Velká listopadová kapitalistická revoluce a nová Bílá hora?
Ivan ŠtampachTo, co se stalo 8. listopadu v noci nějakých osm kilometrů východně od Bílé hory, je nová porážka. Jen výsledek bude jiný. Skomírající římská církev se stane jedním nejmocnějších podnikatelských subjektů a bude této moci využívat pro politický vliv.
V květnu 2010 zvítězila ve volbách sociální demokracie. Mohutná ideologická masáž, tisíckrát opakované ekonomické a politické lži v předvolebním období, jí však vzaly hlasy nemalé části voličstva. Dva její přirození spojenci, křesťanští demokraté a zelení spáchali politickou sebevraždu. Lidovci pod Kalouskovým vedením odmrštili křesťanskou sociální etiku i sociální učení římské církve a stylizovali se do role pravicové strany. Tím ztratili značnou část voličů. Zelení ovládnutí Bursíkem opustili evropský styl environmentálních stran a stali se béčkem ODS. Sociální demokraté nebyli bez viny na tomto úspěchu, který se ukázal být neúspěchem. Vzhledem ke svým vazbám na mafiánský polosvět a k tehdejšímu stylu svého vedení přechodně ztratili koaliční potenciál. Když se to chvíli po oznámení volebních výsledků ozřejmilo, bylo jasné, že zhoubné síly, které pro sebe od počátku chtěly využít a zneužít demokratického hnutí občanů z konce roku 1989, budou triumfovat.
Za Havlova pasivního přisluhování se již od voleb roku 1992 odehrával opak toho, co sám deklaroval. Lež a nenávist triumfovaly nad pravdou a láskou. Společnost začala více než kdy předtím žít ve lži. Alternativou k poražené diktátorské karikatuře socialismu se nestal, jak (troufám si říct) většina obyvatel očekávala, demokratický, sociální, právní stát. Propukla kapitalistická revoluce. Pamatuji si dobře poslední léta minulého režimu a nemám důvod jej chválit. Ale vím, že každý, kdo chtěl pracovat, pracovat mohl, že se nemohlo stát, že by se někdo na dlouho ocitl na ulici. Vím, že poměr příjmů a výdajů byl příznivější než dnes po 23 letech. Je zřejmé, že do nových poměrů stát vstoupil nezadlužený a s velkou peněžní rezervou. Neznali jsme armády žebráků, jako dnes. Země ekonomicky a sociálně vyspělá byla postupně vyprodána. Dlouho jsme říkali, že minulý režim měl své přednosti a své nedostatky a ten současný stejně tak. Snili jsme si o spojení lepší stránky jednoho a druhého systému, o sociální spravedlnosti spojené s demokracií a respektováním základních práv a svobod. Dnes už tak optimističtí být nemůžeme.
Je to jen další potvrzení starého poznatku, že "moskevský komunismus" je něco podobného jako "římský katolicismus"...
Ono vůbec lidstvu to duchovno - a veliké ideje vůbec - tak nějak mizí v "černé díře" (o které kdysi psal ve svém fejetónu o astronomické zprávě v Rudém právu Ludvík Vaculík).
A ty červené pokrývky hlavy jako by symbolizovaly funkci katolické hierarchie na těle církve (nevěsty Kristovy), něco jako hemeroidy u obyčejného člověka.
Říjnovou revoluci (stejně jako francouzskou) však nazývali revolucí i její nepřátelé.
"nesouhlasící křesťané" pokusili udělat, co bylo v jejich silách.
A dokonce DVĚ (!) prohlášení - panečku...
K čemu ale má být, prosím pěkně, dobré, že "nikdo nemůže říct, že "levicoví křesťané" mlčeli"?!
Je to trochu jako v tom úsloví o karavaně a psech...
Proto si kladu stejnou otázku jako Martin Pleva.
A čím to je, že obyčejní katolíci v Rakousku dokážou vytrvat na svém přesvědčení, že "církev jsme my"? Jakto, že Helmut Schüller dokáže jednat v souladu se svým svědomím a veřejně vystupovat navzdory tlaku rakouské i římské hierarchie?
Zatímco Václav Umlauf a další se ozývají, je Tomáš Halík zase potichu zalezlý ve své díře.
