"Když jeden (staro)nový přibude, nic mimořádného se nestane. Běh našich dějin ani jejich skrytý smysl se nepootočí ani o píď. Bude jen o jeden nový symbol nepřítele víc." Vždyť to je právě ono. Jedna věc je respektovat to, co už tady dějiny zanechaly, včetně baroka, z kterého se mně osobně dělá až nevolno. Bylo by nicméně hloupé opravovat tímto způsobem dějiny. Jenže respektovat již stojící sloup a aktivně vztyčit nový sloup, to je přece něco jiného. To druhé je aktivní přitakání určité symbolice, která právě tu atmosféru náboženské války, kterou kritizujete, vnáší zcela logicky na scénu. Opakuji se, ale: jestli tam (někteří) katolíci a konzervativci chtějí mít "svůj" sloup a zároveň tak dosáhnout určité historické revize, tak ať je ten sloup opravdu revizionistický - ne barokní, ale současný; opravdu katolický, tj. všeobecný, tj. ekumenický...

Není se čemu divit, že reakce jsou, jaké jsou. To aktivní přitakání protireformační symbolice je až šokujícím způsobem necitlivé. Zvlášť v kontextu dneška, kdy pražský arcibiskup patří ke spojencům naprosto nepřijatelné vlády, v kontextu restitucí atd.

zda si přejeme demokracii, nebo zda si přejeme koncentrovanou moc/bohatství v rukou několika málo.
Pravá demokracie totiž končí s tichým odevzdání hlasu, který nic nezmění. Demokracie je realizace politického vzdělání, politické kultury, práva hnát zvolené k zodpovédnosti a práva odvolat je, jestliže zradí svůj závazek. A to vše se neobejde bez vášně a náruživosti,
Jak zůstat vlažným, když klérus vysvěcuje poslední zákoutí veřejně právních medií, za ministrace námi placených zaměstnanců.
I generální ředitel snad ministroval - šílené ........povzdechl jsem si.

Vůle ke smíření, to je to, čeho u nás nikdy nebylo nazbyt. Řekl bych, že příliš žhaví zastánci znovupostavení sloupu, jakož i příliš žhaví odpůrci téhož, by se velice pěkným a hlavně smířlivým článkem pana Outraty mohli nechat inspirovat.
Jiří Vyleťal

Šalda byl estetik a z této roviny hodnotil Staroměstské náměstí. Dnešní argumentace pro sloup je také estetická, myslím však, že rovina náboženská a morálně - politická je hlubší a vážnější. O to šlo mimo jiné ve zdejších diskusích. Nicméně článek pana Outraty se mi docela líbí, možná i proto, že vím z Referenda, co si myslí, co dělá a o co usiluje a odlišný názor by neklasifikoval stylem "pár bigotních protestantů" a o Masarykovi by nepsal "v životě nebyl v archívu".

řešit otázku spirituelního vakua - kterou tu vytvořila postmoderna - po ruském vzoru restaurací sporných klerikálních objektů a projektů je na hony vzdáleno pátrání po umu demokracie.
Spíše výrazně příkladné svou kontraproduktivitou....bych řekl.

pane Škabraho, jen jsem v této věci skutečně neutrální a nedovedu zaujmout jednoznačný postoj. K baroku mám dlouhodobě pozitivní vztah, stejně tak k husitské a evangelické tradici, k Masarykovi i k jeho oponentům. Dovolím si být nad věcí a nevidět za rohem čerta, když tam podle mě není.

Skutečně nechápu mariánský sloup jako symbol nesnášenlivosti. Chápu ho jako cennou a esteticky hodnotnou památku, která na náměstí po staletí stála. Osobně mi obnovování nebo kopírování památek minulosti není příliš blízké, ale zastánce obnovy chápu.

Morální hodnoty hledám jinde, třeba v angažovanosti v sociální oblasti, o což se snažím v křesťanském prostředí usilovat. V tomto sporu je hledám jen velmi obtížně.

Jak už jsem napsal, vadí mi na obnovování sloupu jiné věci: že by se to mělo dít ve velmi otevřené diskusi s občany, především s účastí odborníků na dějiny umění, urbanismus, představitelů různých církví... což se (jaké překvapení) nedělo a neděje.

