tento sloup byl a bude zbořen. Aby se dostálo rovnováze postojů z obou stran.
    February 24, 2020 v 9.26
    Problematický precedens
    Jakto že bude atrapa sloupu vztyčena bez veřejné soutěže? Když nějaká nátlaková skupina bude dosti dlouho usilovat o postavení jakékoli sochy na veřejném místě, tak může uspět vždy, když se najde potřebná většina v zastupitelstvu? Kdyby třeba komunisté chtěli obnovit sochu Stalina, tak by jim možná stačilo si to dát jako podmínku pro pokračující podporu vlády a ...
    February 24, 2020 v 11.0
    "Čněl v těsné blízkosti místa, kde je zasazeno v dlažbě sedmadvacet křížů, které mě ještě rodiče učili s úctou obcházet a nešlapat po nich. Dnes už málokdo o tom ví a mnozí je možná pokládají za dekoraci."

    To je hezké. Já jsem poprvé navštívila Prahu až ve svých dvaceti letech. Do té doby jsem o tom jen četla. To, že se po dlaždicích nemělo šlapat, vím ze Starých pověstí českých, z kapitoly Smutná místa. ("Staří Čechové, chodíce těmito místy, nikdy po těchto kamenech nešlapali ani na ně nevkročili")
    JP
    February 24, 2020 v 12.47
    Na celé té záležitosti se - jak zmínil Ivan Štampach - ukazují principiální paradoxy zastupitelské demokracie.

    Postavení sloupu bylo znovu a znovu zastupitelstvem odmítáno. Pak ale stačí jedna jediná okamžitá politická konstelace - a povolení je dáno. A i kdyby se zase po čase politická konstelace změnila, a zase by v zastupitelstvu převládl názor že postavení sloupu je chyba - ten sloup tu už bude (a zůstane) stát.
    JK
    February 24, 2020 v 15.44
    "...ten sloup tu už bude (a zůstane) stát..."
    :-D
    ...dokud se nenajde nějaký nový Franta Sauer. Nepochybuju o tom, že tentokrát se najde dřív než za 250 let.
    JN
    February 24, 2020 v 18.50
    "... oslavující udržení habsburských usurpátorů českého trůnu u moci po vytlačení Švédů ideově podporovaných z exilu vyhnanými českými pány..."
    Je otázkou, zda na konci třicetileté války Pražané vnímali Švédy jako zachránce. Známé události tomuto výkladu příliš nenasvědčují. Význam symbolu (sloupu) se tedy možná začal měnit až spolu s národním obrozením, na kterém se však podíleli i katoličtí kněží.

    Dnes je celá situace poněkud paradoxní v tom, že kritika sloupu často pokojně koexistuje s protinárodním stanoviskem - tedy s bagatelizací národního státu i zmíněného obrození. Je tedy dnes Franta Sauer hrdina, nebo šovinista?
    JK
    February 24, 2020 v 22.9
    Jiřímu Nushartovi
    Franta Sauer v r. 1918 byl především anarchista a jako takový byl proti jakémukoli státu; tzn., že jeho postoj byl poněkud paradoxní už tehdy. To mu nicméně nebránilo vyjádřit svůj vztah k působení katolické církve v Čechách po Bílé Hoře jako instituce, která byla oporou pobělohorského režimu skoro 300 let. (A taky to pro něj byla určitě obrovská sranda a recese.)

    A aby se to nepletlo, tak k stáru se Franta Sauer přiklonil ke katolické víře a zemřel v r. 1955 zaopatřen potřebnými svátostmi. Tak si vyberte.
    JN
    V New Yorku byly, pane Kalousi, sloupy dokonce dva...

    Ti recesisté se ale ke katolické víře nepřiklonili a zemřeli bez zaopatření potřebnými svátostmi.
    JK
    February 25, 2020 v 8.9
    Jiřímu Nushartovi
    Jestli to měl být pokus o vtip, tak se Vám moc nepovedl.
    February 25, 2020 v 8.29
    J. Kalousovi
    Zřejmě anarchistovi Sauerovi vadila církev jakožto opora státu (Rakousko-Uh.), zatímco církev v opozici ke státu (což byl de facto stav z 50. let) mu nevadila.
    PK
    February 25, 2020 v 8.54
    Církev v r. 1955 bych nenazval jako "v opozici ke státu".

