Tomu, kdo se hlásí k některé z církví a obecně ke křesťanství a zároveň k politické levici, se o tématu církevních restitucí nepřemýšlí, nemluví a nepíše snadno. Je chycen v konfliktu dvojí loajality: na jedné straně by rád zachoval základní věrnost zájmu své církve (církví — ve větší či menší míře to platí o všech církvích, jichž se současné navracení majetku týká), tak jak jej nyní chápe většina jejích členů. Na druhé straně cítí, že je něco v samé podstatě tohoto vlekoucího se sporu o navrácení majetku a nápravu minulých křivd, s čím musí hluboce nesouhlasit. Stále ještě souhlasí s premisou „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, ale už je mu jasné, že jenom s ní si nelze vystačit. Trápí ho proticírkevní a protikřesťanská rétorika „hlasu lidu“ internetových diskusí, ale ještě víc způsob, jakým představitelé církví přispívají k posilování stereotypů a odporu vůči církvím i křesťanství jako takovému.

Mít nebo sdílet

Konflikt, který stojí v pozadí dnešní restituční kauzy, nemá jednoduché řešení, je prastarý, a nejlépe jej vyjádřil sám Ježíš: nelze sloužit dvěma pánům, Bohu a mamonu. V samotném srdci křesťanství je vepsáno, že jmění a majetnický vztah je něčím, co není hodno skutečné důstojnosti člověka. Ta nespočívá v získávání, hromadění nebo pojišťování věcí, ale v jejich sdílení. Křesťan nežije křesťansky tím, co má a dostává, ale tím, co dává. Že je člověk křehká nádoba a vždy je v něm potřeba něco mít jen pro sebe, něco chránit před druhými a po něčem dychtit, je až příliš jasné. Ne každý křesťan je chudý svatý František. Každý by ale měl zpytovat sám sebe, jaké že svědectví o té nejhlubší dobré zprávě, které uvěřil, ukazuje navenek.

To, co platí o jednotlivých křesťanech, platí ještě více o jejich institucích. Církve v jakési své vnitřní ústavě mají vepsáno, že nejsou jako jiné lidské organizace, státy a soukromé společnosti. Jejich cílem není zajišťovat prosperitu a bezpečí vlastním členům. Do důsledků vzato, církve by neměly mít žádný vlastní majetek. Vše, co „mají“, ve skutečnosti jen spravují ve prospěch druhých. Vše nad to je kompromis s požadavky okolní společnosti, s přirozenou lidskou potřebou jistoty a bezpečí, s touhou ovládat z pozice majitele pravdy, udržovatele jediného správného řádu a nositele vyšší moci životy všech ostatních, nebo s touhou oslavit na úkor druhých svůj obraz Boha. Dějiny jsou plné zvláštních příběhů třeba o tom, jak řeholní řády, které vznikly z odmítnutí světského života a majetku, skončily jako bohaté lenní vrchnosti nebo vojenští podnikatelé. Klenby barokních chrámů zářící zlatem dovezeným z vydrancovaného Nového světa vyprávějí také výmluvný příběh.

Argumenty a otázky

Zastánci restitucí z řad církví, především římskokatolické, uvádějí nejčastěji dva argumenty: zjednání spravedlnosti a zajištění nezávislosti církve na státu. Oba mají jedno společné — v jejich pozadí je hluboce ambivalentní vztah ke státu i k sekulární společnosti jako takové. Stát v tomto pohledu nejsme „my“, ale je to „ten druhý“ — nepřítel, který nám v minulosti spáchal zlo a dnes je odmítá napravit. Případně nepřítel, který se kaje a chce své viny odčinit. Řešením je oddělit se od tohoto nepřítele a hospodařit už jen „na svém“. Podobně je tomu ve vztahu ke společnosti — většinová sekulární společnost je pro mnoho křesťanů z podstaty něčím cizím, s čím se nemohou nebo nechtějí identifikovat a vůči čemu se naopak potřebují ohrazovat v identitě své paralelní polis. Takový přístup se dobře snáší s neoliberální privatizační ideologií s její orwellovskou formulkou „soukromé dobré, kolektivní (veřejné) špatné“.