A "ekumenického" sloupu bych se velmi obával. Mohla by z toho vzniknout pěkná obludka.

hluboce si vážím evangelické tradice a evangelických přátel. Jen mě trochu mrzí, že synodní rada ČCE dokázala vydat poměrně úderné prohlášení proti obnovení mariánského sloupu, ale k aktuálním otázkám sociálním, kulturním, politickým se vyjadřuje zřídka nebo velmi obecně... někdy u evangelíků trochu cítím zajetí minulostí. Jak jsem psal v článku, chápu to, nekritizuji, jen jsem z toho smutný.

Ale když v tom zmíněném prohlášení synodní rady čtu, v době restitucí, že "pro křesťanské církve, dnes již ve společnosti menšinové, bude tento krok (obnovení sloupu) s velkou pravděpodobností znamenat oslabení díla společného zvěstování evangelia a věrohodného nesení víry v Ježíše Krista, které jsou společnou věcí římskokatolické církve i církví ostatních", musím se jen pousmát. Sestry a bratři, tohle opravdu není to podstatné.

To spirituální vakuum postmoderny se přirozeně zaplňuje efektními napodobeninami, kultem minulosti, pokud možno nějaké "zlaté". To tak nějak patří k postmoderní situaci. Spirituální vakuum se ovšem ve skutečnosti nedá zaplnit jinak než spirituálně - a co je duchovní, nebývá očím viditelné.

Ohledně těch aspektů, které nejsou historicko-politické to mám přesně naopak než Filip Outrata. Já se naopak těším, že až se Mariánský sloup postaví, bude na Staroměstském náměstí méně místa pro zahrádky restaurací, pro ty různé vánoční trhy a že hlavně bude těžší tam postavit podium a celonárodně fandit hokejistům. Ale možná se pletu, možná se rekatolizační umění s moderní komercí docela dobře skloubí.

Pokud jde o meritum otázky, také nemám jasno. Sám za sebe bych sloup určitě aktivně neobnovoval. Ale zda nyní mám aktivně proti obnovování protestovat anebo zda si mám jen říci: tak si ten triumf mějte, bratři konzervativci, to nevím.

Asi mi nejvíce vadí to křesťanské, tedy to, že z Panny Marie se dělá politický symbol. Že zastáncům obnovení sloupu nejde dle mého názoru o úctu k této prosté ženě velké víry, jejíhož syna, našeho Pána Ježíše Krista, zavraždila tehdejší inkvizice (historicky viděno), k Marii, která je vzorem novozákonní víry, že jim nejde o to, aby se u této sochy k Panně Marii někdo modlil (k modlitbě by byla v Praze řada mnohem vhodnějších míst, kde by sochy Panny Marie byly potřeba mnohem více, ale nikdo je tam stavět nechce). Vztyčení sloupu je – dle mého názoru - pro jeho zastánce symbolem moci, symbolem toho, že katolíci přece vždy měli pravdu a že ti konzervativní katolíci ji mají i nadále, symbolem nadřazenosti (tímto slovem popsal P. Bonaventura Bouše pohled katolíků na ostatní i za komunismu). Zmínka pana Petráska o Rusku mi přijde trefná. No, kéž se mýlím…

Ale souhlasím s Filipem, že tu energii, která se věnuje této diskusi, by si zasloužila témata jiná. Já jsem teď třeba několik měsíců zkoušel vyvolat diskusi k tématu nového zákona o státním občanství; moc se to nepovedlo.

souhlasím s Vámi. Postoj synodní rady ČCE vůči restitucím a vůči asociální politice současné vlády je skandální. Vážím si těch katolických bratří a sester, kteří dokážou veřejně vystupovat kritičtěji a důsledněji než evangelíci. To, že synod ČCE schválil církevní restituce předem bianko je naprostá ostuda.

děl jste.....Spirituální vakuum se ovšem ve skutečnosti nedá zaplnit jinak než spirituálně - a co je duchovní, nebývá očím viditelné........
tvrdím: spirit všech duchů - počínaje duchem doby a konče duchem svatým - se zřetelně manifestuje, ať se sestává z jakékoliv substance.
Kdo to na vlastní oči, uši a kůži již sete sakra nezažil?
.....ptal bych se.

