Prezidentský fetiš a omyl přímé volby

V přímé volbě vyplouvají na povrch mnohé nešvary: přeceňování osobností v politice, nedůvěra k institucím, stálý pocit ohrožení i neschopnost chápat demokratické volby bez moralizování a estetizace.

Nazval-li Václav Bělohradský Karla Schwarzenberga fetišem, domnívám se, že přitom opomenul důležitou věc. Fetišem je totiž samotný úřad prezidenta. Je fetišem, který sjednocuje společnost, je jejím emblematickým vyjádřením, které má již charakter posvátného, je spojením sféry sakrální a sekulárně-politické.

Émile Durkheim v klasické práci Elementární formy náboženství napsal, že žádná společnost se neobejde bez sjednocujících rituálů a emblémů (jako je dnes vlajka, hymna, nebo prezident), které ji spojují a v lidech vytvářejí a utvrzují společné pocity přináležitosti ke společnosti. Má-li být prezident takovým vyjádřením jednoty společnosti, „hlavou státu“, jak stanoví Ústava (všimněme si, že i tento výraz je vzat z teologické řeči o Kristu jako hlavě církve), pak se takový požadavek těžko slučuje s přímou volbou.

Přímá volba totiž zatím v českém podání přináší těžko zahladitelné trhliny v celé společnosti. Společnost se štěpí a lze si těžko představit, že prezident vzešlý z nesmiřitelného boje, jehož jsme svědky, bude opravdu onou sjednocující „hlavou státu“, vyjádřením její nerozlučné jednoty. Obě skupiny příznivců totiž čím dál důrazněji prezentují volby jako rozhodující dějinné utkání se zlem. Nepovedené – eufemisticky řečeno - vyjádření tvůrců seriálu Zdivočelá země, nebo Zemanovo odkazování na antisemitského novináře Adama B. Bartoše svědčí o čím dál závažnější ztrátě soudnosti a vypjatých emocích na obou stranách.

Malý národ a strach z cizáků
Jen s malou nadsázkou řečeno tak lze hlavní téma vyhrocené kampaně shrnout do následujícího dilematu: Bude-li prezidentem Schwarzenberg, tak budeme Němcům vyklízet pohraničí, bude-li jím Zeman, staneme se zkorumpovanou ruskou gubernií. Jsme-li členy jednoho z fanclubů, tak nám přijdou předsudky druhé strany směšné a iracionální, ale iracionální jsou samozřejmě oba.

V posledních dnech jsem vedl diskuze s chytrými lidmi, kteří mají dojem, že teď se doslova láme chleba a rozhoduje se o tom, zda se vydáme cestou zpátky do Evropy (už zase), nebo směrem k Rusku a autoritářskému režimu. Miloš Zeman je totiž personifikované (samozřejmě ruské) zlo, který bude ohrožením demokracie. Zeman je prý dokonce protievropský politik. Posedlost Zemanem tak vede k tomu, že se dokonce přehlíží i elementární fakta. Třeba že Zeman jako premiér odpovídal za vedení přístupových rozhovorů k EU, implementaci evropských požadavků do našeho právního řádu a na práh EU nás fakticky dovedl.

V obou případech je zajímavé, že kampaně obou týmů pracují se strachem z „cizáků“. Na jedné straně jsou to Němci, či v daném žargonu „sudeťáci“, kteří si brousí zuby na pohraniční chalupy, na straně druhé Rusové, či spíše „Rusáci“, kteří představují ohrožení naší státnosti a geopolitického zakotvení. Podle Miroslava Hrocha, komparativního historika národních hnutí, je specifikem malých národů s opožděným národotvorným procesem permanentní pocit ohrožení spolu se sebeobrazem mírumilovného národa. Takový národ se chápe jako nevinná oběť zrazená a ohrožovaná mocnostmi, čehož politická propaganda (komunistická i dnešní) může účelně využívat.

Podceňování institucí a víra v osobnosti
Se specifikem malého národa, který se v 19. století formoval víceméně díky obětavé agitaci jednotlivců a bez pomoci státních institucí nebo jim navzdory souvisí také trvalé přeceňování významu osobnosti a nedůvěra k institucím. Zdravý demokratický stát s institucionálním dělením moci přitom ustojí i prezidenta-padoucha. Ani deset let prezidentování Václava Klause jej nijak neohrozilo a není žádný důvod očekávat, že by na tom volba Zemana či Schwarzenberga měla něco změnit. Obavy o osud demokracie či jednoty státu v případě zvolení toho nebo onoho jsou výrazem nedůvěry v instituce a poněkud infantilního přeceňování významu osobnosti v politice.