    Byla to církev mučednická.
    JK
    February 25, 2020 v 9.38
    Ano. A největšími mučedníky byli Plojhar a Velehradský výbor.
    PK
    February 25, 2020 v 9.52
    Špíno.
    JN
    February 25, 2020 v 9.59
    Panu Kalousovi
    Lidé jsou citliví a některé věci za vtipné nepovažují. To máte stejné dnes - jako před sto lety.
    JK
    February 25, 2020 v 10.5
    Jiřímu Nushartovi
    Tak jistý rozdíl mezi kusem kamene a 3000 mrtvými doufám vnímáte i Vy.
    JK
    February 25, 2020 v 10.7
    "Špíno."

    Taky vás miluju tou správnou křesťanskou láskou.
    JN
    February 25, 2020 v 10.11
    Panu Kalousovi
    Nechtěl bych teď rozebírat kus kamene (to už učinili jiní), měl jsem na mysli, že ani Vám, ani Frantovi Sauerovi se ten vtip také moc nepovedl.
    JK
    February 25, 2020 v 10.15
    Ještě jsem taky zapomněl na mučedníka Jozefa Tisa, kterého by někteří chtěli prohlásit za blahoslaveného.
    PM
    February 25, 2020 v 11.9
    U nás na vesnici má žitá křesťanská etika následující fazónu:
    nad každým jednotlivcem (jak formuloval J.P.), který spáchá nějakou nepravost, se pozastavíme a do hloubky jeho duše zkoumáme, jaké to byly - jím nezaviněné od Boha přisouzené - chyby, životní kolize a životní traumata, které ho ve své sumě přivedly k tomu, jaký je v současnosti.
    Následkem jsou i projevy sebereflexe, takže dochází i k snížení projevů nevraživosti.
    Zdejší fazóna křesťanské etiky je trochu odlišná …což mně vrtá hlavou.
    JN
    February 25, 2020 v 11.23
    Tuhle jsem někde zaslechl,
    že kromě svého bližního máme milovat i svého nepřítele.
    (Existuje prý podezření, že jde o jednu a tutéž osobu.)

    Co Vy si o tom myslíte, pánové?
    JK
    February 25, 2020 v 11.57
    Jiřímu Nushartovi
    "Tuhle jsem někde zaslechl, že kromě svého bližního máme milovat i svého nepřítele. (Existuje prý podezření, že jde o jednu a tutéž osobu.)"

    Já si o tom myslím, že to je jeden z běžných projevů křesťanského pokrytectví.

    Antika, judaismus i řada východních věroučně-morálních systémů říká: Nedělej druhému, co nechceš, aby on dělal tobě.
    Pouze křesťanství vyžaduje: Dělej druhému jen to, co chceš, aby on dělal tobě.

    Nemusím přece kdekoho milovat a přesto se k němu mohu chovat slušně - ať už to znamená cokoli.

    "Co Vy si o tom myslíte, pánové?"

    Dámy nemají povoleno vyjádřit své názory?
    JK
    February 25, 2020 v 11.58
    Jiřímu Nushartovi
    Takže hromada kamení má stejnou hodnotu jako 3000 životů?
    PM
    February 25, 2020 v 12.19
    U nás to pane Kalousi řešíme následovně
    ěm, kteří jsou povahově orientování asociálně či dokonce sadisticky, doporučujeme se vyvarovat zmíněných maxim židokřesťanské etiky. Doporučujeme jim psychoanalýzu, tedy pokus o korekci Bohem přisouzené povahy.
    Mívá to popravdě celkem mizerné výsledky, ale někdy lepší než nic...bych dodal.
    JN
    February 25, 2020 v 12.39
    "Dámy nemají povoleno vyjádřit své názory?"
    Dámy zde nikoho netitulují "ty špíno" (jde o takový genderový stereotyp), takže se pochopitelně v té teoretické rovině debaty zúčastnit mohou. Praktická rovina je ale podle tradičních hospodských zvyklostí vyhrazena pánům.
    PK
    February 25, 2020 v 14.39
    Takže po všem tom trollení si zopakujme
    Církev v r. 1955 nebyla "v opozici ke státu". A bylo naprosto nemyslitelné, aby v té době komunistické vlády byl někdo "v opozici ke státu".