Kdybychom žili v zemi, kde se neničí mariánské sloupy, ale staví, kdybychom žili v zemi, kde se nevykrádají kostely a neodřezávají kovové kříže z božích muk, kdybychom nežili v zemi, kde každé rýpnutí si do katolické církve, resp. věřících vůbec, sklidí očekávaný potlesk, pak by i ta sociální citlivost a starost o úděl cizinců vypadaly jinak.
Jiří Vyleťal

přesto je naší povinností věřit.
A kdo toho není schopen, tak nesmí boha nahradit žádnou senzační atrakcí, ale hledat, hledat, osaměle hledat sám se sebou a svým svědomím.
K důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.
Slova Čechova také k zadumání ........bych řekl.

Někteří si patrně myslí, že nepotřebujeme nic hledat, protože všechno už bylo nalezeno. Chtějí raději stavět sloupy. Důvodem je jim to, že už tady jednou byly a jak to byly skvělé časy!

Myslím, že to pan Outrata napsal dobře, ale jak asi tuší, mnohými bude oslyšen.

S tím sloupem, vztyčeným na oslavu bitvy na Bílé hoře, s tím sloupem jako symbolem národní poroby, to je skutečně dobré. Přijdou historici a upozorní, že to s národní porobou nemá nic společného, neb sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Švédem plenícím Prahu. Na to protisloupaři řeknou, že je to úplně jedno, protože ať to bylo, jak bylo, jest sloup symbolem národní poroby. Proti irracionalitě těžko bojovat, těžko polemizovat. Podle teorie argumentace se jedná o falešný argument „ad populum“, tedy „všichni lidé si to myslí“, „všichni lidé to říkají“ za situace, kdy nevíme, co si všichni lidé myslí. A ti si často nemyslí nic, nebo myslí něco zcela jiného.

Moc by mě zajímalo, jaké mají naši protisloupařští symbolisté důkazy pro jejich exklusivní symbolický význam sloupu. Pravda, v roce 1918 byl částí Pražanů tento sloup vnímán jako symbol útlaku a proto stržen. Dále pak, jak víme, po stržení sloupu táhl nadšený dav na Karlův most, by srážel ony odporné sochy, stojící tam coby symboly Habsburského útlaku a církevního tmářství, do Vltavy, což se mu nepodařilo. Nicméně po Čechách bylo zničeno nemálo soch, často to byl sv.Jan Nepomucký. Pokud už sochu nebylo možno zničit celou, tož alespoň hlavu urazit. Určitě to byly skvělé činy, na které mohou být naši protisloupaři hrdí. Podobné to bylo po druhé světové válce, když si ti, co kolaborovali, vylévali zlost mučením poražených Němců, podobné to bylo po roce 1990 (a bohužel až dodnes), kdy se najednou objevilo obrovské množství nekompromisních bojovníků proti komunismu. Zkrátka, dost odporná složka české mentality, kterou, světe div se, ani panem Šimsou tolik obdivovaná Masarykova filosofie českých dějin jaksi nezachytila. Odporná, ale pro protisloupaře dost dobrá.

To, co bych chtěl ale vědět, kde berou protisloupaři svoji naprostou jistotu, čeho je sloup symbolem. Existují nějaké důkazy, že již v průběhu národního obrození vzrůstal odpor proti onomu sloupu, že by se před ním konaly demonstrace, že bylo žádáno jeho odstranění, že byl většinově vnímán jako symbol národního pokoření? Pokud ano, sem s nimi.

Dále, existují nějaké důkazy, že dnes objekt, který již 100 let neexistuje, je vnímán jako symbol národní poroby? Podle čeho predikovat, že vztyčením tohoto sloupu začneme přehodnocovat české dějiny, protože všichni tento prostý komunální stavební úkon budou chápat především ve své symbolické rovině, tedy v oné rovině ražené protisloupaři?

