↗

V místech bývalé kaple, v níž byly uloženy ostatky vojáků, kteří nebyli po bitvě na Bílé hoře řádně pohřbeni, započala v roce 1628 na popud císaře Ferdinanda II. stavba kostela Panny Marie Vítězné. Má připomínat vítězství císařských vojsk a katolické církve. Foto VitVit, WmC

Slavný je výrok z Orwellova románu 1984: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost“. V jeho kontextu můžeme vidět i význam sporu o smysl českých dějin, v němž se zjednodušeně řečeno v první polovině dvacátého století utkávali stoupenci liberálního a sociálního progresivismu a protestantismu (Masaryk) s tradicionalisticky katolickým a konzervativním táborem (Pekař). Z obou stran byl tehdejší diskurz rámován ve své době neodmyslitelným českým nacionalismem.

Roli zásadního a tragického mezníku „národních“ dějin představovala bitva na Bílé hoře. Komunisté později na linii liberálně-protestantského výkladu navázali a vcelku pochopitelně ještě více akcentovali sociální útisk v pobělohorské době. Pád nesvobodného režimu v roce 1989 umožnil věcný přístup k českým dějinám (nejen) období 1618, respektive 1648 až 1740, takže dřívější ideologické manipulace — pocházející z různých stran — mohly být korigovány.

Zdá se však, že toto šťastné období „svobodné a objektivní vědy“ již skončilo. Zůstává přitom paradoxem, že objektivní a celkově nejkvalitnější a nejpřínosnější práce syntetického charakteru vznikaly v devadesátých letech. Cestu k nim ale prošlapávaly už mnohé relativně odvážné studie z konce komunistické éry — například dodnes vynikající kniha Josefa Hanzala Od baroka k romantismu.

Vývoj historické vědy samozřejmě postupuje dál, ale syntetického pohledu, který by byl srozumitelně a stravitelně — ovšem zároveň neideologicky a nemanipulativně — podán široké veřejnosti, se nedostává.

Ba co hůř, etabluje se velice zkreslený výklad pobělohorského období, který je fakticky natolik vychýlen prohabsburským a prokatolickým směrem, že před jeho současnou apologií blednou i argumenty někdejších konzervativních intelektuálů — jež v žádném případě nelze paušálně zavrhovat — a vypadají málem jako „ultraprogresivismus“.

Doba temna?

Nejnověji promluvila v rozhovoru pro DVTV o pobělohorské době docentka Univerzity Karlovy Ivana Čornejová. Podnětem k němu bylo vydání její knihy Temno: Stručná historie. Nebudu se zde vyjadřovat k publikaci samé, nýbrž k tomu, co jmenovaná historička uvedla v interview. Předkládám totiž, že velká řada lidí si svůj názor na dějiny tvoří právě podle podobných krátkých a zhuštěných informačních zdrojů.

Na jednu stranu je třeba uznat, že vyjádřit vše důležité a podstatné nezkresleně a přitom poutavě a pro laiky srozumitelně není vůbec jednoduché. Na druhou stranu, pokud historik prezentuje sebe sama jako erudovaného odborníka na dané téma, pak se předpokládají a právem vyžadují dobrá příprava a pohotové reakce.

Řekněme rovnou, že celkový dojem z interview je děsný — a že pobělohorská doba je líčena naprosto scestně a zkresleně. Abych nemusel čtenáře zatěžovat množstvím odkazů a citací a abych svá silná tvrzení co nejpřesvědčivěji doložil, budu výroky Ivany Čornejové konfrontovat především s jejím vlastním, byť třicet let starým, textem — s kapitolou České země po Bílé hoře ve známé publikaci Dějiny zemí Koruny české I.

Jako odpověď na otázku, zda alespoň pro pobělohorskou emigraci nenastala doba „temna“, se v rozhovoru dovídáme, že emigranti se vraceli z luterských oblastí zpět do vlasti a raději nakonec přijímali katolickou víru. Schází zde ovšem aspoň rámcová kvantifikace, takže posluchač získává mylný dojem, že žádná větší emigrace těch, kdo v zahraničí zůstali, vlastně ani nebyla.