V naší společnosti klademe velký důraz na mravní čistotu politiků, což není samo o sobě špatné, ale je nešťastné, že tento důraz není doprovázen péčí o instituce a prostředí, které prostor ke korupci omezuje. Dodnes tedy nemáme v platnosti služební zákon, který – světe, div se – schválila vláda Miloše Zemana. Známá je těžko zpochybnitelná teze Václava Žáka, že to byla zase právě Zemanova vláda, která díky privatizaci bank (jakkoli pochybně probíhala) výrazně systémově omezila prostor ke korupci. Ta se tehdy přesunula ze státem vlastněných bank k veřejným zakázkám a podnikům se státní účastí, což nás sice také nenaplňuje nadšením, ale jedná se o řádově menší škody než dříve.

Tímto poukazem na důležitost institučního pohledu nechci říci, že je úplně jedno, kdo bude prezidentem, ale zároveň je nesmyslné připisovat tomu kdovíjaký politický význam. Vlastní pravomoci prezidenta vymezené čl. 62 Ústavy nejsou nijak závratné a zpackat se toho mnoho nemůže. Ani jeden z kandidátů jistě nebude jmenovat nekompetentní ústavní soudce, nebo členy rady ČNB.

Proč tedy ta funkce přitahuje různé podnikatelské kruhy v pozadí? Nejdůležitější je na té funkci to, co občany zajímá asi nejméně: jaké podnikatele vezme prezident do letadla a kam se poletí. V tomto budou preference Schwarzenberga a Zemana jistě odlišné, nelze ovšem říci, že by volba některého z nich představovala nějakou hrozbu, nebo dokonce změnu geopolitického směřování. Že nám případné Zemanovo prezidentství možná snáze otevře dveře k obchodním stykům na východě, nemusí být ostatně vůbec na škodu.

Přímá volba a zdánlivá politizace
Podle spontánně se rozvíjející agitace obou stran to vypadá, že nevolíme – s mírnou nadsázkou řečeno – vrchního ceremoniáře, ale všemocného monarchu, který bude mít exekutivní pravomoci. Přímá volba je nešťastná právě proto, že slibuje něco, co nepřijde a přijít nemůže. Politizace veřejnosti, jíž jsme svědky, a kterou mnozí tak chválí, je možná politizací jen zdánlivou a zakrývá neschopnost adekvátně nahlížet a prosazovat své zájmy. V této nejméně důležité volbě ze všech – snad každé jiné volby jsou politicky důležitější – dochází k politizaci veřejnosti, která se ovšem neaktivizuje kvůli svým zájmům, které by snad mohl prezident hájit, ale kvůli emblému s omezenými politickými pravomocemi. Iracionální vzmach emocí v této volbě je tak možná nakonec jen odvrácenou stranou – kompenzací – naší politické nevyzrálosti.

Tak jako po bujarém večírku nastává sucho v ústech a třeštění hlavy, tak i po tomto iracionálním vzmachu emocí může přijít kocovina. Když se ukáže, že ani Zeman, ani Schwarzenberg marná očekávání nesplní a splnit nemohou, veřejnost může upadnout do ještě větší politické letargie. Zda je to jen příliš pesimistický scénář, se teprve ukáže. Společenské ruptury, které přímá volba působí, můžeme pozorovat už nyní.

Stejně tak můžeme pozorovat stále rozšířenější interpretace této volby jako rozhodujícího utkání se zlem, nebo dokonce jako souboje estetického. V demokratické společnosti přitom platí, že volby nejsou a nemohou být soubojem dobra se zlem, nebo vkusu s ošklivostí, ale zprostředkovaným střetem zájmů různých společenských skupin. Přímá volba prezidenta nám už kvůli politické bezobsažnosti kampaně a prezidentské funkce vnucuje takové chápání politického střetu, které demokratickou společnost vlastně ohrožuje.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Skvělý text pane Hanyši. Úterý, 22.Ledna 2013, 10:08:26

Díky za něj.
Jsem rád, že už tady není pan Bican tak osamocen.