Řeknu vám jedno: všem je to dnes úplně ukradené. Tedy všem, kromě malé skupinky bigotních protestantů a jakýchsi podivných soudobých pokračovatelů hnutí Volná myšlenka. Strašení Kostnicí, Lipany, Bílou Horou, a nevím čím vším možným, je dnes starý balast, který nikoho prostě nezajímá. Možná si vzpomínáte, že počátkem 90. let se tady objevily malé národní strany, které se pokoušely stavět svůj program na pokračování prvorepublikánské ideologie včetně husitů a toho všeho, ale s tímto programem úplně propadly. Dokonce ani Masaryk v 90. letech nikoho nezajímal. Svět se změnil, Masaryk už nebyl inspirativní, to spíše Hayek. Pokud dnes chtějí nacionalisté vytáhnout něco, co lidi přitáhne, tak to bude „suverenita“, odpor proti EU a obava před návratem sudetských Němců. Dál se nejde, každý realista ví, že není možné, aby se lidé po 150 let stále se stejnou intenzitou dojímali Lipany či Bílou Horou. Přišla poválečná krize, nacismus, stalinismus, neoliberalismus, a série těchto hrůz vytěsnila tyto staré sentimenty.

Pan Vyleťal správně upozornil na to, že již došlo k některým restauračním krokům, která ale kupidivu žádné pozdvižení nevyvolávají, přestože by mohly být vnímány jako oslava národní poroby Habsburským režimem. Třeba ten návrat sochy Františka I. Co dnešní pražské svatojánské slavnosti? Vždyť přece Jan Nepomucký, ten neblahý světec doby temna, byl v roce 1918 také symbolem všeho zlého, jeho sochy byly ničeny jako symbol poroby a prohabsburského klerikalismu. A teď, nejen že byly tyto sochy mnohde opět vztyčeny (v Hradci Králové dokonce minulý rok postavili moderní sochu tohoto neblahého muže na nově vybudovaném mostě), ale ještě v Praze obnovili svatojanská procesí, chodí se s křížem a relikviářem se světcovým jazykem v centru Prahy, zastavuje se provoz, ulicí se vleče se průvod netolerantních katolíků zpívající „Odkud Jene smutně kráčíš…", ba, aby toho nebylo málo, dělají se nějaké hudebně-modlitební produkce na Vltavě na lodích, přenášené televizí. Nezaregistroval jsem žádné protesty proti tomuto habsbursko-církevnímu tmářství, nezaregistroval jsem, že by mravokárci znepokojeně poukazovali na to, že se zpronevěřujeme smyslu našich dějin - a co že asi bude pak dál?

Aby toho nebylo málo, leckde se pořádávají Habsburské slavnosti, pochodují tam vojáci v rakouských uniformách, střílejí ostrostřelci, tu a tam přijede nějaký habsburský arcivévoda a nikdo neprotestuje, nikdo se nepohoršuje, nikdo se neznepokojuje. Spíše je to vnímáno jako jakási milá nostalgie.

Jak jste přišli, protisloupaři, na to, že jeden z dalších kroků návratu k naší historii, jeden z další kroků k obnovování tradice, bude zrovna tím kritickým zlomem, kdy se demokracie a liberalism začne hroutit a otevře cestu kamsi zpět (teď nevím, jak to zrovna popsat, kam má vývoj nešťastně směřovat, což asi nevadí, protože vy to určitě víte). Chtěl bych nějaké důkazy, ne jen vševědoucí mrmlání a varovně vztyčené ukazováčky.

a v třicetileté válce, tedy i oslava "vítězství" na Bílé hoře a popravy 27 českých pánů a následné násilné protireformace. Socha byla stržena ze stejných důvodů jako byly po nacistické okupaci odstraňovány hákové kříže, po roce 1989 sochy Stalinů a Leninů. Nechápu, co na tom pan Franěk nechápe. Ve všech případech se objevovaly a objevují nekulturní doprovodné jevy. Žádnou sochu Jana Nepomuckého jsem nestrhl a ani strhávat nebudu, ale doufám, že pan Franěk ví, že jedním účelem kultu Jana Nepomuckého bylo překrýt lásku a obdiv k Janu Husovi. Pokud bude socha znovu vztyčena, bude to symbolické znovupřihlášení se k tradici násilné rekatolizace. Masarykova filosofie humanitní demokracie je kritizovatelná, ale nabízí lepší perspektivu pro naši demokratickou republiku než protireformační katolictví.

Pane Šimso, chtělo by to ale nějaké důkazy, třeba nějaké odkazy na literaturu, což by vám jako filosofovi jistě nemělo být cizí. Zatím jen různé vaše associace.

