Chtěl bych připojit pár poznámek k diskuzi ohledně obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, která se nedávno rozproudila v Deníku Referendum. Zdá se, že znovuvztyčení Mariánského sloupu je lidově řečeno „na spadnutí“, takže snášení dalších argumentů již pravděpodobně nebude mít na realizaci zmíněného plánu vliv. To však neznamená, že je zbytečné o této otázce mluvit.

Přívrženci obnovy Mariánského sloupu se snaží často ve veřejných diskuzích svůj záměr prezentovat jako čin ryze architektonický a apolitický. Údajně jde o unikátní barokní památku, která z architektonického hlediska svou hmotou přesně zapadá do prostoru Staroměstského náměstí.

Uvedená argumentace je sporná i z hlediska estetického: někteří lidé s ní nebudou souhlasit, nehledě na to, že náměstí dnes vypadá již poněkud jinak než v době, kdy zde sloup stával. Hlavní problém uvedené argumentace je ovšem v její nepřiměřenosti. Mariánský sloup měl od počátku svůj politický význam, od něhož nelze abstrahovat. Podobné architektonické argumenty, které uvádějí přívrženci obnovy sloupu, by bylo možné uvést i na podporu znovuvybudování Stalinova pomníku na Letné, který jistě dobře koresponduje s hmotou kamenného „podstavce“.

Z tohoto hlediska je důraz na estetický argument poněkud licoměrný a bývá používán za tím účelem, aby byly sníženy politické argumenty protivníka jako zastaralé národovectví. Petice za obnovu sloupu je ovšem z větší části na politických argumentech postavena, praví se zde mj.: „Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze bylo barbarské násilí na českém, slovenském, polském a německém a dalších národech, národech Evropy.“

Sloup byl povalen 3. listopadu 1918. Šlo o akci iniciovanou a zorganizovanou žižkovským bohémem a anarchistou Františkem Sauerem. Událost však měla být vnímána jako revoluční čin rozvášněného davu. Mariánský sloup byl tehdy chápán jako symbol porážky českého stavovského odboje v bitvě na Bílé hoře a tím pádem i jako symbol habsburské poroby obecně. Ve skutečnosti byl sloup vztyčen až po skončení třicetileté války na památku uhájení Prahy před Švédy.

Současník destruktivního aktu Ferdinand Peroutka okomentoval celou událost takto:

„Lid upřímně pokládal stržení Mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl vztyčen teprve o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy. Ale je pravděpodobno, že, i kdyby to byl věděl, lid by se sotva zarazil před tak jemným rozdílem: ať tomu bylo před třemi sty lety tak či onak, sloup byl pokládán za znamení hanby a za symbol Rakouska a násilné církve. V jistém smyslu měl lid pravdu i historicky: obhájení Prahy před Švédy znamenalo dokonání a zabezpečení protireformace a zajištění kořisti v Čechách.“

Bylo řečeno, že Mariánský sloup nelze oddělit od přediva symbolických významů, které se k němu někdy i dodatečně připojily. I stržení Mariánského sloupu se stalo svého druhu symbolem. Některými lidmi je vnímáno jako symbol převratu roku 1918, tudíž i jeho absence na původním místě má dějinný význam. O dalších souvislostech, na které upozorňují přívrženci i odpůrci Mariánského sloupu by bylo lze mluvit ještě dlouho.

Je třeba říci, že stržení sloupu bylo ve své době činem poměrně výjimečným, proti němuž se tehdejší politická reprezentace ohradila. K jeho obnově však za první republiky nedošlo.

Měly-li sloup i jeho stržení svůj symbolický význam, bude ho mít i jeho obnova. Někteří obhájci tohoto aktu by rádi tvrdili, že jde o jakýsi projev smíření. Aktem smíření však může být pouze takový čin, který je vnímán jako smířlivé gesto z obou protivných stran. Můžeme sice prohlásit, že stržení sloupu bylo symbolem protikatolických nálad po roce 1918 a jeho obnova tak může být satisfakcí za tehdejší domnělá či skutečná příkoří vůči katolíkům, mezi satisfakcí a smířením je však rozdíl.

Martin Šimsa v diskuzi k článku Ivana Štampacha zmínil v této souvislosti případ svatořečení Jana Sarkandra. Myslím, že jde o zajímavou paralelu. Tomáš Halík se kdysi vyjádřil pro rozhlasový pořad Toulky českou minulostí v tom smyslu, že Jan Sarkandr byl dítětem nesnášenlivé doby a jeho svatořečení může znamenat, že dnes už jsme někde jinde a tehdejší násilný fanatismus neschvalujeme. Jde o pozoruhodný myšlenkový přemet, vykládá-li někdo svatořečení člověka zodpovědného za pronásledování a mučení protestantů jako téměř ekumenický čin. Jeden blízký člověk z mého okolí, který svého času koketoval se vstupem do katolické církve, to označil za typicky katolický „doublethink“.

Jistě lze konstatovat, že obnovený sloup (pokud jeho znovuvztyčení nebude něčím zmařeno) bude výsledkem houževnatosti jisté zájmové skupiny, která se setkala jen s vlažným odporem u zbytku české veřejnosti. Politicky neutrálním aktem by ovšem bylo za dnešních podmínek ponechat dané místo prázdné. Vzhledem k tomu, že obnova sloupu českou společnost rozděluje a vzbuzuje vášně, byť u nepříliš velké skupiny občanů, chybí obnově takto konzervativní památky potřebná legitimita veřejného souhlasu.