Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je na spadnutí
Adam VotrubaČistě kunsthistorická argumentace, se kterou přicházejí zastánci znovuvztyčení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, je klamavá: sloup od počátku měl a dodnes má také politický význam.
Chtěl bych připojit pár poznámek k diskuzi ohledně obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, která se nedávno rozproudila v Deníku Referendum. Zdá se, že znovuvztyčení Mariánského sloupu je lidově řečeno „na spadnutí“, takže snášení dalších argumentů již pravděpodobně nebude mít na realizaci zmíněného plánu vliv. To však neznamená, že je zbytečné o této otázce mluvit.
Přívrženci obnovy Mariánského sloupu se snaží často ve veřejných diskuzích svůj záměr prezentovat jako čin ryze architektonický a apolitický. Údajně jde o unikátní barokní památku, která z architektonického hlediska svou hmotou přesně zapadá do prostoru Staroměstského náměstí.
Uvedená argumentace je sporná i z hlediska estetického: někteří lidé s ní nebudou souhlasit, nehledě na to, že náměstí dnes vypadá již poněkud jinak než v době, kdy zde sloup stával. Hlavní problém uvedené argumentace je ovšem v její nepřiměřenosti. Mariánský sloup měl od počátku svůj politický význam, od něhož nelze abstrahovat. Podobné architektonické argumenty, které uvádějí přívrženci obnovy sloupu, by bylo možné uvést i na podporu znovuvybudování Stalinova pomníku na Letné, který jistě dobře koresponduje s hmotou kamenného „podstavce“.
Z tohoto hlediska je důraz na estetický argument poněkud licoměrný a bývá používán za tím účelem, aby byly sníženy politické argumenty protivníka jako zastaralé národovectví. Petice za obnovu sloupu je ovšem z větší části na politických argumentech postavena, praví se zde mj.: „Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze bylo barbarské násilí na českém, slovenském, polském a německém a dalších národech, národech Evropy.“
Sloup byl povalen 3. listopadu 1918. Šlo o akci iniciovanou a zorganizovanou žižkovským bohémem a anarchistou Františkem Sauerem. Událost však měla být vnímána jako revoluční čin rozvášněného davu. Mariánský sloup byl tehdy chápán jako symbol porážky českého stavovského odboje v bitvě na Bílé hoře a tím pádem i jako symbol habsburské poroby obecně. Ve skutečnosti byl sloup vztyčen až po skončení třicetileté války na památku uhájení Prahy před Švédy.
Současník destruktivního aktu Ferdinand Peroutka okomentoval celou událost takto:
„Lid upřímně pokládal stržení Mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl vztyčen teprve o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy. Ale je pravděpodobno, že, i kdyby to byl věděl, lid by se sotva zarazil před tak jemným rozdílem: ať tomu bylo před třemi sty lety tak či onak, sloup byl pokládán za znamení hanby a za symbol Rakouska a násilné církve. V jistém smyslu měl lid pravdu i historicky: obhájení Prahy před Švédy znamenalo dokonání a zabezpečení protireformace a zajištění kořisti v Čechách.“
Bylo řečeno, že Mariánský sloup nelze oddělit od přediva symbolických významů, které se k němu někdy i dodatečně připojily. I stržení Mariánského sloupu se stalo svého druhu symbolem. Některými lidmi je vnímáno jako symbol převratu roku 1918, tudíž i jeho absence na původním místě má dějinný význam. O dalších souvislostech, na které upozorňují přívrženci i odpůrci Mariánského sloupu by bylo lze mluvit ještě dlouho.
Je třeba říci, že stržení sloupu bylo ve své době činem poměrně výjimečným, proti němuž se tehdejší politická reprezentace ohradila. K jeho obnově však za první republiky nedošlo.
Měly-li sloup i jeho stržení svůj symbolický význam, bude ho mít i jeho obnova. Někteří obhájci tohoto aktu by rádi tvrdili, že jde o jakýsi projev smíření. Aktem smíření však může být pouze takový čin, který je vnímán jako smířlivé gesto z obou protivných stran. Můžeme sice prohlásit, že stržení sloupu bylo symbolem protikatolických nálad po roce 1918 a jeho obnova tak může být satisfakcí za tehdejší domnělá či skutečná příkoří vůči katolíkům, mezi satisfakcí a smířením je však rozdíl.
Martin Šimsa v diskuzi k článku Ivana Štampacha zmínil v této souvislosti případ svatořečení Jana Sarkandra. Myslím, že jde o zajímavou paralelu. Tomáš Halík se kdysi vyjádřil pro rozhlasový pořad Toulky českou minulostí v tom smyslu, že Jan Sarkandr byl dítětem nesnášenlivé doby a jeho svatořečení může znamenat, že dnes už jsme někde jinde a tehdejší násilný fanatismus neschvalujeme. Jde o pozoruhodný myšlenkový přemet, vykládá-li někdo svatořečení člověka zodpovědného za pronásledování a mučení protestantů jako téměř ekumenický čin. Jeden blízký člověk z mého okolí, který svého času koketoval se vstupem do katolické církve, to označil za typicky katolický „doublethink“.
