Tomu, kdo se hlásí k některé z církví a obecně ke křesťanství a zároveň k politické levici, se o tématu církevních restitucí nepřemýšlí, nemluví a nepíše snadno. Je chycen v konfliktu dvojí loajality: na jedné straně by rád zachoval základní věrnost zájmu své církve (církví — ve větší či menší míře to platí o všech církvích, jichž se současné navracení majetku týká), tak jak jej nyní chápe většina jejích členů. Na druhé straně cítí, že je něco v samé podstatě tohoto vlekoucího se sporu o navrácení majetku a nápravu minulých křivd, s čím musí hluboce nesouhlasit. Stále ještě souhlasí s premisou „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, ale už je mu jasné, že jenom s ní si nelze vystačit. Trápí ho proticírkevní a protikřesťanská rétorika „hlasu lidu“ internetových diskusí, ale ještě víc způsob, jakým představitelé církví přispívají k posilování stereotypů a odporu vůči církvím i křesťanství jako takovému.

Mít nebo sdílet

Konflikt, který stojí v pozadí dnešní restituční kauzy, nemá jednoduché řešení, je prastarý, a nejlépe jej vyjádřil sám Ježíš: nelze sloužit dvěma pánům, Bohu a mamonu. V samotném srdci křesťanství je vepsáno, že jmění a majetnický vztah je něčím, co není hodno skutečné důstojnosti člověka. Ta nespočívá v získávání, hromadění nebo pojišťování věcí, ale v jejich sdílení. Křesťan nežije křesťansky tím, co má a dostává, ale tím, co dává. Že je člověk křehká nádoba a vždy je v něm potřeba něco mít jen pro sebe, něco chránit před druhými a po něčem dychtit, je až příliš jasné. Ne každý křesťan je chudý svatý František. Každý by ale měl zpytovat sám sebe, jaké že svědectví o té nejhlubší dobré zprávě, které uvěřil, ukazuje navenek.

To, co platí o jednotlivých křesťanech, platí ještě více o jejich institucích. Církve v jakési své vnitřní ústavě mají vepsáno, že nejsou jako jiné lidské organizace, státy a soukromé společnosti. Jejich cílem není zajišťovat prosperitu a bezpečí vlastním členům. Do důsledků vzato, církve by neměly mít žádný vlastní majetek. Vše, co „mají“, ve skutečnosti jen spravují ve prospěch druhých. Vše nad to je kompromis s požadavky okolní společnosti, s přirozenou lidskou potřebou jistoty a bezpečí, s touhou ovládat z pozice majitele pravdy, udržovatele jediného správného řádu a nositele vyšší moci životy všech ostatních, nebo s touhou oslavit na úkor druhých svůj obraz Boha. Dějiny jsou plné zvláštních příběhů třeba o tom, jak řeholní řády, které vznikly z odmítnutí světského života a majetku, skončily jako bohaté lenní vrchnosti nebo vojenští podnikatelé. Klenby barokních chrámů zářící zlatem dovezeným z vydrancovaného Nového světa vyprávějí také výmluvný příběh.

Argumenty a otázky

Zastánci restitucí z řad církví, především římskokatolické, uvádějí nejčastěji dva argumenty: zjednání spravedlnosti a zajištění nezávislosti církve na státu. Oba mají jedno společné — v jejich pozadí je hluboce ambivalentní vztah ke státu i k sekulární společnosti jako takové. Stát v tomto pohledu nejsme „my“, ale je to „ten druhý“ — nepřítel, který nám v minulosti spáchal zlo a dnes je odmítá napravit. Případně nepřítel, který se kaje a chce své viny odčinit. Řešením je oddělit se od tohoto nepřítele a hospodařit už jen „na svém“. Podobně je tomu ve vztahu ke společnosti — většinová sekulární společnost je pro mnoho křesťanů z podstaty něčím cizím, s čím se nemohou nebo nechtějí identifikovat a vůči čemu se naopak potřebují ohrazovat v identitě své paralelní polis. Takový přístup se dobře snáší s neoliberální privatizační ideologií s její orwellovskou formulkou „soukromé dobré, kolektivní (veřejné) špatné“.