Ve městě Prostějově zrestaurovali mariánský sloup na náměstí. Při té příležitosti bylo zjištěno, jak uvádí přípis Magistrátu města Prostějova z 12. listopadu 2015, že stav kulturní památky ohrožují dva stromy, které byly v její blízkosti vysazeny v padesátých letech minulého století — všechny strany ve shodě uvádějí, že se tak stalo proto, aby mariánský sloup přestal být v totalitních padesátých letech (a zejména nadále) pohledovou dominantou Náměstí T. G. Masaryka.

V letech 2014 a 2015 bylo prostějovské náměstí z gruntu rekonstruováno (jako mnoho, ba skoro každé náměstí v České republice) s podporou evropské dotace. V nedávné minulosti napáchané škody na jeho urbanismu se už napravit nedají (tedy aspoň ne bez velkého násilí, které by vyžadovalo například zbourání obchodního domu Prior, který zde byl neurvale postaven, aby zakryl pohled na děkanský kostel Povýšení svatého kříže a přilehlý augustiniánský klášter).

Vždycky se ovšem dá změnit městská zeleň a její pojetí a úprava — a v tomto smyslu bylo navrženo pokácení dvou vzrostlých buků lesních v blízkosti sloupu.

Otázka je vskutku dialektická: jeden z argumentů, totiž že v době vztyčení sloupu v roce 1714 v jeho blízkosti žádné stromy nebyly, zní platně, pokud si neuvědomíme, že v roce 1714 nestála nová prostějovská radnice, monumentální a bez nadsázky pyšná budova s vysokou věží od architekta Karla Huga Kepky z roku 1914, která na sebe v koncepci náměstí strhává veškerou pozornost. Tento efekt byl od architekta záměrný, radnice ostatně dnes představuje ve městě jednu z významných architektonických památek.

V době, kdy byl vztyčen mariánský sloup v Prostějově, mělo náměstí jinou funkci než dnes, bylo doslova trhem, stál na něm pranýř, těžko bychom mohli mluvit o místě odpočinku. S rozvojem industrializace se náměstí (tehdy Františka Josefa) změnilo v reprezentativní střed města a v tom smyslu se jím i pohybovaly dějiny: na starých fotografiích vidíme ještě sochu svatého Jana Nepomuckého, která tam už není, nestojí Prior, kolem barokního tordovaného mariánského sloupu skutečně žádné stromy nerostou.

Prostějovské Náměstí Františka Josefa, po vzniku samostatné Československé republiky přejmenované na Masarykovo, ke kterémužto jménu se po roce 1989 zase vrátilo (mezitím Náměstí 9. května), je místem důležitých událostí v politickém životě města. Mezi ně patřilo bezesporu stržení sochy T. G. Masaryka v roce 1953, její nahrazení sochou V. I. Lenina v roce 1977 a v prosinci 1989 odstranění Leninovy sochy a opětovná instalace Masaryka.

Na starých fotkách vidíme také ohavné betonové květináče z dob socialismu, ale také to, jak ve středu náměstí postupně vyrůstá cosi jako parčík.

Občanské sdružení Na pomoc matce Zemi ve svém podání na záchranu vzrostlých stromů píše: Prostějov leží ve srážkovém stínu, je zde obrovská prašnost z okolních polí, náměstí slouží ke shromažďování lidí, kteří hledají v letním období útočiště proti slunci. Stromy plní estetickou funkci v rovné ploše náměstí a vzhledem k tomu, že nehrozí pádem, mělo by město přihlédnout k názoru svých občanů, kteří si přejí stromy zachovat.

Agentura ochrany přírody a krajiny vskutku vypracovala stanovisko, z něhož vyplývá, že stromy jsou funkčně i bezpečnostně vyhovující, s vysokou společenskou hodnotou. Restaurování mariánského sloupu ovšem stálo 677 350 korun. A ačkoliv zpráva odboru životního prostředí Magistrátu města Prostějova, která žádost o pokácení stromů zamítá, připouští, že stromy jsou na místě ponechány na dožití, aby zajišťovaly ozdravnou funkci náměstí do doby, než nově vysazená zeleň poněkud vzroste, jako by náhle bylo potřeba je odstranit ihned, protože jejich listí na kamennou památku padá, stéká z něj voda a medovice, narušují ho kořeny a to vše jakoby ve zrychleném tempu, jež nesnese žádného odkladu.

Ze strany žadatelů o pokácení stromů se argumentuje tím, že materiální hodnota restaurované památky je mnohem vyšší než hodnota dvou stromů (v posudku je vyčíslena dohromady na 244 tisíc).

Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že do běla rozžhavené prostějovské náměstí (a podobně náměstí v Hronově nebo třeba ve Stříbře) je uprostřed léta v odpoledních hodinách prostorem, který je člověku zatěžko byť jen přejít. Z minulého léta mi utkvěl v mysli zaslechnutý výrok jednoho starého pána, který poznamenal, že to je „kremace za pochodu“.

Při revitalizacích náměstí našich měst se možná až příliš myslí na to, jak to vypadalo kdysi (ale kdy, kdysi?) a málo na to, co bychom potřebovali na náměstí dnes (vodu a stín, voda možná, budou-li trvat sucha, jako bylo letos, nebude k dispozici).

Spor mariánského sloupu, který nechal na místě pranýře vztyčit prostějovský měšťan K. A. Schellenberger jako projev díkůvzdání Panně Marii za záchranu města před morem, a stromů, jež tu byly po 240 letech vysazeny, aby na sloup nebylo tak vidět, je těžké rozhodnout. Sloup je pěkný, na dříku zdobený andílky, nahoře líbezná Panna Maria ve zlatě. Buky jsou ale pěkné rovněž, bývaly tři, jeden uschnul a jeho místo zůstalo volné.

Kdyby do toho měla co mluvit Panna Maria, možná by se přimluvila za ochranu obyvatel města před slunečním žárem a jedovatým vzduchem. V korunách buků jí to velice sluší. Mínění obyvatel města se asi různí.

Můj přítel Bob, který mi vyprávěl o tom sporu a poslal fotky, říká, že to prožívá spíš emocionálně — tedy ve prospěch zachování stromů. Kdyby na to místo dnes sochař měl umístit moderní sochu, asi by počítal s jejím soužitím s těmi stromy, učinil by ji součástí jejich prostoru. Nemohli bychom se tak dívat i na ten morový sloup?

To můžeš těžko žádat od jeho restaurátorů, myslím si já.

A to je všechno.