Nazval-li Václav Bělohradský Karla Schwarzenberga fetišem, domnívám se, že přitom opomenul důležitou věc. Fetišem je totiž samotný úřad prezidenta. Je fetišem, který sjednocuje společnost, je jejím emblematickým vyjádřením, které má již charakter posvátného, je spojením sféry sakrální a sekulárně-politické.

Émile Durkheim v klasické práci Elementární formy náboženství napsal, že žádná společnost se neobejde bez sjednocujících rituálů a emblémů (jako je dnes vlajka, hymna, nebo prezident), které ji spojují a v lidech vytvářejí a utvrzují společné pocity přináležitosti ke společnosti. Má-li být prezident takovým vyjádřením jednoty společnosti, „hlavou státu“, jak stanoví Ústava (všimněme si, že i tento výraz je vzat z teologické řeči o Kristu jako hlavě církve), pak se takový požadavek těžko slučuje s přímou volbou.

Přímá volba totiž zatím v českém podání přináší těžko zahladitelné trhliny v celé společnosti. Společnost se štěpí a lze si těžko představit, že prezident vzešlý z nesmiřitelného boje, jehož jsme svědky, bude opravdu onou sjednocující „hlavou státu“, vyjádřením její nerozlučné jednoty. Obě skupiny příznivců totiž čím dál důrazněji prezentují volby jako rozhodující dějinné utkání se zlem. Nepovedené — eufemisticky řečeno - vyjádření tvůrců seriálu Zdivočelá země, nebo Zemanovo odkazování na antisemitského novináře Adama B. Bartoše svědčí o čím dál závažnější ztrátě soudnosti a vypjatých emocích na obou stranách.

Malý národ a strach z cizáků

Jen s malou nadsázkou řečeno tak lze hlavní téma vyhrocené kampaně shrnout do následujícího dilematu: Bude-li prezidentem Schwarzenberg, tak budeme Němcům vyklízet pohraničí, bude-li jím Zeman, staneme se zkorumpovanou ruskou gubernií. Jsme-li členy jednoho z fanclubů, tak nám přijdou předsudky druhé strany směšné a iracionální, ale iracionální jsou samozřejmě oba.

V posledních dnech jsem vedl diskuze s chytrými lidmi, kteří mají dojem, že teď se doslova láme chleba a rozhoduje se o tom, zda se vydáme cestou zpátky do Evropy (už zase), nebo směrem k Rusku a autoritářskému režimu. Miloš Zeman je totiž personifikované (samozřejmě ruské) zlo, který bude ohrožením demokracie. Zeman je prý dokonce protievropský politik. Posedlost Zemanem tak vede k tomu, že se dokonce přehlíží i elementární fakta. Třeba že Zeman jako premiér odpovídal za vedení přístupových rozhovorů k EU, implementaci evropských požadavků do našeho právního řádu a na práh EU nás fakticky dovedl.

V obou případech je zajímavé, že kampaně obou týmů pracují se strachem z „cizáků“. Na jedné straně jsou to Němci, či v daném žargonu „sudeťáci“, kteří si brousí zuby na pohraniční chalupy, na straně druhé Rusové, či spíše „Rusáci“, kteří představují ohrožení naší státnosti a geopolitického zakotvení. Podle Miroslava Hrocha, komparativního historika národních hnutí, je specifikem malých národů s opožděným národotvorným procesem permanentní pocit ohrožení spolu se sebeobrazem mírumilovného národa. Takový národ se chápe jako nevinná oběť zrazená a ohrožovaná mocnostmi, čehož politická propaganda (komunistická i dnešní) může účelně využívat.

Podceňování institucí a víra v osobnosti

Se specifikem malého národa, který se v 19. století formoval víceméně díky obětavé agitaci jednotlivců a bez pomoci státních institucí nebo jim navzdory souvisí také trvalé přeceňování významu osobnosti a nedůvěra k institucím. Zdravý demokratický stát s institucionálním dělením moci přitom ustojí i prezidenta-padoucha. Ani deset let prezidentování Václava Klause jej nijak neohrozilo a není žádný důvod očekávat, že by na tom volba Zemana či Schwarzenberga měla něco změnit. Obavy o osud demokracie či jednoty státu v případě zvolení toho nebo onoho jsou výrazem nedůvěry v instituce a poněkud infantilního přeceňování významu osobnosti v politice.