"pan Franěk ví, že jedním účelem kultu Jana Nepomuckého bylo překrýt lásku a obdiv k Janu Husovi."
Ano, to jsme měli v učebnicích dějepisu za minulého režimu. Zase bych uvítal odkazy na nějakou literaturu. Podle mých znalostí v 17. století žádná láska a obdiv k Husovi nebyla. Ale vy máte třeba nějaké přesnější, lepší, novější zdroje, vycházející z aktuálního historického bádání, tak sem s nimi. Snad existují i jiní spisovatelé, než Masaryk. Který navíc žádnou sochu, ani žádný sloup nestrhával, a ani nevím, že by podobný skutek přímo inicioval.

Šimso a Fraňku, jen na okraj vašeho sporu poznamenám, že mi připomíná pozice protivníků z klasického "sporu o smysl českých dějin": na jedné straně byla spíš hodnotová koncepce, která nebyla příliš věrná historické fakticitě (Masaryk a jeho pokračovatelé), na druhé straně větší věrnost skutečnému běhu dějin, které zase trochu chyběl hlubší rozměr (Kaizl, Pekař a ostatní oponenti TGM).

Zkusím pro sebe typickým irénickým způsobem prohlásit, že oba přístupy jsou vzájemně komplementární, pokud se ovšem respektují navzájem. S úctou a pozdravem oběma.

pana Fraňku je bohužel na Vaší straně. Přijde mi absurdní požadovat doklady z odborné literatury na důkaz tak banálního tvrzení, že ten sloup postavili vítězové ve 30-leté válce na oslavu svého vítězství. To je standardní výklad. Pro některé věci se ani v odborné diskusi důkazy nepožadují, jestliže jsou už jaksi součástí obecného povědomí.

Jistě může být ten výklad mylný. Jaké ale pro to máte doklady?

Pan Franěk tvrdí, že v 17. století už u nás nebyla žádná láska k Janu Husovi. Jak to může vědět, když po roce 1620 nesměla být veřejně vyznávána? V 17. století, pravda, neexistovaly agentury pro výzkum veřejného mínění, ale dochovaly se například soupisy poddaných podle víry (aspoň z některých panství) z roku 1651. Tam jsou k nalezení jména nekatolíků ještě třicet let po Bílé hoře. Sepisovalo se to po třicetileté válce patrně z toho důvodu, aby ty poddané pak mohli snáze obracet, protože pak bylo hned jasné, na koho se mají zaměřit. Trochu jsem se o to dříve zajímala z genealogických důvodů. Jenže když má člověk úplně bezvýznamné předky jako já, tak se o nich těžko něčeho takového dopátrá. Matriky většinou nesahají až do tak dávné doby, navíc tovaryši a čeleď tehdy nemívali příjmení. Já osobně se také domnívám, že mí předkové byli nekatolíci, ač o tom žádné důkazy nemám, jako má třeba pan Šimsa nebo někdo jiný. Myslím si to i z toho důvodu, že všichni mí předkové pocházeli z oblastí, kde kdysi žilo hodně nekatolíků. K tomu, abych si něco takového mohla myslet, ostatně historické důkazy nepotřebuji, protože o tom nehodlám psát žádnou vědeckou práci. Pro mě není genealogie zas tak důležitá. Existuje totiž něco jako duchovní odkaz a k tomu se člověk může hlásit, ať je jakékoliv národnosti nebo jakéhokoliv vyznání, případně bez vyznání. Proč by se třeba ke Komenskému a Husovi nemohli hlásit i katolíci nebo ateisté? A taky že se k nim hlásí. Duchovní odkaz tady je a je velmi silný; pouze je poněkud utlumený, což se klidně zase může změnit. Na to nikdo nepotřebuje žádné historické důkazy o tom či onom. Ale ani ten sloup není nijak vědecky zdůvodnitelný (jako ostatně všechny symboly), takže nevím, proč se s tím vysvětlováním pan Franěk tak namáhá. Prostě on chce sloup, my ho nechceme. A to je všechno.

"Prostě on chce sloup, my ho nechceme. A to je všechno."