    Byla to církev mučednická.
    PK
    February 25, 2020 v 14.40
    A zatímco zdejší soudruzi oslavují výročí "Vítězného února"
    Připomeňme jim také, že dnes je to 70 let, co příslušníci StB umlátili k smrti a pohodili do hromadného hrobu na ďáblickém hřbitově P. Josefa Toufara.
    February 25, 2020 v 15.33
    Já jsem se nepřesné vyjádřila. Opozice bývá samozřejmě veřejná, např. v parlamentu. Myslela jsem tím, že Sauerovi vadila církev jakožto opora Rakousko-Uherské monarchie, ale nevadila mu církev v tom postavení, jaké měla v 50.letech,tedy církev pronásledovaná.
    JK
    February 25, 2020 v 15.35
    Kromě toho si také připomeňme, že letos v červnu to bude právě 70 let, kdy ta mučednická církev pomohla Adolfu Eichmannovi uprchnout do Argentiny.
    https://legacy.blisty.cz/art/42485.html
    PK
    February 25, 2020 v 16.3
    Paní Hájková
    To nevadí, já tomu rozumím, že jste se nepřesně vyjádřila. Považoval jsem však za nutné to upřesnit.

    Samozřejmě i s tím vědomím, že naši obvyklí podezřelí zareagují tak, jak zareagovali.

    Sauerovi samozřejmě slouží velmi ke cti, že se k církvi v době jejího největšího pronásledování přihlásil a přiznal.

    Jenom pro pořádek dodávám, že tím, že zemřel v milosti posvěcující, jeho hříchy (i ty z bouřlivého mládí) byly zahlazeny, a podle víry církve je v nebi.
    JN
    February 25, 2020 v 16.42
    Panu Kalousovi
    V případě sebevražedných atentátů motivovaných kulturně jde právě o Vámi zmiňovaný konflikt hodnot - například individuální lidský život (v jednom případě jako prostředek, ve druhém jako účel) a vyšší celek nějakého kulturního společenství může mít pro různé strany konfliktu radikálně rozdílnou hodnotu. V případě kulturních konfliktů manifestujících se v symbolické rovině střetem paralelních významů přikládaných témuž artefaktu jde taktéž o konfrontaci různých hodnotových perspektiv. Z hlediska kulturních odlišností je pak charakteristická právě diametrálně rozdílná závažnost symbolické roviny konfliktu pro různé typy kultur. V žádném případě se však nejedná o recesi ani o vtip (viz reakce na karikatury proroka Mohameda).

    Samotné slovo "hodnota" je ovšem pro popis kulturního střetu poněkud nevhodné, neboť automaticky vyvolává představu "určité pěněžní částky".

    "Pojem hodnota je mým oblíbeným nepřítelem. To, co se dnes označuje za hodnoty, mělo svůj výraz v obou zdrojích západní civilizace, totiž v pohanské i křesťanské, ovšem označovalo se to jiným slovem. Pohané mluví o ctnosti, zatímco Židé a křesťané mluví o přikázáních. Obsah je ovšem přesně tentýž. Desatero je možné přepsat v rejstříku ctností. Přikázání „Nezabiješ“ by se tak stalo ctností spravedlnosti. „Nezcizoložíš“ by bylo ctností umírněnosti. A naopak, Aristotelovu Etiku Nikomachovu by bylo možné transponovat do židovského nebo křesťanského kontextu. Ostatně přesně to se historicky také dělo... Pojem hodnoty má tedy jednu velkou nevýhodu, poněvadž předpokládá, že skutečnost jako taková nemá žádnou cenu a že jsme to my, kdo jí tuto hodnotu uděluje..." (Remi Braugue)

