Mor pomníkový a šílenství sloupové

Filip Outrata

Diskuse kolem obnovení mariánského sloupu, vedené se zápalem hodným lepší věci, ukazují, jak obtížné je naučit se skutečné pluralitě historické paměti, soužití odlišných a mnohdy protikladných pohledů na vlastní minulost.

„Krásné bylo Staroměstské náměstí tak na počátku let devadesátých minulého století. Severní fronta domů vybíhala více k jihu, okolí svatého Mikuláše bylo hustě zastaveno a tak tvořilo náměstí opravdu uzavřený prostor; mistrně v něm byl umístěn barokní sloup Panny Marie, který ten prostor opravdu rozezvučoval. Do tohoto uzavřeného prostoru vjel na konci devadesátých let krumpáč assanační, probořil severní frontu, rozmlátil všecko kolem svatého Mikuláše, nadělal děr do prostoru náměstí. A když tam postavil Šaloun svůj rozmáchlý, na prázdno vyšumělý, beztvarý pomník Husův, bylo dopuštení boží dovršeno. Ať vstupuji na náměstí Staroměstské z Dlouhé třídy, nebo z ulice Železné, vždycky mám mučivý dojem, že se na místě, kde stojí pomník Husův, stalo nějaké strašné neštěstí, kterému nemohu zabránit. A opravdu: ten pomník je skutečné neštěstí.“

Autorem citátu nebyl žádný bigotní katolík, nenávidějící Masaryka a první republiku. V roce 1929 napsal proslulý literární kritik František Xaver Šalda půvabný, byť poněkud hořký text Mor pomníkový. Na své aktuálnosti neztratil dodnes, zejména pro nás Pražany, rodáky z Šaldova „velikého maloměsta“.

Uvědomil jsem si při sledování probíhající diskuse kolem obnovení Mariánského sloupu, nakolik zůstáváme uvězněni v minulosti. Svírá nás jako zrezivělý kyrys švédského či císařského soldáta. Dovedu to pochopit. Krev našich předků, masakrovaných v 15. století za husitských válek, v 17. století za války třicetileté, ve 20. století za první i druhé světové války, ale i jejich strach, nejistota a ponížení, to všechno prosáklo hluboko do dřeně naší paměti.

Každý morový sloup je pomyslnou jizvou připomínající dávnou tragédii. Každý pomník vojevůdce — ať již se jmenoval Žižka, Radecký či jakkoli — je zároveň a snad ještě více památníkem těm, kdo zahynuli pod těžkými kopyty jejich koní. Každý pomník státníka či politika, knížete či prezidenta, je také holdem „malým lidem“ dějin, kteří tyto velikány nesli na svých schýlených a mlčenlivých ramenou. Každý kostel obklopený hřbitovem je vzpomínkou na ty, jimž bylo zapovězeno složit na tomto hřbitově své kosti.

Snad proto se s takovou úporností vede spor o jeden barokní mariánský sloup. Mnohé jiné po staletí stojí na náměstích českých a moravských měst, některé skromné, jiné obrovské a triumfální. Když jeden (staro)nový přibude, nic mimořádného se nestane. Běh našich dějin ani jejich skrytý smysl se nepootočí ani o píď. Bude jen o jeden nový symbol nepřítele víc. Je mi líto, že to musím napsat takto bez obalu, ale všem protivníkům znovupostavení sloupu bych doporučoval najít si jiný, smysluplnější cíl svého svatého rozhořčení.

Zřejmě jsou ale výzvy ke smířlivosti odsouzeny k neúspěchu. Budou se bojovat dávno dobojované bitvy, evangelíci se budou vciťovat do svých předků z předtoleranční doby, katolíci konečně sklidí zadostiučinění za ústrky ze strany masarykovských demokratů i poúnorových komunistů. Duchovně otevření ateisté se budou obávat nové nesnášenlivosti ze strany církví, církve nového útlaku ze strany ateistů. Někde opodál se přitom bude likvidovat sociální stát a sama důvěra v právní řád a demokratický systém.

