Blíží se druhé kolo prezidentských voleb. Občané v nich budou rozhodovat o podobě naší země a o jejím směřování v letech budoucích.

Budeme volit mezi dvěma světonázory. První představuje „hulvátské klausovsko-mafiánské pojetí české národní identity“, reprezentované dnes Milošem Zemanem. Zeman figuruje jako neúplatný politik, kterému k životu postačí jen chléb se sádlem a cibulí. Bývá však permanentně obklopován četnými korupčníky.

Druhý světonázor symbolizuje „havlovsko-schwarzenbergovské zadupávání českých národních zájmů“, maskované v osobě starého dobrotivého mocnáře.

Zemský patriotismus, který v našich národních dějinách mohl sehrát pozitivní roli na počátku národního obrození, dnes již nemůže naplnit svůj původní smysl. A tak se povídačky o „staré dobré cizí šlechtě“ v soudobém kontextu stávají poněkud absurdními.

Připomeňme, že moderní český národ vyrůstal už od dob osvícenství na husitsko-plebejském fundamentu. Model našeho národa byl formulován na demokratickém a v zásadě rovnostářském principu, v němž každý člověk zcela individualisticky dotváří reformačně-emancipační úsilí za osobní svobodu a definitivní ztrátu feudálních pout.

Přesto se však v poslední době objevuje u naší veřejnosti a zejména v drtivé části „kulturní fronty“ zcela nový fenomén. Jedná se o „slouhovskou mentalitu“, přimknutí se k noze pána, doprovázené navíc ještě hrdostí na službu a oddanost tomuto pánovi.

Nutno říci, že těmito lidmi byla zcela pošlapána kontinuita našeho historického boje za humanitu a demokracii. Jan Hus, Petr Chelčický, František Palacký a v neposlední řadě Tomáš Garrigue Masaryk by se jen stěží dokázali smířit se zadupáváním hodnot vybojovaných v národním a reformačním zápasu za platnost svých idejí. Idejí pracně budovaných na reformačních, plebejských a republikánských základech.

Nemohu zavírat oči před skutečností, kterou v posledních letech pozoruji. Všímám si totiž tendencí, vedoucích k přepisování výsledků českých dějin v dlouhodobém horizontu. Skoro to vypadá, jako bychom snad hledali nějaké lepší státní zřízení…

Ve jménu hodnot republiky proto zvolme prezidenta, který nezapomíná na podstatu a povahu společnosti, z níž vyšel, a který neopouští odkaz našich předků. Dejme hlas člověku, který nepovyšuje církev nad občana. Člověku, který pevně ví, že demokracie a republika jsou vývojově mnohem dál než neofeudalismus a neoservilita.