    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=24969

    JK
    February 25, 2020 v 17.15
    Jiřímu Nushartovi
    Já jsem jenom blbej inženýr chemie v důchodu, takže Vám možná nerozumím. Opravdu tím slovním průjmem chcete relativizovat hodnotu lidského života ve srovnání s hromadou kamení na Staromáku před 100 lety?
    PK
    February 25, 2020 v 17.19
    Mimochodem, stejně jako např.
    Gustáv Husák. Ten taky zemřel v milosti posvěcující, a podle víry církve je v nebi.
    JN
    February 25, 2020 v 18.5
    Nechci, pane Kalousi.
    Trochu jste mi připoměl jednoho pána, který se také kdysi zúčastňoval zdejších diskusí a s oblibou o sobě prohlašoval, že je jenom blbej elektrikář. Podobal se Vám i stylem svého vystupování.
    JK
    February 25, 2020 v 19.12
    Jiřímu Nushartovi
    Dokud se vy intelektuálové (skuteční i amatérští) k nám technokratům, řemeslníkům a dělníkům chováte s tak blahosklonnou nadřazeností a někdy i s neskrývanou nenávistí a pohrdáním, jak to často bývá vidět i na zdejším fóru, nemůžete se divit, že reagujeme tak, jak reagujeme.

    A jestli mám styl vystupování jako obyčejný řemeslník, je to pro mě užitečná zpětná vazba, že jsem ještě nezpychnul a nezpanštěl. Pánem už se v tomto životě nestanu; zůstat plebejcem je pro mě přijatelnější než se jako pán pokoušet chovat a pány napodobovat. (Viz též Kellerův výklad o srandovních, nicméně v zásadě smutných figurkách napodobujících statusové znaky vyšších vrstev. V brněnském hantecu mají pro takové tragikomické postavy výraz "půlpáni" nebo zdrobněle "půlpíci". Být považován za půlpána by bylo to nejhorší, co by se mi mohlo stát...)
    MP
    February 25, 2020 v 20.17
    JIndřichu Kalousovi
    Poslyšte, voni technokrate, ještě jednou mě hoděj do jednoho pytle s Nushartem a uviděj takovou blahosklonnou nadřazenost, že si z ní jednou na jejich ctėnou p.del.
    A není vod nich hezký, že se na toho poloprďocha tak vytahujou. Von nemůže vėdět, že jak jsou jeho pokusy o žertování trapné, když utrpěl totální ztrátu smyslu pro humor. A k tomu patří i neschopnost pochopit odpornost přirovnání, která páše.
    JN
    February 25, 2020 v 21.29
    Panu Profantovi
    A teď si představěj, že bysme třeba voba jednou skončili v jednom nebi - ach Bože, to by bylo neštěstí! To by snad jeden z nás musel požádat vo přeložení...
    PK
    February 25, 2020 v 21.56
    No tak že Kalous je nový Kuchejda,
    to je naprosto evidentní. To je snad každému zřejmé, o tom se nemusíme dlouze bavit.
    JK
    February 25, 2020 v 22.57
    Martinu Profantovi
    :-D

    Čest a sláva všem výjimkám...
    JN
    February 26, 2020 v 9.48
    Panu Kalousovi
    Profant mě nechce do party intelektuálů, tak bych mohl být s vámi v té vaší partě dělnické. Byl bych vám jistě platným členem, neboť v urážení intelektuálů se vyznám celkem obstojně.

    JP
    February 26, 2020 v 11.45
    Hodnota bez hodnoty
    V daném případě opravdu docela zajímavý citát, pane Nusharte. Ten rozhovor s Remi Brauguem v každém případě stojí za přečtení; pro jistotu tu na něj znovu nechám link: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=24969

    Tak si napřed zrekapitulujme, co onen Remi Braugue vlastně tvrdí:

    1. křesťanská přikázání a "pohanské" (tj. antické) ctnosti jsou v zásadě obsahově identické

    2. na rozdíl od oněch křesťanských přikázání a antických ctností jsou nynější "hodnoty" jenom relativní záležitostí, jsou pouze dílem lidí, mají tedy pouze subjektivní, nahodilý charakter. Tyto novodobé "hodnoty" tedy nemají skutečnou, ničím nepodmíněnou hodnotu. Braugue z tohoto stavu vyvozuje potřebnost vrátit se k tomu původnímu stavu, především v jeho křesťanské verzi, kdy svět (příroda) je chápán především jako (božské) Stvoření.