Inu, třeba se všichni dohromady - ti poslušní i disidenti - jednou sejdou v nějaké Hochhuthově divadelní hře. A budou říkat: vidíš mámo, to ten pan spisovatel píše O MNĚ ...
Na ČT jste skoro (možná vůbec) nebyli. Odpůrce restitucí tam zastupovala pí Procházková, která představuje ve svém antikatolickém afektu oproti Dukovi a spol. druhý extrém. Halík morálně naprosto zklamal, i když jsem přesvědčen o tom, že s restitucemi taky vnitřně nesouhlasí. Proč jste nevyvolali aspoň nějakou diskusi s ním?
Co je ale srovnatelné, je například situace na Slovensku, kde vzniklo kritické teologické fórum (Teofórum), ale už dnes je to tak, že jeho členové-kněží byli donuceni od této iniciativy dát ruce pryč a je záležitostí laiků. Je tomu bohužel tak, že v Česku ani na Slovensku "nejsou lidi" k tomu, aby vzniklo něco jako farářská iniciativa nebo Wit sind Kirche. Mohou to být jen mnohem menší a slabší skupinky.
To, že "nikdo nemůže říct, že "levicoví křesťané" mlčeli", skutečně není pro nikoho dobré, snad jen pro ty levicové křesťany samotné, v tom máte naprostou pravdu.
Pokud jde o Tomáše Halíka, o některá témata se zkrátka programově nestará. Je citlivý na protievropské nebo antisemitské projevy, dokázal např. velmi dobře zareagovat na loňský Klausův projev v Boleslavi. Jiné věci jsou jakoby mimo jeho obzor, a k nim patří i restituce. Asi nějak vnitřně cítí, že to není úplně v pořádku, ale ve slovech zřejmě zůstane u toho, že tohle řešení restitucí považuje za spravedlivé.
Jinak s vámi souhlasím, že to v církvích vypadá podobně jako ve společnosti, tedy neslavně.
Velká většina řadových členů církví s oním neokonzervativismem na církevní způsob vyjadřuje hlasitý nebo mlčenlivý souhlas. Jen malinké skupinky protestují - je ovšem nanejvýš nevhodné, pane Kopecký a pane Plevo, obouvat se právě do nich, notabene pak do Filipa Outraty, který na tomto poli dělá asi tak nejvíc.
Opakuji: uznávám, že je to těžké, ale v sázce je opravdu hodně. Nechci, aby křesťanství bylo v naší společnosti definitivně zdiskreditováno, což se Dukovi a spol. zřejmě podařilo.
Vaše věta "Velká většina řadových členů církví s oním neokonzervativismem na církevní způsob vyjadřuje hlasitý nebo mlčenlivý souhlas" je jistě pravdivá, ale právě tím zároveň úděsná. Kde je prorocký Ježíšův duch? Potřebujeme potom skutečně církve, když nejsou schopny být ani špetkou soli?
A ještě k prof. Halíkovi: Poklud se nestará o to, že je tady pošlapáváno jeho dvacetileté dílo, kdy se snažil zlepšit obraz katolické církve v české společnosti a vytvořit mezi oběma světy mosty, pak opravdu není co dodat. Kde je jeho statečný zápal, s nímž bojoval proti "komunismu"?
2) Martina Plevu bych rád upozornil, že Tomáš Halík se, jak to moc pěkně formuluje Filip Outrata, o některá témata „zkrátka programově nestará“ a že jsou „jakoby mimo jeho obzor“. (Na to, co „nějak vnitřně cítí“ já Tomášovi…). Já, coby duše bezbožná, si spíše než o „diskreditaci křesťanství v naší zemi“ dělám starosti o pošlapávání lidské důstojnosti a slušnosti, k níž církev katolická slovy a skutky svých posvěcených zástupců notně přispívá.
