Představitelé vlády a církví se dohodli na způsobu vypořádání církevních restitucí. Dohoda zahrnuje navrácení větší části nemovitého majetku (v hodnotě 75 miliard), finanční kompenzaci ve výši cca 60 miliard a přechodné období dvaceti či méně let, po něž bude stát nadále hradit platy duchovních a náklady na provoz církví. Uzavírá se tak dvě desetiletí se vlekoucí problém, a v komentářích zaznívá mimo jiné názor, že toto řešení přinese velkou úlevu obcím, které budou moci nakládat s dosud blokovaným majetkem.

Církevní restituce jako takové nejsou tématem, na které by česká veřejnost mohla mít jednotný názor. Podstatná část obyvatel navracení majetku církvím z principu odmítá, jiná podstatná část je zase z principu požaduje. Autor těchto řádek se domnívá, že restituce jsou správné a potřebné. Co bylo protiprávně odňato, ať je vráceno, pokud je to proveditelné. Ať je dosaženo pokud možno úplné odluky církve od státu, a církve mají příležitost hospodařit samostatně. A v této samostatnosti se snažit o naplňování křesťanské služby a chudoby, jež by měly být pro všechny křesťany všech církví stálou výzvou a úkolem.

Cena za restituce

Ať již však na samotné restituce máme názor takový či onaký, nemělo by uniknout pozornosti, v jakém kontextu se právě v těchto dnech vládní řešení přijímá. S použitím obrazného přirovnání se dá říci, že na restituovaný majetek dopadá nahnědlý stín.

V poslední době, zvláště intenzivně od loňských parlamentních voleb, se v ČR zintenzivňuje činnost a rétorika krajně pravicových uskupení. Ty už přitom nejsou na okraji společenské debaty, ale dostávají se blízko významných politických funkcí. Iniciativa D.O.S.T., sdružující někdejší neonacisty, má „svého člověka“ Ladislava Bátoru na ministerstvu školství. Podle vlastních slov ministra Dobeše mu Bátoru doporučili „lidé z Hradu“. S představiteli D.O.S.T. se k rozhovoru trvajícímu půl druhé hodiny sešel prezident Klaus. Jak ministr školství Dobeš, tak jeden z blízkých spolupracovníků prezidenta Hájek se hlásí ke křesťanství, konkrétně ke katolické církvi. Stejně jako Ladislav Bátora.

Vraťme se nyní k předchozímu pokusu o prosazení církevních restitucí. V době Topolánkovy vlády se časově překrýval s prezidentskou volbou. Cenou, kterou část politické reprezentace za restituce (jež se, jak víme, stejně nepodařilo prosadit) zaplatila, bylo opětovné zvolení Václava Klause. Lidovci, či spíše jejich zbytek, za tento nepovedený obchod zaplatili odchodem z parlamentních lavic. A znovuzvolený Václav Klaus, jenž se už nemusel ohlížet po hlasech pro další volbu, mohl popustit uzdu radikalismu názorů svých i svých spolupracovníků.

Hrozivé mlčení

Ze strany katolické církve nezaznívá v poslední době žádný slyšitelný hlas, který by tyto tendence, projevy a názory ultrapravice kritizoval. Římskokatolická církev je přitom tou církví, která na současném řešení restitucí nejvíc vydělá, jak připustil synodní senior Českobratrské církve evangelické a současné hlava české Ekumenické rady církví Jóel Ruml. Když už je řeč o naší největší evangelické církvi, je škoda, že se nedokázala razantně vyslovit na adresu homofobie „Klausova muže“ Petra Hájka — postoje ČCE k homosexualitě přitom dlouhodobě vynikají tolerantností a snahou o zodpovědný a poctivý přístup.

Shrneme-li celou úvahu, nelze se ubránit dojmu, že miliardy restituovaného majetku římskokatolická církev prostě směňuje za mlčení k pravicovému radikalismu krytému z vyšších míst. Nelze než apelovat na představitele církve v čele s arcibiskupem Dukou, aby se dokázali rázně vyjádřit. Někteří z nich, jako např. biskup Václav Malý, by k tomu měli mít všechny potřebné předpoklady.

A nelze zapomenout ani na to, že církev (jakákoli) neznamená jen hierarchii, ale i věřící, jednotlivce obdařené vlastním úsudkem. I z jejich strany by měl zaznívat jasný hlas. Bylo by to ku prospěchu celé naší společnosti.