Není to všechno, to by okolo toho nebylo tolik řečí. Vy, paní Hájková, pane Šimso ... a další, jej nechcete a tvrdíte: národ jej nechce.

když v nás, kriticích znovupostavení sloupu, vidíte jakési "protisloupaře", jimž pak en bloc připíšete různé formy vandalismu, nacionalismus a nádavkem i ponižování bezmocných poražených Němců, jak potom od nás můžete očekávat rozumnou a korektní debatu, když jsme takoví zavilí... protisloupaři, výlupci toho nejhoršího v českých dějinách :-)

Možná, že zapředou rozpravu o vlivu afektivního stavu na úspěšnost snahy o konzens.
Stanovení přelomového bodu mezi věcným a nevěcným postojem bývá zajímavě obtížnou disciplínou.

Co chce národ, to by se možná ukázalo v tom referendu, které jste v diskusním příspěvku pod článkem Ivana Štampacha striktně odmítl, protože předem víte, že by bylo zmanipulované.
Já osobně se z toho nezblázním, když sloup bude na Staroměstském náměstí stát. Do Prahy jezdím málokdy, takže mi nehrozí, že kolem něj budu muset často chodit. Jenom jsem měla takový pocit, jako by se snad od nás očekávala k tomu sloupu i nějaká úcta nebo co. Pokud je to tak, potom říkám předem, že takové očekávání by bylo naprosto marné. Jinak nic ve zlém, v některých jiných názorech bychom se možná shodli, takže dialog není zcela ztracen :-)

A spolu s ním i všechny sochy V. I. Lenina na náměstích českých a moravských měst. Dějiny se nemají přepisovat a symboly se nemají násilně odstraňovat.

Navrhuji uspořádat celonárodní sbírku na obnovu Stalinova pomníku na Letné.

sepsané v roce 1942 dědečkem, Jaromírem Procházkou. Těch 70.000, kteří se v době Tolerančního patentu přihlásili k Reformovaným či k Luteránům, protože Josef II byl ochoten tolerovat tyto evangelíky a ne domácí víry, Husa a Komenského jistě milovali. Může se zdát, že je to málo, ale po 150 letech útlaku a zákazů to tak málo není.

Dle ústní tradice, jak ji zapsal můj dědeček Jan Procházka z Miskovic do původní pamětní knihy (založenou r. 1859) byli naši předkové v době pobělohorské panskými ovčáky na panství sedleckém a kutnohorském a dle smýšlení tajnými českými bratry (protestanty). Nebyliť prý nuceni, jsouce zaměstnáni u skopového dobytka a ponejvíce na osamělých dvorech a ovčírnách choditi ku spovědi, jako jiní z donucení přestouplí ku katolictví. Mohli i míti uschovány bratrské knihy, ve kterých četli. Totéž platí o rodu Výborných, se kterými jsme třikráte spřízněni. Vypravuje se, jak jednou Jan Výborný (štrampouchský) (nar. r. 1747.) četl při pasení ovcí jakousi knihu, když tu spatří, an k němu míří zdálky jezovita. Jan zvedl kámen a hodil jím po ovcích. Jezovita na okamžik se ohledl za letícím kamenem, když v tom Jan vhodil knihu, kterou držel v levé ruce do žita. Poodšed dále, vykročil vstříc jezovitovi, který se ho ptal, co to četl a kam tu knihu dal. Jan Výborný zapíral a na konec připustil jezovita, že to byl přelud. Ovšem dříve Jana prošacoval a i žito vůkol prohledal, ale nic nenalezl. – Po vydání tolerančního patentu, vystoupili naši předkové z panských služeb (byli v ten čas již i svobodni) a začali samostatně hospodařiti. Ovšem rovněž se přihlásili k protestantismu. – Zřejmě kráčeli v prvých řadách s duchem času, nevzdávajíce se nikdy myšlenky svobody. Použili prvé příležitosti, aby sňali je tížící pouta. Domnívám se, že naši předkové se zúčastnili reformačních husitských bojů, kdežto v době třicetileté vojny spíše pasivně přihlíželi k vývoji událostí. Sotva jim ušel protilidový a poraženecký směr tehdejší české politiky, která přes nejideálnější křesťanské zásady nebyla ochotna k nejnutnějším obětem.