Měnit veřejné mínění
Alena ZemančíkováNa církevních restitucích je nepříjemné, že k veřejné diskusi začíná docházet až tehdy, kdy se ukázalo, že není dobře připravená a že se o ní neříká celá pravda. Ani katolická církev nevysvětluje, jak míní se svým vráceným majetkem naložit.
Nevím, kdo může říct, že vždy dokázal mít rovnou správný názor a ten si po celý život udržel. Já se velice potýkám se svým názorem pokud jde o církevní restituce. Má to své historické a biografické příčiny.
Byla jsem nablízku, když se po převratu zakládaly církevní školy. Nejmladší z mých dětí ostatně na takovou školu chodilo. Spolužáci byli z dobře situovaných až bohatých rodin i z rodin naopak extrémně chudých, často s mnoha dětmi nebo neúplných. Konfese nebyla podmínkou a neplatilo se školné. Proti státním gymnáziím měla škola jeden předmět navíc, religionistiku, která jejím posluchačům velice pomohla v celkovém přehledu v humanitních oborech a například o islámu se v těchto hodinách dozvěděli studenti víc, než bylo k dispozici z veřejných (třeba mediálních) zdrojů. A také měli latinu, o níž se dá říci celkem totéž. Škola zahájila svou činnost ve staré měšťance, o vybavenosti se ve srovnání se sousedním státním gymnáziem nedalo vůbec mluvit.
Na škole bylo asi stejně problémů jako na kterémkoli gymnáziu, nutno je též ale říci, že poskytla svým studentům solidní vzdělání a připravila je na univerzitu stejně dobře jako státní gymnázia. Výuka byla sekulární, žádné povinné kříže ani modlitby, jen se víc mluvilo o rovnosti a spravedlnosti než o soutěži a konkurenci. Když se mě tedy před rokem ptali, co si myslím o restituci majetku církvím, byla jsem pro — z něčeho přece musejí provozovat své vzdělávací aktivity.
Také jsem v Plzni bydlela v nádražní čtvrti zvané Petrohrad, kde vznikl jediný v celém kraji hospic — byl pojmenován po sv. Lazaru a zemřela v něm i jedna moje milá loutkoherečka, která nebyla aktivní členkou církve katolické ani jiné. Na tyto služby, k nimž se nikdo zvlášť nehlásil, by církev užila také víc prostředků, než kolik má, říkala jsem si už kolem roku 2000.
Ale z druhé strany jsem zaznamenal jen zcela prorestituční diskusi na půdě sněmovny, kde hlasy proti nezazněly (ze soc.dem. odmítli vystoupit, a já se jim nedivím, byl by to jeden proti dvaceti). Takže konstatuji, že větší deficit diskuse je na straně vlády. A ovšem také církví.
A teď zcela konkrétně. Manželka je nevidomá, takže sleduji, jak funguje sféra neziskových organizací pro postižené. Ty vlastně také patří mezi ty "spolky a sdružení", přisátá na státním rozpočtu, o kterých mluvíte. Nepozoruji, že by nějak budovaly svoji slávu, ani že by nepřiměřená část zůstala na administrativu (to ostatně zůstává i ve státním aparátu). Z většiny jsou financovaná státem, ale dovedou najít i jiné doplňující zdroje. Tvrdím, že právě proto, že jsou na státu nezávislé, to někdy dělají tyto organizace lépe, než by to dokázal stát jako takový. Rozhodně se nedá říci, že k lidem nikdy nic nepřiteče, to je nesmysl.
Je to zkrátka podle mě lepší a lépe fungující model, než kdyby zajišťoval všechno přímo stát. Ty církve tam patří také, podle mne jsou díky dlouhodobé tradici a zkušenostem schopné poskytovat v mnoha oblastech nesmírně efektivní služby. Také nesouhlasím s tím, aby si budovaly svou slávu a prestiž na úkor ostatních. Ale sociálně činné a aktivní církve státu velice pomáhají.
To všechno za jedné podmínky: bude dobré zákonné prostředí, upravující činnost celého tohoto neziskového sektoru včetně církví.
Podle mě bez synergie s touto sférou nebude ani sám stát dobře fungovat. Tím rozhodně netvrdím, že by měl být oslabován, spíš by měl být státní aparát pod přísnější kontrolou. Ty případné "pijavice" totiž musejí mít někoho, kdo jim ochotně poskytuje krev, nebo se tomu brání jen naoko.