Spor o Bílou horu aneb vábnička ultrakonzervativismu
Martin PlevaVposledku jsou ve veřejném prostoru stále hlasitěji slyšet apologie pobělohorského období. Autor polemizuje s jedním z těchto výkladů, které, krom toho, že jsou nepravdivé, jdou naproti konzervativním a svobodu ohrožujícím silám.
Slavný je výrok z Orwellova románu 1984: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost“. V jeho kontextu můžeme vidět i význam sporu o smysl českých dějin, v němž se zjednodušeně řečeno v první polovině dvacátého století utkávali stoupenci liberálního a sociálního progresivismu a protestantismu (Masaryk) s tradicionalisticky katolickým a konzervativním táborem (Pekař). Z obou stran byl tehdejší diskurz rámován ve své době neodmyslitelným českým nacionalismem.
Roli zásadního a tragického mezníku „národních“ dějin představovala bitva na Bílé hoře. Komunisté později na linii liberálně-protestantského výkladu navázali a vcelku pochopitelně ještě více akcentovali sociální útisk v pobělohorské době. Pád nesvobodného režimu v roce 1989 umožnil věcný přístup k českým dějinám (nejen) období 1618, respektive 1648 až 1740, takže dřívější ideologické manipulace — pocházející z různých stran — mohly být korigovány.
Zdá se však, že toto šťastné období „svobodné a objektivní vědy“ již skončilo. Zůstává přitom paradoxem, že objektivní a celkově nejkvalitnější a nejpřínosnější práce syntetického charakteru vznikaly v devadesátých letech. Cestu k nim ale prošlapávaly už mnohé relativně odvážné studie z konce komunistické éry — například dodnes vynikající kniha Josefa Hanzala Od baroka k romantismu.
Vývoj historické vědy samozřejmě postupuje dál, ale syntetického pohledu, který by byl srozumitelně a stravitelně — ovšem zároveň neideologicky a nemanipulativně — podán široké veřejnosti, se nedostává.
Ba co hůř, etabluje se velice zkreslený výklad pobělohorského období, který je fakticky natolik vychýlen prohabsburským a prokatolickým směrem, že před jeho současnou apologií blednou i argumenty někdejších konzervativních intelektuálů — jež v žádném případě nelze paušálně zavrhovat — a vypadají málem jako „ultraprogresivismus“.
Doba temna?
Nejnověji promluvila v rozhovoru pro DVTV o pobělohorské době docentka Univerzity Karlovy Ivana Čornejová. Podnětem k němu bylo vydání její knihy Temno: Stručná historie. Nebudu se zde vyjadřovat k publikaci samé, nýbrž k tomu, co jmenovaná historička uvedla v interview. Předkládám totiž, že velká řada lidí si svůj názor na dějiny tvoří právě podle podobných krátkých a zhuštěných informačních zdrojů.
Na jednu stranu je třeba uznat, že vyjádřit vše důležité a podstatné nezkresleně a přitom poutavě a pro laiky srozumitelně není vůbec jednoduché. Na druhou stranu, pokud historik prezentuje sebe sama jako erudovaného odborníka na dané téma, pak se předpokládají a právem vyžadují dobrá příprava a pohotové reakce.
Mezi historiky byl asi vždy populárnější Pekař než Masaryk. Rádlovy, Komárkové, Hejdánkovy či Kohákovy interpretace byly asi vždy menšinovou záležitostí a Patočka sám je poněkud rozerván. Ve věci založení nové demokratické republiky se hlásí k Masarykovi, ve výkladech Co jsou Češi probleskávají konzevativně aristokratické tóny, zvláště ve výroku o Češích jako "shora osvobozených slouzích". Tuto vykladačskou linii v disentu držel Podiven (Pithart, Opat, Příhoda) - některé výklady Masaryka a První republiky jsou vysloveně pekařovské, pekařovštější než Patočka, na kterého se odvolávají. Na druhou stranu stojí za to připomenout pluralitně demokratickou interpretaci českých dějin od Skalického, který svým způsobem navazuje na Františka Schwarzenberka. U masarykovské linie nelze zapomínat na demokratické a republikánské důrazy oproti habsburské nostalgii, která je opravdu dnes spíše komická, i když v kruzích okolo kardinála Duky stále dosti silná.