Karel Schwarzenberg bývá portrétován jako člověk, který opakovaně osvědčil svou morální pevnost, a je tudíž odolný vůči svodům moci. Pokud se v jeho okolí děje něco nekalého, pak to nepramení z jeho vůle, ale mohou za to spíš ti, jimiž je obklopen. Jako movitý šlechtic dbalý své cti nemá zapotřebí, aby veřejného postavení využíval k prosazování svých soukromých zájmů, a už vůbec ne, aby se chtěl snad obohacovat na úkor českého státu. Státní zájem hájí oddaně, nezištně a za všech okolností na poli domácím i v rámci Evropské unie. Je s podivem, jak takový portrét dokáže přetrvávat nerušen fakty, která s ním neladí. A to přesto, že jde o fakta, která vzhledem k jejich závažnosti přinesl tisk domácí i zahraniční. Připomeňme si je.

Když se v roce 2009 stáváme předsednickou zemí Evropské unie, nepanují v Evropě ani Americe hospodářsky šťastné časy: finanční krize je čím dál víc sanována z veřejných rozpočtů a mnoho zemí Západu se propadá do hlubších dluhů. Na setkání zemí G20 padá požadavek vyvinout tlak na daňové ráje, v nichž nenávratně mizí státní peníze v důsledku daňových úniků. Podporují ho Spojené státy i Evropská unie v čele s Francií a Německem. Je podle nich třeba, aby se na černé listině ocitly i evropské země, které výrazně profitují z praní špinavých peněz: Švýcarsko, Rakousko a Lucembursko. Legislativa těchto zemí záměrně podněcuje nejbohatší Američany a Evropany, aby sem ulévali své peníze a chránili je před zdaněním.

Švýcarské právo tuto praxi podporuje dokonce tím, že daňové úniky nekvalifikuje jako trestný čin; za ten považuje teprve daňový podvod. Tím okrádá občany ostatních evropských zemí, jejichž právo hodnotí podezřelé finanční toky přísněji. Není divu, že v té době dochází zbytku Evropy trpělivost: tlak většiny zemí EU je takový, že zmíněné evropské daňové ráje přecházejí do defenzívy. Rakousko a Lucembursko záhy ohlašují vůli k ústupkům.

V tu chvíli se však evropským daňovým rájům dostává, jak píše tehdejší světový tisk, „nečekané podpory“ — z úst Karla Schwarzenberga. Jeho hlas má váhu, neboť není jen hlasem jednoho ministra, nýbrž i politika, který zároveň předsedá všem šéfům evropské diplomacie: v tak vysoké funkci je každý jeho výrok, pokud je pronesen veřejně, nutně vnímán jako vyjádření někoho, kdo nemluví pouze za sebe, i kdyby zdůrazňoval opak. Tehdejší zahraniční média jeho vyjádření přikládají nemalý význam: německá televize ARD konstatuje, že Švýcarsku se dostalo zastání z „vysokých míst“ — a jedním dechem zmíní Schwarzenbergovu momentální evropskou pozici.

K tomu, aby vyslovil svůj názor, který podrývá snahu většiny evropských států bránit se tomu, aby byly okrádány daňovými úniky, si Schwarzenberg vybere nejprestižnější švýcarské noviny Neue Zürcher Zeitung am Sonntag, v nichž okrádané státní pokladny přirovnává k měšci. Doslova říká: „Jistě unikne tomu nebo onomu daňovému měšci pár milionů eur. Nezávislost země a tradice samostatného, neutrálního Švýcarska by se ale měla cenit více.“ Čí zájem se tu obhajuje? Snad zájem českého státu, který je podobně jako jiné státy okrádán daňovými úniky do Švýcarska? Anebo zájem Evropské unie, jejíž Radě český ministr zahraničí tou dobou předsedá a jejíž členské země či aspoň jejich většinový názor by měl podle všeho očekávání reprezentovat?

Anebo jsme tu svědky konfliktu zájmů, neboť Karel Schwarzenberg, jenž má současně české i švýcarské občanství , tu nepokrytě hájí zájem Švýcarské konfederace, který je v přímém rozporu se zájmem českého státu i se zájmy většiny zemí EU? V takovém případě se dopouští jednání, jež je v rozporu s veřejnou službou i odpovědností, k nimž se zavázal tím, že přijal roli ministra zahraničí se všemi konsekvencemi státními i mezinárodními, které z toho plynou. (Budu korektní a zcela zde vyloučím možnost poslední: že svým veřejným vystoupením na obhajobu švýcarského bankovnictví sledoval zájem převážně soukromý — tj. ochranu aktiv uložených ve švýcarské bance: pro takové tvrzení chybí důkaz. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o zneužití veřejného postavení ministra pro soukromý prospěch — příliš vážné obvinění, než abychom je byť i jen připustili.)

Aby bylo jasno: není vůbec nic špatného na tom vlastnit současně český a švýcarský či jakýkoli jiný pas. Je však třeba zbystřit, když se někdo zaváže svou veřejnou funkcí hájit zájmy českého státu — a pak prokazatelně hájí zájmy jiné. V zavedenější demokracii je to nemyslitelné. Jen si  to zkuste představit: jak by třeba v roli německého ministra zahraničí Karl Fürst zu Schwarzenberg mohl veřejně vystupovat v médiích v rozporu se zřejmým zájmem německého státu a jeho daňových poplatníků: byl by to skandál, který by ho s největší pravděpodobností ihned stál místo. U nás ta zpráva v březnu 2009 prošla Lidovými novinami i Mladou frontou — a zůstala bez povšimnutí, jako by se nic nestalo.

Blíží se první přímá volba prezidenta, během níž je Karel Schwarzenberg některými svými příznivci portrétován tak, jak jsem to popsal na začátku. Možná mi namítnou, že jeden přešlap — byť i měl mezinárodní rozměr — ještě neznamená, že jde o konzistentní, opakující se postoj. Karel Schwarzenberg, ujišťují mě, je dalek všeho, co by se týkalo nečistých finančních operací, které by obcházely povinnosti řádně platit daně. Naopak, slyším z jeho tábora, je bojovníkem proti korupci.

Dobrá, je-li tomu tak, prosím jeho příznivce, aby mi vysvětlili ještě jednu věc. Lidé, kteří se zabývají korupcí, tvrdí, jak moc k ní přispívá to, že patříme jen k několika málo zemím, v nichž je povoleno vlastnit akcie anonymně; jejich fyzického vlastníka nelze pak dohledat. Politik, který chce s korupcí bojovat, může začít právě zde: požadavkem, aby byl tento druh vlastnictví akcií zakázán.

Uděláte-li si test na KohoVolit.eu, snadno zjistíte, že mezi nynějšími kandidáty na prezidenta je jen jeden, který se nevyslovil pro takový zákaz: Karel Schwarzenberg. A tak nevím: byl to tehdy jen jednorázový přešlap, když veřejně obhajoval švýcarský právní úzus, jenž odmítá přísně stíhat daňové úniky, anebo tu máme co do činění s někým, kdo patří k těm prezidentským kandidátům, kteří mají vzdor svému mediálnímu obrazu pramalý zájem na tom, aby náš stát přestal být okrádán?