Pochybuji, že by vláda rozpočtové odpovědnosti chtěla stejně jako dřívější Topolánkova věnovat jen tak nazdařbůh stovky miliard korun. Co církvím nepochybně patří, mohou pomocí určovacích žalob snadno nabýt. Představa, že finanční kompenzace stavebních parcel, zemědělské půdy, lesů ap. by církve udělala ekonomicky soběstačnými, je mylná. O schopnost plně financovat mzdové (a tím částečně i provozní) náklady přišly náboženské společnosti dávno před nástupem komunistického režimu. Vynecháme-li opatření Josefa II., musíme hledat zejména v pozemkové reformě z let 1918-1919. Chce někdo zásadu "co se ukradlo, musí se vrátit" vztáhnout i na tyto kroky apoštoslkého veličenstva nebo Masarykovy republiky?

Sama římskokatolická církev ve své sociální nauce opakuje, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků není absolutním právem a je vyvyžováno sociální funkcí majetku. Proto se nemůže divit, že i demokratické státy omezovaly nebo omezují církvím volnost nakládání majetkem. Domnívám se majetek zablokovaný s odvoláním na komunistické zásahy proti církvím je možno odblokovat i bez vládních opatření cestou práva. A myslím, že demokratický souhlas občanů, resp. jejich volených zástupců je oprávněn stanovit práva různých subjektů k majetku.

Mám zkušenost, že církev zbavená atributů vnější moci a vlivu je věrnější tomu, co je pro ni podstatné.