Velká listopadová kapitalistická revoluce a nová Bílá hora?

Ivan Štampach

To, co se stalo 8. listopadu v noci nějakých osm kilometrů východně od Bílé hory, je nová porážka. Jen výsledek bude jiný. Skomírající římská církev se stane jedním nejmocnějších podnikatelských subjektů a bude této moci využívat pro politický vliv.

V květnu 2010 zvítězila ve volbách sociální demokracie. Mohutná ideologická masáž, tisíckrát opakované ekonomické a politické lži v předvolebním období, jí však vzaly hlasy nemalé části voličstva. Dva její přirození spojenci, křesťanští demokraté a zelení spáchali politickou sebevraždu. Lidovci pod Kalouskovým vedením odmrštili křesťanskou sociální etiku i sociální učení římské církve a stylizovali se do role pravicové strany. Tím ztratili značnou část voličů. Zelení ovládnutí Bursíkem opustili evropský styl environmentálních stran a stali se béčkem ODS. Sociální demokraté nebyli bez viny na tomto úspěchu, který se ukázal být neúspěchem. Vzhledem ke svým vazbám na mafiánský polosvět a k tehdejšímu stylu svého vedení přechodně ztratili koaliční potenciál. Když se to chvíli po oznámení volebních výsledků ozřejmilo, bylo jasné, že zhoubné síly, které pro sebe od počátku chtěly využít a zneužít demokratického hnutí občanů z konce roku 1989, budou triumfovat.

Za Havlova pasivního přisluhování se již od voleb roku 1992 odehrával opak toho, co sám deklaroval. Lež a nenávist triumfovaly nad pravdou a láskou. Společnost začala více než kdy předtím žít ve lži. Alternativou k poražené diktátorské karikatuře socialismu se nestal, jak (troufám si říct) většina obyvatel očekávala, demokratický, sociální, právní stát. Propukla kapitalistická revoluce. Pamatuji si dobře poslední léta minulého režimu a nemám důvod jej chválit. Ale vím, že každý, kdo chtěl pracovat, pracovat mohl, že se nemohlo stát, že by se někdo na dlouho ocitl na ulici. Vím, že poměr příjmů a výdajů byl příznivější než dnes po 23 letech. Je zřejmé, že do nových poměrů stát vstoupil nezadlužený a s velkou peněžní rezervou. Neznali jsme armády žebráků, jako dnes. Země ekonomicky a sociálně vyspělá byla postupně vyprodána. Dlouho jsme říkali, že minulý režim měl své přednosti a své nedostatky a ten současný stejně tak. Snili jsme si o spojení lepší stránky jednoho a druhého systému, o sociální spravedlnosti spojené s demokracií a respektováním základních práv a svobod. Dnes už tak optimističtí být nemůžeme.

Volbami do sněmovny roku 2010 se kapitalistická revoluce dostala do vrcholné fáze. Už bez dalších omezení mohla popírat jedno za druhým základní práva a svobody zaručené Listinou, zejména práva sociální. Nedávno dokonce vláda zavedla nucené práce pro část populace. To je návrat před kapitalismus, k nevolnictví nebo otroctví. Po krocích se omezuje vládní podpora vzdělání, vědy a umění. Penzisté, nemocní, nezaměstnaní a hendikepovaní se ocitají na hranici bídy. Zákony podporovaná lichva užírá samu substanci společenského života. Trh bez kontroly a omezení vede k minimalizaci nákladů a maximalizaci zisku za cenu desítek zmařených lidských životů, nejviditelněji v metanolové aféře, ale zdaleka nejen tam. Politika se vedle ostatních sektorů privatizuje, politické funkce a politická rozhodnutí se stávají předmětem byznysu. V situaci, kdy se tedy korupce stává podstatou systému, je deklarovaný boj s ní ubohou kýčovitou komedií. Daňová politika vlády rozvrací ekonomiku. Snižuje se koupěschopnost obyvatelstva tím i hospodářský výkon. Enormně vysoké daňové sazby vedou ke snížení objemu vybraných daní. Demokracie je vyprazdňována a nahrazována oligarchií, a sice její nejhorší podobou, jíž je kleptokracie, tedy vláda zlodějů.

7. a 8. listopadu revoluce triumfovala. Pravděpodobně přísliby významných postů přiměla vláda několik vzpurných poslanců k resignaci a tím získala 101 hlasů pro daňový balíček. Neváhala použít hlasu právě jednoho poslance, kterého o den později, když už se jeho hlas nezdál nutný, neváhala označit za zločince. Politika, již pozvolna přestávají požadovat významné mezinárodní finanční instituce a která je postupně ve vyspělejších evropských zemích odhalována jako neúčinná, se u nás zavádí jako povinná.

