Ačkoliv jsem už s diskusí kolem prezidentské volby unaven, nedá mi to, abych znovu neupozornil na skutečnosti, pro které si myslím, že by Karel Schwarzenberg na Pražském hradě zasednout neměl.

Třeštění kolem Karla už mi začíná nepříjemně připomínat atmosféru minulého režimu. Neustálé ataky jeho agresivních podporovatelů mě už dráždí. Jeho mladí příznivci s velkou částí umělecké fronty by snad šli svého guru a zářné zítřky, které představuje, volit nejraději manifestačně. Jako se volilo kdysi. Jen místo rudých a československých vlajek by jim nad hlavami vlály žlutočerné prapory starého mocnářství. Ať jen každý vidí naše slastné opojení z jednoty! Opojení, které je tolik podobné tomu, jemuž v 50. letech podlehla jiná generace. Stejně tak jako ona odmítají příznivci Karla Schwarzenberga vidět skutečnost.

Už je jim jedno, co vlastně zidealizovaný vůdce doopravdy dělá a říká. Hlavně, že ho mají. Jsou s ním jedna duše, jedno tělo. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Kdo neskáče s Karlem, není Čech. A nebo je to dokonce, pánbůh s námi a zlé pryč, komouš. Obávám se, že Schwarzenberg společnost nesjednocuje, právě naopak. Ještě že nejsme tak temperamentní jako jižní národy — jejich příslušníci by se už možná mydlili v ulicích. Před vůdcem, který dokáže rozpoutat takovéto masové třeštění, je třeba mít se na pozoru.

Pocházím z republikánské rodiny. Děda byl ruský legionář, důstojník Československého vojska na Rusi. Masarykovec. Ze Sibiře přijel jedním z posledních transportů, protože sloužil v oddíle, který kryl stahování legií do Vladivostoku. Po dvaceti letech budování republiky Československé se stal odbojářem znovu. Druhý odboj už absolvoval se svými syny. Jeden byl členem Národního střeleckého svazu ČSR, druhý, můj otec, byl zase členem odbojové organizace Zpravodajská brigáda. Všichni tři se nakonec účastnili se zbraní v ruce Pražského povstání. Byli ochotni pro republiku obětovat život.

A teď by se měl na Hrad dostat člověk, který ve sledovaném televizním duelu prohlásí za jásotu svých fanoušků, že první muž československého antifašistického odboje a jeho vláda jsou váleční zločinci, že tzv. „Benešovy dekrety“ jsou neplatné? Já vím, že jejich činy porovnával dnešními měřítky. Ale bez zmínění příčin je to špatně. Relativizuje to historickou skutečnost. Podobným způsobem uvažování se 300 000 zavražděných československých občanů změní v pouhé číslo a potom se už snadno dospěje i k tomu, že příslušníci odboje byli teroristé a že je už vůbec načase, aby se Češi omluvili za to, že nechtěli nechat svými lebkami vydláždit Václavské náměstí.

Jako politik mě Schwarzenberg zklamal už před lety, když podržel Čunka. Deziluze pokračovala bystrým odskokem od zelených a záchranou Miroslava Kalouska před pádem do politické nicoty až k zákonu o „narovnání vztahů s církvemi“. K zákonu, který jde zcela proti smyslu českých dějin a který byl prosazen vládní koalicí proti vůli drtivé většiny občanů. Tímto zákonem byla římsko-katolická církev obtěžkána v Evropě nevídaným darem a vztah mezi státem a církví byl vrácen až kamsi před josefínské reformy, protože jedině tehdy nebyla jen správcem, nýbrž i skutečným majitelem rozsáhlých pozemků. Z římsko-katolické církve se stal jeden z nejbohatších, a tím i nejvlivnějších subjektů v zemi. Myslel jsem si nejprve, že tento útok na dědictví Masarykovy republiky je hlavním úkolem, který zde měl Schwarzenberg splnit. Možná šlo ale jen o předehru, jak naznačil jeho televizní duel, a revize dějinného vývoje bude pokračovat.

Schwarzenberg je bezesporu příjemným společníkem a má charisma. Ale pokládat ho za pokračovatele Havla a Masaryka, jak se nám dnes snaží namluvit jeho volební štáb? To ani náhodou nemohu. Jde jen o masivní propagandistické vymývání mozků mladých idealistů, kterým náš vzdělávací systém nedokázal zprostředkovat dějinné souvislosti a kteří Masarykovo dílo neznají.

Na rozdíl od  údajného následníka Václava Havla se stále držím autentického Masaryka a jeho hesla „Pryč od Říma“. První československý prezident věděl, proč to říká. Miloš Zeman v čele státu není možná žádná výhra, ale tato „nepříjemnost“ nezničí jeho podstatu. V případě jeho protivníka si nejsem vůbec jistý. Odolali by Schwarzenberg s Kalouskem pokušení, posíleni o novou funkci? Nenašli by nějakou záminku, jak zabránit tomu, aby se levice po příštích volbách dostala k moci, i kdyby je nakrásně vyhrála? Že je to přitažené za vlasy? Nekřičí Schwarzenbergovi příznivci cosi o konci světa, kdyby Schwarzenberg nevyhrál? Neřekl snad po schválení „restitucí” Schwarzenbergův místopředseda, že je to „dar lidem katolické svobody proti všem komunistům a levičákům”? A ubránit svobodu a zářné zítřky proti komunistům a levičákům je přece úkolem „demokratického” státu.

Schwarzenberg není žádný neškodný klimbající strejda, jak si mnoho lidí myslí. I když se zdá, že podřimuje, pozorně poslouchá a sleduje, co se děje kolem. Ani slaboch není. Dovede být i velice tvrdý, uzná-li ovšem, že to má smysl a je toho třeba.

V tuto chvíli dle mého názoru nejde o to, které ze dvou zel je větší nebo menší. Teď nejde o to, zda Miloš Zeman na Hradě oslabí nebo posílí ČSSD. Obávám se, že v tuto chvíli se do jisté míry rozhoduje o charakteru České republiky. Jde o to, zda Česká republika zůstane laickým státem, nebo se změní v jakousi reinkarnaci druhé, pomnichovské republiky. Samotná ČSSD, která dodnes nebyla schopna podat ústavní stížnost proti tzv. církevním restitucím, by mnou popsanému katastrofickému scénáři stejně nedokázala zabránit.