    Bezprostředně vzato je nutno uznat, že Braugue zde skutečně vystihuje jeden velice problematický rys současného světa, jeho kritika tohoto stavu jde do hloubky.

    Nicméně: celá věc se jeví být ještě o dost složitější.

    Především je tady nutno rozlišovat mezi Aristotelem a mezi Platónem.

    Jestliže totiž Braugue tvrdí, že i ty antické "ctnosti" (stejně tak jako křesťanská přikázání) mají nějaký vyšší, nepodmíněný původ, že tedy nejsou člověkem manipulovatelné - pak toto bez dalšího platí pouze pro Platóna. U něj tyto "ctnosti" byly skutečně zakotvené v říši nehmotných, dokonalých, ničím dalším nepodmíněných "idejí", které byly víceméně identické s božským momentem.

    Jenže Aristoteles (na kterého se Braugue odvolává) - tak tam už je to něco dosti jiného. Aristoteles totiž celý ten Platónův koncept "idejí" zcela zásadně odmítá; podle Aristotela tu Platón naprosto neodůvodněně fakticky zdvojuje celý jsoucí svět, vytváří jakousi nehmotnou, fiktivní kopii světa materiálního. A navíc tuto kopii prohlašuje za původní, prioritní, a materiální svět za pouze odvozený.

    Aristoteles oproti tomu tvrdí, že věci jsoucího světa je možno vysvětlit z nich samých. Že mají svou podstatu v sobě, a ne někde mimo, v externí sféře "idejí".

    A toto Aristotelovo pojetí platí v zásadě i pro jeho učení etické. K mravně správnému a odpovědnému jednání (respektive charakteru) se musí každý člověk vypracovat sám, ve své vlastní odpovědnosti; není tu dáno žádné platónské "Dobro", které by se jako nějaká svébytná transcendentální entita vznášelo někde nad jsoucím, materiálním světem.

    V tomto smyslu se tedy to Aristotelovo pojetí daleko spíše blíží těm novodobým "hodnotám", nežli pojetí platónsko-křesťanskému. Krátce řečeno: Aristoteles ke svému etickému učení nepotřebuje ani bohy/Boha, ani jakoukoli jinou transcendentální sféru.

    Ale - na straně druhé je Aristotelovo pojetí mravního jednání vším jiným, nežli nějakým novodobým subjektivismem. Naopak - Aristoteles je velice přísným a důsledným soudcem lidského jednání.

    Tady je velice důležitý - a velice zajímavý - jeden moment, právě v konfrontaci s Platónem.

    Jak řečeno Platón předpokládá existenci jakéhosi transcendentálního Dobra, které je konkrétním výrazem vší božské Dokonalosti.

    Aristoteles opouští tyto transcendentální sféry - ale ta "dokonalost" je u něj přítomna také, i když ne v natolik explicitní podobě.

    Dalo by se říci, že Aristoteles tu Platónovu říši dokonalých, nehmotných idejí nahrazuje svou teorií teleologie. Všechny věci jsou vedeny, řízeny svým účelem; a tento účel je vede, či přímo nutí dosáhnout jejich dokonalosti, jejich úplného završení či dovršení.

    A tak i sám člověk ze své nejvlastnější podstaty musí usilovat o svou dokonalost - a to i ve sféře mravní. Jinak by se míjel sám se sebou, se svým bytostným určením.

    Pro nás to znamená toto: i když opustíme platónsko-křesťanské pojetí zakotvení mravnosti v transcendentálních sférách, to stále ještě nemusí znamenat, že se všechny (mravní) hodnoty stanou pouze libovolnými, relativními, subjektivními. Braugue tvrdí, že už jenom tím když člověk začne vytvářet hodnoty (či vůbec věci) sám ze sebe, že tím se tyto hodnoty devalvují. Ale jak jsme si ukázali - tak tomu nemusí být bezpodmínečně. Člověk může nalézt nadindividuální, objektivní cíl, smysl a úběžník své existence i sám ze sebe, pokud opravdu bude chtít.
    February 26, 2020 v 16.54
    Kontext je všechno
    Vztyčený katolický penis na Staroměstském náměstí bude připomínat oběti sexuálního zneužívání v církvi.
    JN
    February 26, 2020 v 19.17
    Aristotelovo jsoucno (narozdíl od Platóna)
    se zdá být oživováno inheretním smyslem, a tak vlastně trochu připomíná Spinozu s jeho překonaným dualismem... (bych jako člen dělnické party nadhodil směrem k partě intelektuálů).