Jako zábavná okolnost se může jevit to, že balíček byl schválen 7. listopadu, kdy se za minulého režimu povinně slavila Velká říjnová socialistická revoluce, bolševický puč, který zmařil nastoupenou demokratickou cestu k socialismu pod vedením ruských sociálních demokratů. Připomeňme těm, kdo už nepamatují, že říjnová revoluce se slavila v listopadu vzhledem k posunu kalendáře o dva týdny mezi tehdejším Ruskem a zbytkem Evropy. Noc modrých strak, jak trefně tyto události nazval Jakub Patočka, se stala zrcadlovým obrazem petrohradského puče. Tehdy i tentokrát byly zmařeny naděje na demokratickou cestu. Rétorika dnešních konzervativních revolucionářů je odlišná, metody jsou čím dál podobnější a cíl stejný, likvidace naděje na stát postavený na třech pilířích, na zastupitelské demokracie, občanských svobodách a lidských právech a na sociální spravedlnosti. Velká kapitalistická listopadová revoluce ovšem nenastolí poměry na tak dlouho. Veřejnost je mimořádně rozezlena a smete tuto vládu nemilosrdně, ne-li dříve, tak za rok a půl.

Zasedání sněmovny se protáhlo přes půlnoc. Zákon o majetkovém narovnání s církvemi vrácený senátem se dostal na program schůze 8. listopadu. I toto datum je symbolické. Uplatnilo se kouzlo nechtěného. Na ten den připadlo výročí porážky českých stavů na Bílé hoře roku 1620. Víme, co následovalo, nejprve vítěznou mocí vyprovokovaná Třicetiletá válka (1618 — 1648), která zpomalila evropský politický a kulturní vývoj. Spolu s tím na našem území docházelo k bezprecedentnímu náboženskému násilí. Okrajová menšina římanů (odhaduje se v Čechách na 10 % tehdejších obyvatel, ostatně stejně jako dnes) krvavě vnutila národu svou absolutní moc nad politikou, ekonomikou i nad dušemi lidí.

8. listopadu po půlnoci byl schválen zákon, který předstírá, že jde o zmírnění křivd komunistického režimu. Přitom za křivdy jsou v zákoně uznána i rozhodnutí demokratického státu. Vracení nemovitostí, pokud by jejich vlastnictví k 25. únoru 1948 bylo patřičně prokázáno, má být doplněno darem desítek miliard korun církvím. Vyjasněme si, do jaké situace se zákon vlamuje. Zákonem 122/1926 Sb. ze dne 25. června 1926 o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných rozhodl stát o praxi platné s dílčími změnami do dnešní doby. Církve předkládají podle dnešní praxe státu údaj o počtu duchovních a stát jim důvěřivě a naivně pokryje náklady na jejich mzdy. Slovensko navazuje na stejnou právní praxi, ale není k církvím tak bezmezně důvěřivé. Platí tam pravidlo, že stát pokrývá církvím plat jednoho duchovního na každých celých 600 osob, které se přihlásily k této církvi (či jiné náboženské společnosti) v posledním sčítání lidu.

U nás např. Jednota bratrská má podle posledního sčítání lidu 2 156 příslušníků v 24 sborech a na ně vykazovala roku 2010 neuvěřitelných 112 duchovních. To činí jednoho duchovního na 19 osob. Toto legalizované tunelování státního rozpočtu je zřejmé rovněž na praxi Apoštolské církve, kde se jeden pastor údajně věnuje 27 osobám. Nejvíce členů na duchovního vykazuje jedna z luterských církví (363) a po ní římská církev (340). Žádná z nich se však ani z dálky neblíží slovenskému modelu. Církve a náboženské společnosti svorně vysávají stát. Uzavřely taktické spojenectví, při kterém zapomněly na své historické a teologické rozepře. Jejich společným cílem je stát obrat o vše, co je ochoten jim dát, a pak jej jako prý nepřátelský a sekulární odmrštit. Tato praxe bude nahrazena tím, že privilegovaných sedmnáct náboženských uskupení dostane dohromady peníze, které v mnoha případech nekompenzují žádnou skutečnou ztrátu. Jsou to peníze, které mají církvím zavřít pusu. Kdyby se čirou náhodou v některé církvi probudil někdo, kdo by plnil její skutečné poslání zahrnující i prorockou kritiku politické moci, bude umlčen. Římské církvi, která rozhodla o rozdělení částek svým 16 spojencům jako velkému mecenáši, a státu, který tuto loupež za bílého dne posvětil, nebude možné otevřeně a nahlas říkat pravdu.