Jistě lze konstatovat, že obnovený sloup (pokud jeho znovuvztyčení nebude něčím zmařeno) bude výsledkem houževnatosti jisté zájmové skupiny, která se setkala jen s vlažným odporem u zbytku české veřejnosti. Politicky neutrálním aktem by ovšem bylo za dnešních podmínek ponechat dané místo prázdné. Vzhledem k tomu, že obnova sloupu českou společnost rozděluje a vzbuzuje vášně, byť u nepříliš velké skupiny občanů, chybí obnově takto konzervativní památky potřebná legitimita veřejného souhlasu.
Objektivně historicky vzato, symbolika sloupu je nábožensky intolerantní, oslavuje vítězství v náboženských válkách, jejichž epochu třicetiletá válka završila. Navíc, předjosefínskou habsburskou monarchii, zvláště v její španělské části (vč. kolonií), lze bez uzardění označit za raně novověký předobraz totalitarismů 20. století. Tohle od toho sloupu nelze odpárat.
Ano, akt stržení sloupu byl také spjat s určitým typem nesnášenlivosti. Správnou reakcí, když už tam někdo chce sloup znovu mít a "opravovat" dějiny, by dnes ale bylo udělat sloup nový, více ekumenický a otevřený, více ženský :-), ne replikovat ten původní s jeho brutální antiprotestantskou symbolikou. Tvrdit, že za těmi symboly si přece můžeme představit, co chceme, by opravdu vedlo k tomu, že je přípustné znovupostavit pomník Stalinův - vždyť v něm přece lze vidět frontu na maso, ne symbol nerozborné jednoty sovětského a českého lidu pod generalissimovým vedením.
Úplně ideální by ovšem bylo, kdyby si čeští katolíci uvědomili, že pomník, který nyní na Staromáku už stojí, je kromě jiného připomínkou morální integrity jednoho katolického kněze a že je tedy tak trochu jejich. I v tom, že husitské "pravda vítězí" se nakonec velmi podobá tomu zašlapávání luteránů a jiných herezí...
Protest proti obnově sloupu není barbarským popíráním hodnoty uměleckého díla, nýbrž nesouhlasem s politickým kontextem někdejšího vztyčení sloupu. Nesouhlas s oslavou vítězství našich nepřátel, politické moci, která zničila svébytnost Českého království a porazila Švédy naše spojence podporované Janem Ámosem Komenským, který tehdy ve Švédsku žil a o zásahu Švédů v náš prospěch jednal mj. se švédským státníkem a autorem pozoruhodných reforem Axelem Oxenstiernou. Nynější protest proti obnově sloupu je protestem proti pozvolné, nenápadné klerikalizaci české politiky, proti faktickému ustavování staronové státní církve.
Nemáte pocit, že vaším současným vypjatým antikatolicismem si řešíte nějaký váš vnitřní rozpor a nejste tudíž objektivní?
Jde o politický pšouk ignorantů osvícenství - a tím i ignorantů zájmu o prohlubování demokracie - jehož vypuštění postmoderně jakobykritický duch doby neni schopen zabránit ............tak nějak bych to cítil.
Všeobecně totiž tu nadále schází trochu toho avantgardního čichu pro relevance. Ta nutnost umět se vzrušit nad povážlivým vývojem situace v době kdy ostatní jsou u Business as usual.
Levice řadu dobytých met naprosto bez odporu opustila. Někdy z hlouposti, někdy ze strachu z tlaku medií, což je ale svým způsobem též hloupost. Tuhle metu bych hájil. Ono by pak časem už hájit nebylo co.
Ano, tradicí je doloženo, že každé selhání levice otvírá vrata fašistické variantě kapitalismu a komunistickém následku.
Ach tahleta touha talentovaných po moci ....posteskl bych si.
Nezbývá než si opět napomoci filosofií a nechat promluvit pana Nýčeho:
1.Je nám zapotřebí být slepými, protože nesmíme narušit takové vlastní omyly ba bludy, které nás drží při životé, tudíž
2. musíme pečovat o schopnost se mýlit, což je mateřský klín našeho poznání, neb
3. dokonalé poznání by bylo naším koncem.
Po vztyčení Mariánského sloupu se Staroměstské náměstí stane dějištěm sexuálních orgií a soutěží v tanci u tyče.
Za druhé, je neodolatelně komické nechat si na stránkách levicového deníku nadávat za to, že zpochybňujeme jednostranné, nacionalistické interpretace českých dějin pocházející z konce 19. století. Tak nějak si matně vzpomínám, že se tady před pár týdny horovalo za pluralitní a inklusivní pojetí českých dějin, a vášnivě se protestovalo proti jejich monopolizaci jedinou povolenou interpretací. Jenomže to se zrovna bojovalo o USTR a bylo potřeba to té pravici natřít. Teď je znova třeba to té pravici natřít, tak na ně vyrukujeme s dobou temna a Jiráskem. Naše národní dějiny nám nikdo narušovat nebude! Že vám to není hloupé...
