Byl pěkný podzimní den, slunce se vesele smálo, když Habán ve tři hodiny odpoledne sám procházel se volně po Staroměstském náměstí. Přišel dříve, aby ještě naposledy uvážil, jak nejbezpečněji možno kamenný Mariánský sloup strhnouti, a proto nenápadně jako venkovan prohlížel si důkladně všechny podrobnosti. Měřil zkoumavě výšku, věděl bezpečně, kam sloup dopadne na dlažbu. Pak zapálil si klidně cigaretu a pozoroval lid, který také prohlížel sloup a jiné staré památky. Zjistil, že jsou to jen venkované, že není mezi nimi detektivů. Včera to již vědělo více lidí, nebylo by tedy divu, kdyby sloup byl hlídán.

Tu však přicházel Hybeš s Honzou Kolářem. Pozdravili se.

„Co je nového?“ ptá se Habán.

„Šímová je mrtvá, zemřela právě na ulici. Včera, pamatuješ, jsme s ní ještě mluvili. Byla asi raněna mrtvicí.“

„Tušil jsem to, má aspoň, chudák, pokoj. Kdo vám to řekl?“

„Náhodou jsme se tady s Honzou k tomu nachomejtli, když ji v Hybernské ulici nakládali již do košatinky, poznali jsme ji, to víš, známá… Neruda přivede partu a Vich taky. Mluvil jsem s ním.“

„Dobrá, hoši. Kdyby se přes všecku naši opatrnost stalo, že by se socha Panny Marie přece jen roztřískala, soudruzi, ta svatozář s těma hvězdičkama je moje.“

„Co s tím, prosím tě, Franto, budeš dělat?“

„Jednu tu hvězdičku dám Šímové do hrobu, proč, na to se mě neptejte, a ostatní si ponechám na památku.“

„Dej pokoj, Franto, ty a památky, hehehe…“ směje se Kolář, „jak budeš potřebovat prachy, tak to střelíš — znám tě.“

„Koukej, Lojzo, tamhle se valí parta, vede ji Neruda, skoč k nim a řekni, ať se trochu rozdělí na menší skupiny a Neruda ať přijde ke mně.“

„Voni jdou jako na tábor, štěstí, že s sebou nepřitáhli policii,“ zlobí se Kolář.

Přesně ve čtyři hodiny přijeli hasiči s vozem. Zedníček přišel k Habánovi dohovořiti se.

„Počkáme ještě, než přijedou soudruzi a bratři z Bílé Hory,“ oznamoval Habán, „utvoří se kolem sloupu kruh, aby se nepřihodilo neštěstí.“

Nepozoroval dosud nikde nic podezřelého, ačkoli malých skupin po náměstí bylo plno a stále jich přibývalo. Tu přicházel Vich s lidmi z Kapslovny, tam zase bratři Maršákové přivedli celý sbor zpěváků ze Žižkova i s kapelníkem Kuderou, jako by dnes běželo o nějaký zpěvácký koncert. Habán, Zedníček a Neruda běhali a dávali lidem ve skupinách různé pokyny, když tu přiběhl posel a oznamoval, že průvod z Bílé Hory se již blíží. Habán pokynul Zedníčkovi, který okamžitě dal rozkaz hasičům, aby nástroje z vozů byly k sloupu vyneseny.

První po žebříku na sloup vylezl Habán, aby lano kolem sloupu sám ovázal. Ukázalo se, že Zedníček přivezl žebřík příliš krátký, takže nebylo možno provaz uvázati v patřičné výši. Habán zuřil, nadával Zedníčkovi jako špaček.