To, co se stalo 8. listopadu v noci nějakých osm kilometrů východně od Bílé hory je nová porážka, nové pokoření českých obyvatel, jenže tentokrát její výsledek bude jiný. Skomírající římská církev se stane jedním nejmocnějších podnikatelských subjektů a bude této moci využívat pro politický vliv. Bude se snažit prosazovat zákony prosazující její represivní morální koncepci. Bude bohatší, než kdy v dějinách byla, ale bude, jak upozornil Jiří Payne, opovrhovanější, než kdy byla. Potud lze potvrdit shodu s rokem 1620 a následujícími léty. Původní Bílá hora je možná nejhlubším kořenem postupné ateizace českého obyvatelstva. Letošní porážka v bitvě tentokrát jen slovní, ateizaci bohužel završí. Nikdo netušil, že to budou církve a jim posluhující zákonodárci, kdo ponesou tuto historickou vinu.

    Diskuse
    November 12, 2012 v 10.59
    Skomírající římská církev se stane jedním nejmocnějších podnikatelských subjektů
    Skomírající moskevská komunistická strana se stala jedním nejmocnějších podnikatelských subjektů ...
    Je to jen další potvrzení starého poznatku, že "moskevský komunismus" je něco podobného jako "římský katolicismus"...

    Ono vůbec lidstvu to duchovno - a veliké ideje vůbec - tak nějak mizí v "černé díře" (o které kdysi psal ve svém fejetónu o astronomické zprávě v Rudém právu Ludvík Vaculík).

    A ty červené pokrývky hlavy jako by symbolizovaly funkci katolické hierarchie na těle církve (nevěsty Kristovy), něco jako hemeroidy u obyčejného člověka.
    November 12, 2012 v 19.1
    Jen malá poznámka: Hodnocení určité události (zda je revolucí nebo pučem) spočívá obvykle v tom, jaký osobní vztah k ní má ten, kdo ji tak či onak označuje.
    Říjnovou revoluci (stejně jako francouzskou) však nazývali revolucí i její nepřátelé.
    MP
    November 12, 2012 v 20.56
    K článku není moc co dodat,
    ale přece jen si myslím, že nesouhlasící ("levicoví") křesťané nejsou tak zcela bez viny. Klerofašistickou totalitu přece jenom díky bohu ještě nemáme. Co brání katolickým a dalším vnitrocírkevním disidentům, aby jasně a tvrdě vystoupili? Bude je Duka a ostatní církevničtí šéfové exkomunikovat? Před zraky médií a celého národa? To už by asi opravdu neprošlo...
    FO
    November 12, 2012 v 21.50
    Vážený pane Plevo,
    "nesouhlasící křesťané" se pokusili udělat, co bylo v jejich silách. Demonstrace, prohlášení, rozhovory v médiích, to vše bylo. Jen naše iniciativa Za církev sociálnější vydala k tématu restitucí dvě prohlášení. Naši petici Křesťané proti zákonu o církevním majetku podepsalo do dneška celkem 579 lidí. Není to mnoho, ale nikdo nemůže říct, že "levicoví křesťané" mlčeli. Nemusí být ani nikdo exkomunikován, stačí, že vás ignorují a pomlouvají. To ale pro média není tak lákavé sousto.
    November 13, 2012 v 11.38
    návrat starých časů ?
    já bych možnost exkomunikace nevylučoval - pan ministr Kalousek v záchvatu nadšení řekl, že schválení zákona o církvením majetku je vítězstvím nad komunisty ve všech stranách. Exkomunikace je asi pro členy církve vážná věc. A vybavuji si že papež Pius XII. (m.j. tvůrce Říšského konkordátu) v roce 1949 exkomunikoval z katolické církve členy komunistických stran a vyhlašoval automatickou exkomunikaci každého, kdo do takových stran vstoupí nebo je bude podporovat.
    November 13, 2012 v 12.8
    DISIDENTI ?!
    Je hezké, že se
    "nesouhlasící křesťané" pokusili udělat, co bylo v jejich silách.
    A dokonce DVĚ (!) prohlášení - panečku...
    K čemu ale má být, prosím pěkně, dobré, že "nikdo nemůže říct, že "levicoví křesťané" mlčeli"?!
    Je to trochu jako v tom úsloví o karavaně a psech...
    Proto si kladu stejnou otázku jako Martin Pleva.