Protichůdné postoje k minulosti přitom nelze snadno a lacině smířit. Není to ani záhodno. Pokud má dnes tak často zmiňovaná „pluralita“ v přístupu k historické paměti být něčím víc než líbivou frází, musí to být skutečná pluralita: ne pouze několik odstínů podobného světonázoru, ale soužití velice protichůdných pohledů. Soužití, které ze své podstaty nemůže být jen pokojné, třebaže jeho konflikty budou nekrvavé.

Pokud nebudeme schopni tuto drsnou, ale pravdivou a vnitřně bohatou rozmanitost unést, odlišné zkušenosti a postoje neodmítat, ale ani se je nesnažit myšlenkovými triky přeonačit na něco, co vlastně není až tak odlišné, asi nikdy nedosáhneme zralého a dospělého vztahu k vlastní minulosti, k sobě samým. Přitom jedině tak se dostaneme ze sevření minulých křivd a jejich následků, a dokážeme skutečně žít přítomnost.

Uvědomil jsem si například, že pro nezúžený, hluboký pohled na naše dějiny potřebuji jak Masaryka, tak jeho kritiky, jako třeba břitkého a sžíravého katolického publicistu a redaktora Vyšehradu Ladislava Jehličku. Obrazoborectví ve svém původním a plném významu — neučiníš sobě modly v jakékoli podobě… může znamenat i toto: nenecháš v sobě žít zjednodušené, nepravdivé, líbivé obrazy velkých mužů a žen minulosti. Každý katolík ví, nebo by měl vědět, že ani světci nebyli ve všem dokonalé bytosti, ale měli své slabé stránky, omyly a selhání. To nic nemění na jejich významu a inspirativnosti, spíš naopak.

Jako Pražan, a také jako křesťan povahy ekumenické — katolík, který se cítí stejně doma mezi katolíky, evangelíky či husity — nemám na obnovení mariánského sloupu vyhraněný názor. Šílenství sloupové, které tolik moudrých lidí odvádí od věcí podstatnějších, chce se mi vykřiknout. Vlastně mi představa obnoveného sloupu či kašny na náměstí vadí z úplně jiného důvodu: náměstí se zahustí a zase ubude volného prostoru, jímž město dýchá.

Šalounova romantického Husa mám však na rozdíl od Šaldy už od dětství rád, a Staroměstské náměstí si bez něj nedokážu představit. Pokud by někdy doba, vymknuta z kloubů, skutečně zešílela a došlo by na představu Milana Knížáka o přesunutí „nadměrného“ pomníku na Karlovo náměstí, vyrazím ze žižkovské redakce Vyšehradu v čele roty dobrovolníků, kteří se třeba s holýma rukama postaví buldozerům vyslaným proradnými konšely.

    Diskuse (27 příspěvků)
    May 15, 2013 v 10.56
    čemu se divíte?
    "Když jeden (staro)nový přibude, nic mimořádného se nestane. Běh našich dějin ani jejich skrytý smysl se nepootočí ani o píď. Bude jen o jeden nový symbol nepřítele víc." Vždyť to je právě ono. Jedna věc je respektovat to, co už tady dějiny zanechaly, včetně baroka, z kterého se mně osobně dělá až nevolno. Bylo by nicméně hloupé opravovat tímto způsobem dějiny. Jenže respektovat již stojící sloup a aktivně vztyčit nový sloup, to je přece něco jiného. To druhé je aktivní přitakání určité symbolice, která právě tu atmosféru náboženské války, kterou kritizujete, vnáší zcela logicky na scénu. Opakuji se, ale: jestli tam (někteří) katolíci a konzervativci chtějí mít "svůj" sloup a zároveň tak dosáhnout určité historické revize, tak ať je ten sloup opravdu revizionistický - ne barokní, ale současný; opravdu katolický, tj. všeobecný, tj. ekumenický...