Myšlenka "narušování dějin" je nosná - nemám na mysli jen Orwella, ale celý "Zeitgeist".
Máte pravdu, že tato i podobné diskuse bývají vedeny na zatraceně povrchní úrovni. Nemyslím si, že by to byl projev nedostatečného vzdělání (Jirásek býval - cf. tuším Grušův bonmot o "metru Jiráska do každé rodiny" - postaven na piedestal v době Zdeňka Nejedlého, přičemž se pochopitelně zamlčely jeho politické názory). -- Holt byla taková doba, a dneska je maková...
Máte pravdu i v tom, že to "levice" natírá pravici a vice versa.
Obecně vzato mám silný dojem, že se příliš mnoho diskutuje a - až na výjimky - moc málo pracuje.
Cesta z dnešního marasmu nevede přes "(ne)hluboké intelektuální analýzy, ale cestou aktivizace lidí (ne pouhý aktivismus!). --- Ale co můžeme od Čechů chtít (vzápětí se za tento povzdech omlouvám...)
(Zajímavý byl postoj T.G.Masaryka k mariánskému sloupu, který nedávno připomněla Lenka Procházková.)
p. Štampach: OK.
p. Škabraha: možná jsem "křiklavě apriorně zaujatý", ale aspoň nevkládám oponentům do úst slova, která nikdy neřekli. Nikdy jsem nenapsal, že protesty proti sloupu jsou útok na demokraticky zvolený orgán, to jste si vymyslel. Kdybyste si tu diskusi přečetl celou (což nedoporučuji), viděl byste, že se prostě jenom bráním nálepce teokrata a nepřátele demokratického a republikánského étosu naší republiky, a upozornil jsem na to, že ten, který hájí stanovisko demokraticky zvoleného orgánu republiky, jsem v této diskusi kupodivu já.
Právo každého občana demonstrovat jak proti paní Baborové, tak proti jakémukoli rozhodnutí pražského magistrátu samozřejmě budu vždycky bránit. Tu "kritickou racionalitu", jak jste to hezky nazval, ovšem také: nemá to tady chudák mezi všemi těmi ideologiemi a staletými křivdami vůbec jednoduché.
Jistěže na světě nakonec zvítězí pravda, ale až dokáže to, co dokáže lež.
Lež dokáže být velmi přesvědčivá, zatímco pravda za ní zaostává. V politice je toho důkazem například fenomén pravicové chudiny, která zcela v rozporu se svými zájmy volí pravici a na pokraji smrti hladem má starost hlavně o to, aby se k moci nedostali komunisté. Nebo obliba ODS, strany velkého byznysu a velké korupce, mezi drobnými živnostníky. Lež má před pravdou v politice velký náskok, protože reklamní průmysl ji naučil velmi důmyslně klamat. To pravda nemůže, prosadit pravdu klamem znamená naprosto setřít rozdíl mezi pravdou a lží a zahodit tak jakoukoliv možnost, že by pravda nad lží mohla někdy získat rozhodující převahu.
Pravdu je nutné prosazovat věcnými argumenty, a aby vyhrála, musí ty věcné argumenty být přesvědčivější než jakákoliv lež, jakýkoliv klam. Jan Konvalinka přichází do zdejších diskusí provokovat umným výběrem z klamů české pravice. Levice nemá šanci na vítězství, dokud se jí nedostává mluvčích schopných takové provokace věcně vyvrátit, bez lží a klamů vysvětlit Janu Konvalinkovi, jaký je rozdíl mezi občanským aktivismem a štvanicí na člověka, proč mafiánská mantra „My máme mandát,‟ není pilířem demokracie nebo čím se liší restaurace historických památek od restaurace historicky překonané moci.
Opravdu pane Macháčku nechápu, proč cítíte potřebu vést osobní polemiku. Když už to děláte, měl byste aspoň citovat přesně. Já jsem nikdy nenapsal, že sem chodím provokovat, a dokonce to ani není pravda. Moje motivace je úplně jiná - možná o tom někdy něco napíšu.
Škoda, že jste si v té půlstránce osobní polemiky neudělal místo na jediný argument - s chutí bych Vám ho vyvrátil. Takhle musím jen konstatovat, že Vaše úvahy o ODS a pravici v souvislosti se mnou nemají smysl (ODS ani to, co si u nás říká "pravice", jsem nikdy nevolil). Musím vás ubezpečit, že pravicoví "majitelé pravdy" mi připadají zrovna tak komičtí, jako ti levicoví. Ta věčná představa třídního boje (když někdo argumentuje proti Slávii, musí to být nutně Sparťan) je kontraproduktivní a hloupá.