Rovněž poděkování Deníku Referendum, že texty tohoto typu přijímá, i když jeho šéfredaktor nesmysl přímé volby prezidenta označuje za přínos.
(A že je to skutečný nesmysl, je myslím čím dál tím zřejmější, ať už jsou naše oči očima politologa, ústavního právníka, či "jen" prostého občana)

Parlamentarismus, svobodná soutěž politických stran, reprezentujících svými programy zájmy společnosti, doplněná po belgickém vzoru povinnou volební účastí, plus kvalitní zákon o referendu - to je podle mě cesta, kterou bychom měli jít.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Úterý, 22.Ledna 2013, 10:17:35

Institucionalismus je dobrá odpověď na naše šarvátky, ale odpověď polovičatá, jelikož instituce se mění a to i „nepozorovaně“ v důsledku jednání lidí. Vezměte si Klausovu amnestii, kterou premiér kontrasignoval dle zásad konstituce. Premiér tvrdí, že jeho podpis je jen „formalita“, že amnestie je výsostným rozhodnutím prezidenta a vláda je tady od toho, aby tuto amnestii odpovědně zorganizovala. A nejenom to tvrdí, ale on i vláda, tak i jednaly. Pokud by se nepodařilo tuto interpretaci konstituce politicky odmítnout, tak by došlo k ústavnímu puči a měli bychom zde ne prezidentský ale polomonarchistický režim (jelikož prezident není za svá rozhodnutí trestně odpovědný). Instituce samy od sebe ničemu nezabrání.
A ještě douška: Nenacházím žádné zvláštní „institucionální uklidnění“ v tom, že Miloš Zeman za časů opoziční smlouvy nechal padnout IPB a rozzlobil tak ODS. Chcete to považovat za doklad o poklesu korupce za Zemanovy vlády? Nebo za doklad toho, že tehdy vlastně probíhala tvrdá stranická soutěž? Institucionálně vzato byla podstatně omezena demokracie, neboť opozice slíbila, že nebude vyvolávat hlasování o nedůvěře. A jak byla demokracie omezena z poza institucí, o tom si můžeme nechat jenom vyprávět.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 22.Ledna 2013, 11:43:28

Podle mě tento premiérův výklad amnestie znamená jen jednu jedinou věc pane Znoji - že s ní souhlasí.

(že pravděpodobně obešel své ministry teď ponechme stranou)

Každý jiný (příští) premiér přece pořád bude moci v případě, že on (a jeho vláda) nebude s rozsahem nějaké budoucí amnestie souhlasit, tuto amnestii nespolupodepsat, dokud nebude mezi prezidentem a vládou v této věci panovat shoda.

Polomonarchismus?

Milan Hanyš - Praha

K příspěvku pana Znoje Úterý, 22.Ledna 2013, 13:41:43

Velmi nerad bych pouštěl do podrobnějších diskuzí o opoziční smlouvě, která v textu hraje vedlejší roli. Je to období rozporuplné a v ledasčem i děsivé, ale přesto je nutno je nahlížet diferencovaně. Vycházím z teze V. Žáka (publikované např. zde: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=094&clanek=040902), které se - pokud je mi známo - zatím nikomu nepodařilo přesvědčivě vyvrátit. Došlo i k dalším pozitivním institucionálním posunům, než byla privatizace bank (instituce ombudsmana, Nejvyšší správní soud, např.). Ale cílem toho článku nebylo poukázat na pozitivní stránky opoziční smlouvy, ale spíše na naší tendencí hodnotit politickou situaci prizmatem osobností a jejich skandálů, což je poněkud jednostranné.

Stejně jednostranné by ale bylo spoléhat se jenom na instituce, které nás jaksi samy o sobě a již svou pouhou existencí ochrání ode všeho zlého. Instituce se proměňují působení lidí a tím, jak jsou jejich kompetence interpretovány. Plně s Vámi také souhlasím, že je nutno odmítnout interpretaci premiéra, která neodpovídá čl. 63, podle něhož za kroky prezidenta vyžadující kontrasignaci odpovídá vláda. Jsou-li veřejně známé informace pravdivé, pak došlo k překročení pravomocí premiéra, které ale ministři de facto schválili svým setrváním ve vládě.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Úterý, 22.Ledna 2013, 17:55:56

Možná bych měl tu svou poslední poznámku opravit - souhlasem premiéra je samozřejmě jeho podpis, inkoust na papíře zanechaný jeho rukou, né svérázný výklad ústavy, který použil jako zástěrku k tomu, aby se mohl vykrucovat.
Ale že je ústava kroucena, jak se pravici zlíbí, to už jsme si přece mohli zvyknout.

