Představitelé vlády a církví se dohodli na způsobu vypořádání církevních restitucí. Dohoda zahrnuje navrácení větší části nemovitého majetku (v hodnotě 75 miliard), finanční kompenzaci ve výši cca 60 miliard a přechodné období dvaceti či méně let, po něž bude stát nadále hradit platy duchovních a náklady na provoz církví. Uzavírá se tak dvě desetiletí se vlekoucí problém, a v komentářích zaznívá mimo jiné názor, že toto řešení přinese velkou úlevu obcím, které budou moci nakládat s dosud blokovaným majetkem.

Církevní restituce jako takové nejsou tématem, na které by česká veřejnost mohla mít jednotný názor. Podstatná část obyvatel navracení majetku církvím z principu odmítá, jiná podstatná část je zase z principu požaduje. Autor těchto řádek se domnívá, že restituce jsou správné a potřebné. Co bylo protiprávně odňato, ať je vráceno, pokud je to proveditelné. Ať je dosaženo pokud možno úplné odluky církve od státu, a církve mají příležitost hospodařit samostatně. A v této samostatnosti se snažit o naplňování křesťanské služby a chudoby, jež by měly být pro všechny křesťany všech církví stálou výzvou a úkolem.