    Není se čemu divit, že reakce jsou, jaké jsou. To aktivní přitakání protireformační symbolice je až šokujícím způsobem necitlivé. Zvlášť v kontextu dneška, kdy pražský arcibiskup patří ke spojencům naprosto nepřijatelné vlády, v kontextu restitucí atd.
    PM
    May 15, 2013 v 13.32
    Spor ale neodvádí od volby
    zda si přejeme demokracii, nebo zda si přejeme koncentrovanou moc/bohatství v rukou několika málo.
    Pravá demokracie totiž končí s tichým odevzdání hlasu, který nic nezmění. Demokracie je realizace politického vzdělání, politické kultury, práva hnát zvolené k zodpovédnosti a práva odvolat je, jestliže zradí svůj závazek. A to vše se neobejde bez vášně a náruživosti,
    Jak zůstat vlažným, když klérus vysvěcuje poslední zákoutí veřejně právních medií, za ministrace námi placených zaměstnanců.
    I generální ředitel snad ministroval - šílené ........povzdechl jsem si.
    JV
    May 15, 2013 v 14.38
    Inspirující článek o smíření
    Vůle ke smíření, to je to, čeho u nás nikdy nebylo nazbyt. Řekl bych, že příliš žhaví zastánci znovupostavení sloupu, jakož i příliš žhaví odpůrci téhož, by se velice pěkným a hlavně smířlivým článkem pana Outraty mohli nechat inspirovat.
    Jiří Vyleťal
    May 15, 2013 v 19.57
    estetický argument
    Šalda byl estetik a z této roviny hodnotil Staroměstské náměstí. Dnešní argumentace pro sloup je také estetická, myslím však, že rovina náboženská a morálně - politická je hlubší a vážnější. O to šlo mimo jiné ve zdejších diskusích. Nicméně článek pana Outraty se mi docela líbí, možná i proto, že vím z Referenda, co si myslí, co dělá a o co usiluje a odlišný názor by neklasifikoval stylem "pár bigotních protestantů" a o Masarykovi by nepsal "v životě nebyl v archívu".
    PM
    May 15, 2013 v 20.27
    etický argument
    řešit otázku spirituelního vakua - kterou tu vytvořila postmoderna - po ruském vzoru restaurací sporných klerikálních objektů a projektů je na hony vzdáleno pátrání po umu demokracie.
    Spíše výrazně příkladné svou kontraproduktivitou....bych řekl.
    FO
    May 15, 2013 v 20.46
    Nedivím se ničemu,
    pane Škabraho, jen jsem v této věci skutečně neutrální a nedovedu zaujmout jednoznačný postoj. K baroku mám dlouhodobě pozitivní vztah, stejně tak k husitské a evangelické tradici, k Masarykovi i k jeho oponentům. Dovolím si být nad věcí a nevidět za rohem čerta, když tam podle mě není.

    Skutečně nechápu mariánský sloup jako symbol nesnášenlivosti. Chápu ho jako cennou a esteticky hodnotnou památku, která na náměstí po staletí stála. Osobně mi obnovování nebo kopírování památek minulosti není příliš blízké, ale zastánce obnovy chápu.

    Morální hodnoty hledám jinde, třeba v angažovanosti v sociální oblasti, o což se snažím v křesťanském prostředí usilovat. V tomto sporu je hledám jen velmi obtížně.

    Jak už jsem napsal, vadí mi na obnovování sloupu jiné věci: že by se to mělo dít ve velmi otevřené diskusi s občany, především s účastí odborníků na dějiny umění, urbanismus, představitelů různých církví... což se (jaké překvapení) nedělo a neděje.