    A čím to je, že obyčejní katolíci v Rakousku dokážou vytrvat na svém přesvědčení, že "církev jsme my"? Jakto, že Helmut Schüller dokáže jednat v souladu se svým svědomím a veřejně vystupovat navzdory tlaku rakouské i římské hierarchie?

    Zatímco Václav Umlauf a další se ozývají, je Tomáš Halík zase potichu zalezlý ve své díře.

    Inu, třeba se všichni dohromady - ti poslušní i disidenti - jednou sejdou v nějaké Hochhuthově divadelní hře. A budou říkat: vidíš mámo, to ten pan spisovatel píše O MNĚ ...
    MP
    November 13, 2012 v 17.35
    P. Outrato,
    já samozřejmě chápu, že to máte těžké. Ale když ve své církvi nevybojujete víc demokracie a svobody, nemůžete se pak divit, že to v naší společnosti vypadá tak, jak to vypadá.

    Na ČT jste skoro (možná vůbec) nebyli. Odpůrce restitucí tam zastupovala pí Procházková, která představuje ve svém antikatolickém afektu oproti Dukovi a spol. druhý extrém. Halík morálně naprosto zklamal, i když jsem přesvědčen o tom, že s restitucemi taky vnitřně nesouhlasí. Proč jste nevyvolali aspoň nějakou diskusi s ním?
    FO
    November 13, 2012 v 22.34
    P. Kopeckému
    Na otázku, čím to je, že obyčejní katolíci v Rakousku jsou jiní než ti v Česku, si myslím dovedete odpovědět sám, pane Kopecký. Je to tím, že rakouští katolíci mají za sebou zcela jiný vývoj, živou recepci 2. vat. koncilu a především dlouhou praxe aktivní účasti laiků na životě církve. Je to naprosto nesrovnatelné.

    Co je ale srovnatelné, je například situace na Slovensku, kde vzniklo kritické teologické fórum (Teofórum), ale už dnes je to tak, že jeho členové-kněží byli donuceni od této iniciativy dát ruce pryč a je záležitostí laiků. Je tomu bohužel tak, že v Česku ani na Slovensku "nejsou lidi" k tomu, aby vzniklo něco jako farářská iniciativa nebo Wit sind Kirche. Mohou to být jen mnohem menší a slabší skupinky.

    To, že "nikdo nemůže říct, že "levicoví křesťané" mlčeli", skutečně není pro nikoho dobré, snad jen pro ty levicové křesťany samotné, v tom máte naprostou pravdu.

    FO
    November 13, 2012 v 22.45
    P. Plevovi
    Na ČT jsme byli pokud vím dvakrát - jednou za iniciativu mluvila biskupka Šilerová, jednou Jiří Silný z Ekumenické akademie. Kromě toho napsal proti restitucím signatář našeho prohlášení Martin C. Putna, což mělo docela ohlas. Může se to zdát málo, ale aspoň něco.

    Pokud jde o Tomáše Halíka, o některá témata se zkrátka programově nestará. Je citlivý na protievropské nebo antisemitské projevy, dokázal např. velmi dobře zareagovat na loňský Klausův projev v Boleslavi. Jiné věci jsou jakoby mimo jeho obzor, a k nim patří i restituce. Asi nějak vnitřně cítí, že to není úplně v pořádku, ale ve slovech zřejmě zůstane u toho, že tohle řešení restitucí považuje za spravedlivé.

    Jinak s vámi souhlasím, že to v církvích vypadá podobně jako ve společnosti, tedy neslavně.
    November 13, 2012 v 23.38
    Nesouhlasím s poslední větou kolegy Filipa Outraty: Společnost a církve se od sebe právě teď vzdalují mílovými kroky. Situace ve společnosti je lepší než v církvích a především stále se zlepšuje, dosud dominantnímu diskursu dochází dech. Naproti tomu z církví - resp. z vedení jednotlivých církví - se právě teď stávají reakční organizace pohybující se ve vleku onoho diskursu, který společnost přestává spoutávat.

    Velká většina řadových členů církví s oním neokonzervativismem na církevní způsob vyjadřuje hlasitý nebo mlčenlivý souhlas. Jen malinké skupinky protestují - je ovšem nanejvýš nevhodné, pane Kopecký a pane Plevo, obouvat se právě do nich, notabene pak do Filipa Outraty, který na tomto poli dělá asi tak nejvíc.
    + Další komentáře