Čornejová popírá germanizaci s poukazem na to, že Obnovené zřízení zemské zavedlo dva rovnocenné úřední jazyky: češtinu a němčinu. Nedodává ovšem, že němčina začala velmi rychle převažovat — každý, kdo někdy jen letmo viděl písemnosti zeměpanské (státní), ale do značné míry se to týká i zápisů patrimoniální správy (jednotlivých panství) a soukromých šlechtických archivů, mi musí dát za pravdu.

Velký moravský historik sledovaného období, Josef Válka k tomu v knize Morava reformace, renesance a baroka říká: „… poměrně brzy je [čeština] ze zemské správy vytlačena úplně“. Roku 1725 navrhl moravský zemský hejtman Maxmilián Oldřich z Kounic zrušit u takzvaného Tribunálu — nejvyššího správního úřadu na Moravě — českého registrátora, „protože prý vyřizuje ročně jen 2—3 přípisy, zatímco německý je prací přetížen“. Jistě, situace v Čechách byla pro češtinu příznivější, ale trend byl v zásadě stejný.

Relativizace útlaku

Čornejová také v rozhovoru s Danielou Písařovicovou uvádí, že centralizace státní správy byla záležitostí až „pozdního osmnáctého století“. V jejím dřívějším textu o pobělohorské době ovšem stojí: „O důležitých záležitostech rozhodovaly nyní především centrální úřady ve Vídni. Základní zákonodárná práva převzal namísto stavovských sněmů panovník.“

O útlaku poddaných Čornejová sděluje, že byl diskutabilní a že robota záležela panství od panství. Do selského povstání roku 1680 se zapojily spíš jen špičky venkovského obyvatelstva, takže se údajně nežilo zas tak zle. Zde mi logika tvrzení zcela uniká. V Dějinách zemí Koruny české přitom Čornejová sama napsala: „Robotní povinnosti činily nejvýše tři dny v týdnu. Během žní a jiných sezónních prací byla tato kvóta ovšem překračována.“ Následuje upozornění, že o církevních svátcích, v té době hojných, se pracovat nesmělo.

V knize pak o něco dále pokračuje notoricky známými skutečnostmi: „Navzdory tomu, co bylo řečeno o nutnosti poopravit si představy o bezvýhradném ‚vykořisťování‘ poddaných, si nelze život na venkově představovat jako patriarchální idylu. … Poddaní se nesměli ženit a vdávat bez svolení vrchnosti, ani se stěhovat na jiná místa, bez povolení nemohli nadaní synkové studovat na vyšších školách. Avšak pán, který dbal o blaho svých poddaných, tato povolení bez potíží uděloval.“

Porovnáme-li, co historička říkala v roce 1992 a jak problematiku prezentuje nyní, vidíme zřejmý posun. Už v roce 1992 se snažila opravovat zažité „marxistické“ představy, což bylo v dobovém kontextu legitimní, ale nerezignovala přitom na serióznost a elementární fakta. O třicet let později se laikům dostává změť naprosto zkreslených tvrzení — která nemohou mít bohužel jiný cíl než líčit pobělohorskou dobu v co nejrůžovějších barvách a pravdu už zcela retušovat.

Je zcela zavádějící reagovat na pálení knih Antonínem Koniášem tvrzením, že seznamy zakázaných knih byly i v luterském Švédsku a že páter Koniáš nedělal nic jiného než dělali jiní. Čornejová by v takovém případě měla doložit, že podobně se chovali ke katolickým nebo jiným knihám čeští předbělohorští nebo pozdější evangelíci — jinak je její odpověď něčím, co můžeme nazvat lidovým neologismem: whataboutismus.