    A "ekumenického" sloupu bych se velmi obával. Mohla by z toho vzniknout pěkná obludka.
    FO
    May 15, 2013 v 21.1
    Vážený pane Šimso,
    hluboce si vážím evangelické tradice a evangelických přátel. Jen mě trochu mrzí, že synodní rada ČCE dokázala vydat poměrně úderné prohlášení proti obnovení mariánského sloupu, ale k aktuálním otázkám sociálním, kulturním, politickým se vyjadřuje zřídka nebo velmi obecně... někdy u evangelíků trochu cítím zajetí minulostí. Jak jsem psal v článku, chápu to, nekritizuji, jen jsem z toho smutný.

    Ale když v tom zmíněném prohlášení synodní rady čtu, v době restitucí, že "pro křesťanské církve, dnes již ve společnosti menšinové, bude tento krok (obnovení sloupu) s velkou pravděpodobností znamenat oslabení díla společného zvěstování evangelia a věrohodného nesení víry v Ježíše Krista, které jsou společnou věcí římskokatolické církve i církví ostatních", musím se jen pousmát. Sestry a bratři, tohle opravdu není to podstatné.
    FO
    May 15, 2013 v 21.9
    Panu Petráskovi
    To spirituální vakuum postmoderny se přirozeně zaplňuje efektními napodobeninami, kultem minulosti, pokud možno nějaké "zlaté". To tak nějak patří k postmoderní situaci. Spirituální vakuum se ovšem ve skutečnosti nedá zaplnit jinak než spirituálně - a co je duchovní, nebývá očím viditelné.
    May 15, 2013 v 23.18
    také nemám vyhraněný názor
    Ohledně těch aspektů, které nejsou historicko-politické to mám přesně naopak než Filip Outrata. Já se naopak těším, že až se Mariánský sloup postaví, bude na Staroměstském náměstí méně místa pro zahrádky restaurací, pro ty různé vánoční trhy a že hlavně bude těžší tam postavit podium a celonárodně fandit hokejistům. Ale možná se pletu, možná se rekatolizační umění s moderní komercí docela dobře skloubí.

    Pokud jde o meritum otázky, také nemám jasno. Sám za sebe bych sloup určitě aktivně neobnovoval. Ale zda nyní mám aktivně proti obnovování protestovat anebo zda si mám jen říci: tak si ten triumf mějte, bratři konzervativci, to nevím.

    Asi mi nejvíce vadí to křesťanské, tedy to, že z Panny Marie se dělá politický symbol. Že zastáncům obnovení sloupu nejde dle mého názoru o úctu k této prosté ženě velké víry, jejíhož syna, našeho Pána Ježíše Krista, zavraždila tehdejší inkvizice (historicky viděno), k Marii, která je vzorem novozákonní víry, že jim nejde o to, aby se u této sochy k Panně Marii někdo modlil (k modlitbě by byla v Praze řada mnohem vhodnějších míst, kde by sochy Panny Marie byly potřeba mnohem více, ale nikdo je tam stavět nechce). Vztyčení sloupu je – dle mého názoru - pro jeho zastánce symbolem moci, symbolem toho, že katolíci přece vždy měli pravdu a že ti konzervativní katolíci ji mají i nadále, symbolem nadřazenosti (tímto slovem popsal P. Bonaventura Bouše pohled katolíků na ostatní i za komunismu). Zmínka pana Petráska o Rusku mi přijde trefná. No, kéž se mýlím…

    Ale souhlasím s Filipem, že tu energii, která se věnuje této diskusi, by si zasloužila témata jiná. Já jsem teď třeba několik měsíců zkoušel vyvolat diskusi k tématu nového zákona o státním občanství; moc se to nepovedlo.
    May 16, 2013 v 7.26
    Vážený pane Outrato,
    souhlasím s Vámi. Postoj synodní rady ČCE vůči restitucím a vůči asociální politice současné vlády je skandální. Vážím si těch katolických bratří a sester, kteří dokážou veřejně vystupovat kritičtěji a důsledněji než evangelíci. To, že synod ČCE schválil církevní restituce předem bianko je naprostá ostuda.
    + Další komentáře