V této fixaci pohledu na minulé (ovšem vážné a nezpochybnitelné) křivdy se ztrácí schopnost vnímat širší souvislosti, vnímat vážné otázky: Jakým způsobem tato forma majetkového narovnání zatíží církve a křesťany do budoucna? Přináší vhodný způsob financování církví? Nevzbuzuje příliš mnoho příliš závažných pochybností — právních, ekonomických, historických? Nestaví církve do privilegované role vůči jiným právnickým subjektům? Nediskriminuje zásadním způsobem nově zaregistrované církve a náboženské společnosti, které jen kvůli datu registrace nebudou na rozdíl od svých starších sestřiček dostávat od státu žádnou podporu? Nehloubí příkop mezi církvemi a zbytkem společnosti? Důsledkem zúžení perspektivy je také to, že se prakticky nevede seriózní diskuse o těchto otázkách, a situace připomíná zákopovou válku: na jedné straně žaloby, na druhé ostrá přirovnání k padesátým letům, na obou stranách vzepjaté emoce.

Nepřátelé a spojenci

Restituční tahanice a mediální pozornost jim věnovaná vzbuzovaly už od počátku devadesátých let proticírkevní nálady ve společnosti. Nyní, kdy církve ve vzájemné dohodě spojily svůj zájem na vyřešení majetkové otázky s politikou zřejmě nejasociálnější vlády od roku 1989, hrozí, že se církve, potažmo všichni křesťané a věřící, stanou zástupným terčem odporu k vládě. Zřejmě ne tak docela bez vlastního přičinění — mezi ministry této vlády najdeme křesťany, katolíky i jednoho evangelíka, a názorová blízkost špiček např. katolické církve dnešní vládě je obecně známou věcí.

Kritikové ze strany levice by ale měli být schopni rozlišování: církve nejsou hlavním viníkem dnešní sociální a politické situace, maximálně mají jistý díl spoluviny. Mnoho křesťanů (platí to zejména pro katolíky) je zvláště v poslední době kritických vůči sociální politice vlády, a zároveň jsou ze zcela jiných, psychologicky pochopitelných důvodů bojovnými zastánci restitucí. Vykopávat ještě hlouběji příkop mezi křesťany a okolní společností je neprozíravé. Namístě by měla být spíše snaha pokusit se vcítit do mentality katolíků, kteří chápou restituce nejen jako nápravu křivd, které se skutečně staly a nelze před nimi zavírat oči, ale také jako potvrzení své nezávislosti a svobody tváří v tvář státu. Jakémukoli státu — tedy nejen někdejšímu reálsocialistickému, ale potenciálně i neoliberálnímu.

Důvody k zamyšlení

Na druhé straně je potřeba říci jasně a nepřeslechnutelně: kdyby k finančnímu narovnání s církvemi dnes prosazovanou formou nedošlo, neutrpí tím církve ve svém základním poslání žádnou újmu. Možná by tomu bylo právě naopak — rozhodnutí pro jiný způsob financování (církevní daň, asignace) by umožnilo větší spoluúčast všech členů na všech stránkách života církví, a učinilo by církve — platí to zejména pro římskokatolickou — živějšími a věrohodnějšími. Při současném návrhu je ale ohrožena věrohodnost zejména nekatolických církví, které v rámci jakéhosi podivného usmíření „za Bílou horu“ mají dostat náhradu za majetek, který z velké části nikdy nevlastnily a nebyl jim tedy nikdy odebrán. Zdá se, a potvrzují to ojedinělé „disidentské“ hlasy (Miloš Rejchrt), že tyto menší církve se zkrátka nechaly uplatit.

Ani pro stát nebude „vyřešením“ restitucí situace do budoucna o mnoho jednodušší: pro zodpovědnou a sociálně cítící administrativu bude vždy povinností podle možností podporovat potřebné sociální, vzdělávací a kulturní aktivity všech subjektů, církevní nevyjímaje. A stát, třeba vedený levicovou vládou, by tak činil (doufejme) i v situaci, kdyby se předání majetku církvím jaksi nepovedlo. Jak se dnes stále více ukazuje, nezisková sféra bez efektivní spolupráce se státem může fungovat jen velmi obtížně nebo spíš vůbec. Ti křesťané, kteří sice neoplývají sympatiemi ke státu, k neziskové oblasti a obecněji k občanské společnosti však ano, by se nad tím měli vážně zamyslet.