Historička má nepochybně pravdu, že úspěchu rekatolizace napomohla krása a okázalost barokní kultury. Z hlediska poctivosti historikovy práce je ale neodpustitelné, že kromě vágního slova „nátlak“ nevysvětlí jasně a srozumitelně divákům, v čem spočívaly mocenské praktiky, jež rekatolizační úsilí používalo — byť se nejednalo pouze a asi ani především o hrubou sílu.

Naprosto skandální je výrok Čornejové — formulovaný ovšem velice zmateně, že český sněm měl právo volby panovníka, ovšem „toto právo bylo omezeno na dynastii habsburskou, posléze habsbursko-lotrinskou“. Každý maturant z dějepisu by měl z rukávu vysypat to, co sama Ivana Čornejová psala v roce 1992: „Habsburkové měli sice v českých zemích vládnout jen z titulu českých králů, ale jako monarchové dědiční, a tím ztrácely zemské sněmy dříve nadmíru důležité právo volby panovníka.“

Pokud tedy historička hovořila o pobělohorské době, jak bylo z kontextu zjevné, nechce se věřit, že nečetla Obnovené zřízení zemské, jehož text mimochodem ani ve své době celý tiskem česky nevyšel, což celkem jasně naznačuje, jak to ve skutečnosti s češtinou po Bílé hoře bylo.

Barokní absolutismus

Je ostatně také více než příznačné, že Čornejová ani jednou nepoužívá výstižné označení barokní absolutismus — ačkoli tímto pojmem začíná celá hlava sedmá v Dějinách zemí Koruny české, kterou sama napsala. Historička naopak neustále soustředí pozornost na náboženskou stránku tehdejšího dění — když se zmiňuje o bitvě na Bílé hoře, hovoří o vojácích jedné z bojujících stran jako o katolících, místo vhodnějšího označení císařští či habsburská, respektive prohabsburská armáda.

Vůbec nereflektuje, že výhrady francouzského historika Ernesta Denise — a tím spíše T. G. Masaryka — vůči pobělohorskému období nebyly svou podstatou především konfesijní, nýbrž byly vedeny liberálními hodnotami.

Pokrokově a svobodomyslně uvažující člověk devatenáctého a počátku dvacátého století nemohl pozitivně oceňovat dobu, kdy místo stavovské oligarchie vládl absolutismus a hierarchicky organizovaná byrokracie a kdy místo náboženské svobody, jakkoli relativní, nastoupil ideologický monopol. Nemohl si vážit časů, kdy zemské sněmy rozhodovaly o daních, které ale platili ti, kteří na onom sněmu měli jediný hlas, tedy měšťanstvo, a dále ti, kteří hlas žádný neměli, tedy poddaní. Vzpomeňme zde slavnou anglosaskou zásadu: žádné zdanění bez zastoupení.

Dnes samozřejmě nemá žádný smysl pobělohorskou dobu odsuzovat nebo proklínat, ale podobně scestné je velebit ji. Adekvátní postoj je pokusit se o ní hovořit maximálně věcně a snažit se ji popsat, vysvětlit a pochopit. Není ale přijatelné vystupovat způsobem Ivany Čornejové, která danou epochu pouze obhajuje a před nepříjemnou otázkou utíká řečmi o tom, že nemůžeme propadnout prezentismu a posuzovat minulost dnešníma očima. Moderátorka pořadu Daniela Písařovicová se přitom snažila o kvalitní a mírnou oponenturu.

Neustálá faktická apologie pobělohorské doby je z hlediska hodnot liberálně demokratické společnosti morálním skandálem. Způsob, jakým hovoříme o dějinách, nevypovídá ani tak o nich samých jako spíš o nás. Ultrakonzervativní pravice zvedá hřbet i v České republice. V tomto kontextu je nepřijatelné a nebezpečné adorovat výsostně autoritářský, netolerantní, asociální a manipulátorský režim. Proti podobným pokusům se musejí ozvat všichni, kdo se k liberální demokracii hlásí.