    ----------------------------------------------------

    Za kterou partu hrajete Vy, pane Macháčku?
    JP
    February 27, 2020 v 12.1
    Aristotelův dualismus
    Tady jste dokonce nezasáhl cíl vůbec tak špatně, pane Nusharte.

    Je tomu skutečně tak, že Aristoteles (především mladší Aristoteles) paušálně zavrhl celý ten Platónův metafyzický koncept; s tím že věci jsoucího světa nemají své podstaty někde mimo (tedy v platónské sféře idejí), nýbrž v sobě samých.

    Jenže Aristoteles pak sám upadl do krajních potíží, když se snažil tuto podstatu věcí samých nějakým způsobem uchopit. Vždycky znovu a znovu se mu rozpadla jenom v sumu jednotlivých akcidencií, vlastností. Takže nakonec i on musel (jaksi zadními vrátky) připustit existenci nějakých svébytných "podstat o sobě".

    To všechno nám ukazuje, jak krajně je celá záležitost složitá; a že opravdu zřejmě nikdy nedojde k definitivnímu vítězství ani idealistického výkladu světa nad materialistickým, ale ani materialistického nad idealistickým. Ten idealistický výklad vždy nakonec bude nějakým metafyzickým dictem ex cathedra; zatímco výklad materialistický vždy zůstane deficitním, nakonec vždy zůstane stát právě jen u popisování jednotlivých vlastností, aniž by dokázal cokoli závažného vyslovit o vlastní podstatě jevů.
    JN
    February 27, 2020 v 16.23
    Spinoza byl tedy podle Vás, pane Poláčku,
    idealistou, nebo materialistou? Nebo jinak: věřil Spinoza v Boha, nebo byl ateistou?
    JP
    February 28, 2020 v 10.37
    Do jaké míry Spinoza čistě osobně věřil v Boha (tj. měl k němu vnitřní vztah ve formě víry), si opravdu netroufám odhadovat.

    V každém případě Spinoza jednoznačně vycházel z existence Boha - ovšem tento "Bůh" byl prakticky objektivní daností, byl to filozoficko-racionalisticky pojímaný Bůh; Spinoza ho identifikoval se "substancí" světa. V každém případě byl tento Bůh panteistický, imanentní.

    Takže jak řečeno Spinoza věřil v existenci Boha - nicméně mu byl předhazován ateismus, protože tomuto Bohu například upíral svobodnou vůli. Velice podobně jako později Hegel, Spinoza Boha pojímal jako jakýsi metafyzický princip, který je p o d ř í z e n ý zákonitostem (metafyzické) logiky. Takovýto Bůh tedy nemá fakticky žádnou svobodnou vůli, nýbrž musí dělat jenom to, co mu předepisuje tato logika. Nemůže se vymanit z objektivní zákonitosti Bytí.

    Navíc Spinoza zpochybnil biblické příběhy, jmenovitě Ježíšovy údajné zázraky. Spinoza kriticky přezkoumal biblické texty, a v daném smyslu byl vlastně prvním zakladatelem kritického biblického zkoumání.
    JK
    February 28, 2020 v 10.49
    Josefu Poláčkovi
    Já bych si jenom dovolil podotknout, že podle většiny názorů, se kterými jsem měl možnost seznámit se, ať už Spinozových příznivců nebo odpůrců, ať už jeho současníků nebo pozdějších autorů, v "osobního" Boha Spinoza nevěřil.

    Jestli lze panteismus označit za ateismus, to je jiná otázka. Dle mého soudu vcelku zbytečná a odpovědi na ni se budou lišit podle toho, zda odpovídají Spinozovi příznivci nebo odpůrci. Na jeho významu jako jednoho za zakladatelů moderního evropského myšlení to jistě nic nezmění.
    + Další komentáře