Prezidentský fetiš a omyl přímé volby
Milan HanyšV přímé volbě vyplouvají na povrch mnohé nešvary: přeceňování osobností v politice, nedůvěra k institucím, stálý pocit ohrožení i neschopnost chápat demokratické volby bez moralizování a estetizace.
Nazval-li Václav Bělohradský Karla Schwarzenberga fetišem, domnívám se, že přitom opomenul důležitou věc. Fetišem je totiž samotný úřad prezidenta. Je fetišem, který sjednocuje společnost, je jejím emblematickým vyjádřením, které má již charakter posvátného, je spojením sféry sakrální a sekulárně-politické.
Émile Durkheim v klasické práci Elementární formy náboženství napsal, že žádná společnost se neobejde bez sjednocujících rituálů a emblémů (jako je dnes vlajka, hymna, nebo prezident), které ji spojují a v lidech vytvářejí a utvrzují společné pocity přináležitosti ke společnosti. Má-li být prezident takovým vyjádřením jednoty společnosti, „hlavou státu“, jak stanoví Ústava (všimněme si, že i tento výraz je vzat z teologické řeči o Kristu jako hlavě církve), pak se takový požadavek těžko slučuje s přímou volbou.
Přímá volba totiž zatím v českém podání přináší těžko zahladitelné trhliny v celé společnosti. Společnost se štěpí a lze si těžko představit, že prezident vzešlý z nesmiřitelného boje, jehož jsme svědky, bude opravdu onou sjednocující „hlavou státu“, vyjádřením její nerozlučné jednoty. Obě skupiny příznivců totiž čím dál důrazněji prezentují volby jako rozhodující dějinné utkání se zlem. Nepovedené — eufemisticky řečeno - vyjádření tvůrců seriálu Zdivočelá země, nebo Zemanovo odkazování na antisemitského novináře Adama B. Bartoše svědčí o čím dál závažnější ztrátě soudnosti a vypjatých emocích na obou stranách.
Malý národ a strach z cizáků
Jsem rád, že už tady není pan Bican tak osamocen.
Rovněž poděkování Deníku Referendum, že texty tohoto typu přijímá, i když jeho šéfredaktor nesmysl přímé volby prezidenta označuje za přínos.
(A že je to skutečný nesmysl, je myslím čím dál tím zřejmější, ať už jsou naše oči očima politologa, ústavního právníka, či "jen" prostého občana)
Parlamentarismus, svobodná soutěž politických stran, reprezentujících svými programy zájmy společnosti, doplněná po belgickém vzoru povinnou volební účastí, plus kvalitní zákon o referendu - to je podle mě cesta, kterou bychom měli jít.
A ještě douška: Nenacházím žádné zvláštní „institucionální uklidnění“ v tom, že Miloš Zeman za časů opoziční smlouvy nechal padnout IPB a rozzlobil tak ODS. Chcete to považovat za doklad o poklesu korupce za Zemanovy vlády? Nebo za doklad toho, že tehdy vlastně probíhala tvrdá stranická soutěž? Institucionálně vzato byla podstatně omezena demokracie, neboť opozice slíbila, že nebude vyvolávat hlasování o nedůvěře. A jak byla demokracie omezena z poza institucí, o tom si můžeme nechat jenom vyprávět.
(že pravděpodobně obešel své ministry teď ponechme stranou)
Každý jiný (příští) premiér přece pořád bude moci v případě, že on (a jeho vláda) nebude s rozsahem nějaké budoucí amnestie souhlasit, tuto amnestii nespolupodepsat, dokud nebude mezi prezidentem a vládou v této věci panovat shoda.
Polomonarchismus?
Stejně jednostranné by ale bylo spoléhat se jenom na instituce, které nás jaksi samy o sobě a již svou pouhou existencí ochrání ode všeho zlého. Instituce se proměňují působení lidí a tím, jak jsou jejich kompetence interpretovány. Plně s Vámi také souhlasím, že je nutno odmítnout interpretaci premiéra, která neodpovídá čl. 63, podle něhož za kroky prezidenta vyžadující kontrasignaci odpovídá vláda. Jsou-li veřejně známé informace pravdivé, pak došlo k překročení pravomocí premiéra, které ale ministři de facto schválili svým setrváním ve vládě.
Ale že je ústava kroucena, jak se pravici zlíbí, to už jsme si přece mohli zvyknout.
Zkusme si to shrnout:
- z hlediska ústavněprávního i politologického je přímá volba prezidenta ČR, tak jak je nastavena, špatná.
- společnost se štěpí a hysterizuje
- kampaň je odporná a plná iracionálna (popřípadě debat o tom, co by prezident změnil, kdyby mohl, i když nemůže)
- alternativní kandidáti nemají šanci
- volba je zjevně ovlivňována mocí médií a peněz.
přesto prý není nesmyslná.
Jaké jsou tedy ty její klady, kromě toho, že se každý stává "součástí procesu"???
- společnost je konfrontována rovnou volbou vztahující se k celému rámci, zatímco o lokálních věcech se nerozhoduje: je to trochu silný nápoj nového typu, ze kterého bude o to větší kocovina, oč je větší opilost, ale co nás nezabije, to nás posílí.
- stupidita kampaně je dobrou školou v tom smyslu, že jsme konfrontováni s nástroji přesvědčování i manipulace ale i mnoha věcných diskusí, zaměřených na každého z nás - přinejmenším odpadá znechucení z pozorování zmanipulované prezidentské volby v parlamentu, byť personální výsledek napoprvé bude možná stejný, jako parlamentní cestou
- alternativní kandidáti při této míře nezvyku nemají šanci, ač je tomu tak i v zemích kde praktikují přímou proceduru dlouho, ale stále je to velký impulz pro růst kolektivního vědomí, nežli pasivní přihlížení, pochopitelně pořád s tím rizikem, že prožívání celého procesu jako fotbalového zápasu, příp. zápasu kraft maga, zůstane dlouhodobou konstantou
- volba je zjevně ovlivňována mocí medií a peněz, přičemž je to mnohem zjevnější (možná i proto, že dražší), nežli v případě volby parlamentní. Co je viditelné, vůči tomu lze i snázeji získat distanc a větší míru vlastní svobody.