Bila

Vít Janeček - Praha

Díky za podnětný text, ale Úterý, 22.Ledna 2013, 22:36:26

současná přímá volba podle mě nedokazuje svojí nesmyslnost, ale spíš dosud nezralý přístup k této proceduře a nepřipravenost veřejnosti na účinky mediálních kampaní, skrze které nemá šanci projít žádný alternativní kandidát (je ale možné, že žádné dozrání není možné - viz případ USA, kde jiní kandidáti mimo nastolený dvojpól republikáni-demokrati nemají šanci pomalu ani v řádu procent). Osobně si myslím, že by dávalo mnohem větší smysl zavádět přímou volbu odspoda - tj nejprve v nejrůznějších variacích na lokální a regionální úrovni a poté na celostátní úrovni, takto stavíme dům od komína a podle toho vypadá celý proces. Je ostatně možné, že kdyby se tu opravdu zažily prvky přímé demokracie v častější frekvenci, společenská potřeba prezidentského úřadu a s ním spojených nadějí by významně klesla... Přesto se mi jeví, že rozdíl volby prezidenta sněmovnou a takto je asi takový, jako když se v rodině všichni vzájmně podvádí, ale navenek se zachovává kožené dekorum oproti průchodu konfliktem, který věci pojmenovává a čistí a jistě dává šance k usmíření. Nejsme v žádné občanské válce, rozštěpení společnosti je maximálně nepříjemné a neestetické, ale sám považujete tyto kategorie za irelevantní. Zatímco při parlamentní volbě, kdy byla přítomnost manipulací a skrytých motivací zcela evidentní a člověk tomu mohl jen přihlížet, takto se každý stává součástí procesu a třeba alespoň ex post si můževyhodnotit, co pro něj bylo rozhodující a do jaké míry se předpoklady shodují s výsledkem. V každém případě znovu vyvstává otázka role soukromých medií, které jsou schopné - tlačeny svými vlastníky či inzerenty - vytvářet dlouhodobě modelovaná názorová pole a tím proces výběru limitovat a omezovat...

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 23.Ledna 2013, 13:07:4

Zvláštní příspěvek pane Janečku.

Zkusme si to shrnout:
- z hlediska ústavněprávního i politologického je přímá volba prezidenta ČR, tak jak je nastavena, špatná.
- společnost se štěpí a hysterizuje
- kampaň je odporná a plná iracionálna (popřípadě debat o tom, co by prezident změnil, kdyby mohl, i když nemůže)
- alternativní kandidáti nemají šanci
- volba je zjevně ovlivňována mocí médií a peněz.

přesto prý není nesmyslná.

Jaké jsou tedy ty její klady, kromě toho, že se každý stává "součástí procesu"???

Bila

Vít Janeček - Praha

Shrnul bych to jinak: Středa, 23.Ledna 2013, 21:39:35

- se zaváděním prvků přimé demokracie šlo začít lépe, ale i špatný začátek je začátek
- společnost je konfrontována rovnou volbou vztahující se k celému rámci, zatímco o lokálních věcech se nerozhoduje: je to trochu silný nápoj nového typu, ze kterého bude o to větší kocovina, oč je větší opilost, ale co nás nezabije, to nás posílí.
- stupidita kampaně je dobrou školou v tom smyslu, že jsme konfrontováni s nástroji přesvědčování i manipulace ale i mnoha věcných diskusí, zaměřených na každého z nás - přinejmenším odpadá znechucení z pozorování zmanipulované prezidentské volby v parlamentu, byť personální výsledek napoprvé bude možná stejný, jako parlamentní cestou
- alternativní kandidáti při této míře nezvyku nemají šanci, ač je tomu tak i v zemích kde praktikují přímou proceduru dlouho, ale stále je to velký impulz pro růst kolektivního vědomí, nežli pasivní přihlížení, pochopitelně pořád s tím rizikem, že prožívání celého procesu jako fotbalového zápasu, příp. zápasu kraft maga, zůstane dlouhodobou konstantou
- volba je zjevně ovlivňována mocí medií a peněz, přičemž je to mnohem zjevnější (možná i proto, že dražší), nežli v případě volby parlamentní. Co je viditelné, vůči tomu lze i snázeji získat distanc a větší míru vlastní svobody.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.