3) Evě Hájkové namítnu, že Tomáš Halík nemá ze zbližování náboženství a politiky hrůzu: stačí si přečíst jeho úvahu pod titulem „K volebním výsledkům“ (http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=292&zamysleni=true) – které si zde ostatně tehdy povšiml Vratislav Dostál (http://www.denikreferendum.cz/clanek/4737-moznosti-a-limity-strany-lidove). --- Jinak to vypadá, že si Tomáš přece jen vzal k srdci slova, která mu kdysi adresoval Karol Wojtyla: „Alíku, Alíku, cos to udělal?“ (http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2014)
4) Na glose Jana Černého mne nejvíce zaujala věta: „Společnost a církve se od sebe právě teď vzdalují mílovými kroky.“ Třeba mi časem dojde, co ta věta vlastně říká...
5) Všem, kdo mají (ať už v pozitivním nebo negativním smyslu tohoto slova) slabost pro toho „žáka Jana Patočky“ (ve skutečnosti možná o něco více žáka Ladislava Hejdánka) doporučuji poslechnout si jeho včerejší rozhovor pro ČRo2 (http://www.rozhlas.cz/praha/jaktovidi/_zprava/v-utery-nam-sve-nazory-prozradil-tomas-halik--1135658), kde se projevuje mj. jako strážce tradic duchovnosti ve stylu Václava Havla a reprezentant českého „filosofického a teologického myšlení“.
A ještě mě "po ránu" napadá rozespalá otázka:
--- Je dovoleno vyvozovat nějaké obecnější závěry z toho, o jaké lidi dnešní katolická církev nestojí (jako např. autor článku Ivan Štampach), jaké strpí (jako Tomáš Halík), a které si hřeje na svých prsou (jako Jaroslav Duka)?
Jinak je Halík podobně jako Havel zajímavý myslitel, je třeba k nim být kritický, ale naše hodnocení by se nemělo zastavovat u hodnocení politického, to ostatně platí i pro Patočku, ze kterého Jiří Němec dělal od roku 1977 svatého bez chyb a omylů.
Nesouhlasím s panem Černým, který píše, že se církve a společnost od sebe vzdalují mílovými kroky. Vzdalují se od sebe církve a ČSSD, a podle mého osobního názoru je to vinou populistické proticírkevní kampaně socialistů, zneužívajících zažitých českých proticírkevních předsudků. Je to podle mne velká škoda, socialisté po Špidlovi dělají všechno pro to, aby od sebe všechny potenciální partnery a spojence zahnali. Nakonec jim zbydou jenom ti komunisté. Dobře jim tak.
P.S. Definujte pojem "zneužít" - odkdy politická strana nemá právo vyjadřovat se k politickým otázkám?
A ještě něco - pokud by byl T. Halík OPRAVDU rozčarován z toho, že "se tato věc stala centrálním problémem vztahu mezi veřejností a církvemi", pak by jeho IQ muselo dosahovat hodnot foxteriéra, z čehož Halíka jistě ani jeden z nás nepodezírá.
Kdyby se Tomáš Halík jako sociolog víc zajímal i o jiné politické a společenské jevy než je osoba Václava Klause a vše co s ní souvisí, mohl lepšímu vztahu veřejnosti k církvím výrazně napomoci. Takto se o to musí zasazovat jiní, nesrovnatelně méně známí a mediálně vytěžovaní (např. Václav Umlauf).
děkuji Vám za laskavé uvedení do děje. Pokusím se je nějak skloubit s vlastními omezenými zkušenostmi.
S Tomášem Halíkem jsem jenom 5 let studoval. Jiřím Němcem jsem ve Vídni toliko pracoval na pětisvazkovém německém vydání Patočkových spisů. Tu a tam jsme si večer po práci povídali. Takže trochu málo vím i o tom, jaká byla jeho cesta ke katolictví, ale také něco o jeho názorech ve zmíněné době.
Nechci ani Halíka ani Němce, ba dokonce zajímavého myslitele jménem Václav Havel někam "přiřazovat". Nikdy jsem nezatoužil stát se hagiografem Jana Patočky, dokonce ani na jeho pohřbu ne.
No, a při „hodnocení“ se občas u něčeho "zastavuji", a občas zase jdu dál. Tak už to chodí.
(Pro jistotu ještě upozorňuji, že mi celkem nevadí, že ke mně mluvíte jako ke svým studentům. Jenom Vám nemohu slíbit, že u mě budete didakticky úspěšný.)