V naší společnosti klademe velký důraz na mravní čistotu politiků, což není samo o sobě špatné, ale je nešťastné, že tento důraz není doprovázen péčí o instituce a prostředí, které prostor ke korupci omezuje. Dodnes tedy nemáme v platnosti služební zákon, který — světe, div se — schválila vláda Miloše Zemana. Známá je těžko zpochybnitelná teze Václava Žáka, že to byla zase právě Zemanova vláda, která díky privatizaci bank (jakkoli pochybně probíhala) výrazně systémově omezila prostor ke korupci. Ta se tehdy přesunula ze státem vlastněných bank k veřejným zakázkám a podnikům se státní účastí, což nás sice také nenaplňuje nadšením, ale jedná se o řádově menší škody než dříve.

Tímto poukazem na důležitost institučního pohledu nechci říci, že je úplně jedno, kdo bude prezidentem, ale zároveň je nesmyslné připisovat tomu kdovíjaký politický význam. Vlastní pravomoci prezidenta vymezené čl. 62 Ústavy nejsou nijak závratné a zpackat se toho mnoho nemůže. Ani jeden z kandidátů jistě nebude jmenovat nekompetentní ústavní soudce, nebo členy rady ČNB.

Proč tedy ta funkce přitahuje různé podnikatelské kruhy v pozadí? Nejdůležitější je na té funkci to, co občany zajímá asi nejméně: jaké podnikatele vezme prezident do letadla a kam se poletí. V tomto budou preference Schwarzenberga a Zemana jistě odlišné, nelze ovšem říci, že by volba některého z nich představovala nějakou hrozbu, nebo dokonce změnu geopolitického směřování. Že nám případné Zemanovo prezidentství možná snáze otevře dveře k obchodním stykům na východě, nemusí být ostatně vůbec na škodu.

Přímá volba a zdánlivá politizace

Podle spontánně se rozvíjející agitace obou stran to vypadá, že nevolíme — s mírnou nadsázkou řečeno — vrchního ceremoniáře, ale všemocného monarchu, který bude mít exekutivní pravomoci. Přímá volba je nešťastná právě proto, že slibuje něco, co nepřijde a přijít nemůže. Politizace veřejnosti, jíž jsme svědky, a kterou mnozí tak chválí, je možná politizací jen zdánlivou a zakrývá neschopnost adekvátně nahlížet a prosazovat své zájmy. V této nejméně důležité volbě ze všech — snad každé jiné volby jsou politicky důležitější — dochází k politizaci veřejnosti, která se ovšem neaktivizuje kvůli svým zájmům, které by snad mohl prezident hájit, ale kvůli emblému s omezenými politickými pravomocemi. Iracionální vzmach emocí v této volbě je tak možná nakonec jen odvrácenou stranou — kompenzací — naší politické nevyzrálosti.

Tak jako po bujarém večírku nastává sucho v ústech a třeštění hlavy, tak i po tomto iracionálním vzmachu emocí může přijít kocovina. Když se ukáže, že ani Zeman, ani Schwarzenberg marná očekávání nesplní a splnit nemohou, veřejnost může upadnout do ještě větší politické letargie. Zda je to jen příliš pesimistický scénář, se teprve ukáže. Společenské ruptury, které přímá volba působí, můžeme pozorovat už nyní.

Stejně tak můžeme pozorovat stále rozšířenější interpretace této volby jako rozhodujícího utkání se zlem, nebo dokonce jako souboje estetického. V demokratické společnosti přitom platí, že volby nejsou a nemohou být soubojem dobra se zlem, nebo vkusu s ošklivostí, ale zprostředkovaným střetem zájmů různých společenských skupin. Přímá volba prezidenta nám už kvůli politické bezobsažnosti kampaně a prezidentské funkce vnucuje takové chápání politického střetu, které demokratickou společnost vlastně ohrožuje.