Zamyslet by se ale měli i dnešní bojovníci proti restitučnímu zákonu, zejména z řad sociální demokracie. Musí totiž být řečeno ještě jedno — dnešní situace je z velké části i dílem nečinnosti sociálnědemokratických vlád po roce 1998. Vyrovnání s církvemi už mohlo být dávno provedeno, politicky i sociálně únosnějším způsobem. Stejně tak mohl být nalezen vhodný způsob financování církví, a ty mohly být o krok dál na cestě smíření se společností. V tomto smyslu se sociálněděmokratičtí politici nemohou vyhnout často vznášené námitce, že budou vlastně rádi, když za ně nyní ožehavý problém definitivně vyřeší někdo jiný.

Návrh ČSSD na financování církví z výnosu speciálního veřejnoprávního fondu — nadace, spravované samotnými církvemi, by mohl být při pečlivém promyšlení a přípravě nakonec dobrým řešením. Má ale jednu zásadní vadu — nebyl nijak projednán s církvemi a těžko proto může najít širší podporu. Bez toho, že si vedení sociální demokracie poctivě odpracuje diskusi o tomto svém návrhu a jeho případných slabinách, se myšlenka církevního fondu bude jevit jako pouhé plácnutí do vody, zástěrka zakrývající neochotu podílet se na jakémkoli realizovatelném řešení.

Restituce, a co dál?

Ačkoli podle míry emocí a mediální pozornosti by se tak mohlo zdát, církevní restituce nejsou tím nejzásadnějším tématem dneška. O tom, jaká bude tato společnost, v jaké zemi budeme žít, rozhodují jiné věci — penzijní reforma, zpoplatnění vysokoškolského studia, segregace ve vzdělávání už na úrovni základních škol. Navracení majetku za desítky miliard pravděpodobně zásadně nezmění ekonomickou situaci státu a nebude mít přímý vliv na životy většiny občanů. Rovněž miliardové kompenzace budou zřejmě moci být v novém rozložení politických sil upraveny podle aktuálních možností.

Zásadním způsobem se nezmění ani fungování našich církví — ty menší se budou nadále opírat do velké míry o spoluúčast svých členů, v případě vyplacení kompenzací budou mít pevnější základnu pro svou sociální, vzdělávací a charitativní činnost. Stejně tak tomu bude v případě katolických diecézí, které budou mít velké starosti s hospodárným využíváním navráceného majetku. Některé řádové subjekty se zřejmě stanou úspěšnými podnikateli, např. pivovarníky produkujícími lahodný mok, ze zisku pravděpodobně podporujícími vlastní charitativní projekty. Hlas církví ve společnosti nebude díky navrácení majetku silnější, jakkoli zřejmě budou mít větší možnosti působit na média a snažit se podle svého „ovládnout veřejný prostor“.

V církvích nadále budou lidé různých názorů a politického přesvědčení, pravičáci i levičáci. Žádné restituce nesejmou z každého jednotlivého křesťana povinnost poctivě přemýšlet o světě okolo a zkoumat, zda jeho jistoty a předsudky nejsou vedeny předpojatostí a nedostatečným porozuměním. Křesťané ale vědí, nebo by alespoň měli vědět, že Duch nevane podle vůle trhů nebo proudění finančních toků. To podstatné — soucitné srdce, probuzená mysl, přijímající náruč — se za peníze koupit nedá. A nedá se koupit ani kredit v očích těch, kdo usilují o spravedlivou, sociálně citlivou, nediskriminující společnost.

Hrozí, že majetek se pro církve stane vskutku danajským darem, který je v očích veřejnosti definitivně promění v pouhé mocenské struktury, soukromé korporace, které neberou ohled na společnost je obklopující, dobře zajištěné obchodníky se spásou, a tím jejich skutečnému poslání spíše uškodí. Křesťané, kteří si toto riziko uvědomují, by ve svých církvích zvláště nyní neměli mlčet.