Nevím, kdo může říct, že vždy dokázal mít rovnou správný názor a ten si po celý život udržel. Já se velice potýkám se svým názorem pokud jde o církevní restituce. Má to své historické a biografické příčiny.

Byla jsem nablízku, když se po převratu zakládaly církevní školy. Nejmladší z mých dětí ostatně na takovou školu chodilo. Spolužáci byli z dobře situovaných až bohatých rodin i z rodin naopak extrémně chudých, často s mnoha dětmi nebo neúplných. Konfese nebyla podmínkou a neplatilo se školné. Proti státním gymnáziím měla škola jeden předmět navíc, religionistiku, která jejím posluchačům velice pomohla v celkovém přehledu v humanitních oborech a například o islámu se v těchto hodinách dozvěděli studenti víc, než bylo k dispozici z veřejných (třeba mediálních) zdrojů. A také měli latinu, o níž se dá říci celkem totéž. Škola zahájila svou činnost ve staré měšťance, o vybavenosti se ve srovnání se sousedním státním gymnáziem nedalo vůbec mluvit.

Na škole bylo asi stejně problémů jako na kterémkoli gymnáziu, nutno je též ale říci, že poskytla svým studentům solidní vzdělání a připravila je na univerzitu stejně dobře jako státní gymnázia. Výuka byla sekulární, žádné povinné kříže ani modlitby, jen se víc mluvilo o rovnosti a spravedlnosti než o soutěži a konkurenci. Když se mě tedy před rokem ptali, co si myslím o restituci majetku církvím, byla jsem pro — z něčeho přece musejí provozovat své vzdělávací aktivity.

Také jsem v Plzni bydlela v nádražní čtvrti zvané Petrohrad, kde vznikl jediný v celém kraji hospic — byl pojmenován po sv. Lazaru a zemřela v něm i jedna moje milá loutkoherečka, která nebyla aktivní členkou církve katolické ani jiné. Na tyto služby, k nimž se nikdo zvlášť nehlásil, by církev užila také víc prostředků, než kolik má, říkala jsem si už kolem roku 2000.

Pak se vláda pustila do silového prosazování prý dávno projednaných restitucí a mě (jako mnoha jiným) napadla otázka: co když církve svůj majetek prodají, aby získaly hotové peníze pro účely, na něž je potřebují, a ten, kdo je koupí, už nebude mít slušné úmysly? Protože kdo tady má peníze — jsou to snad obce? Sotva. Nebo neziskový sektor? Ten už vůbec ne. Peníze mají developeři a velkoobchodníci, kteří ziskem církevního majetku získají ještě větší moc, než jakou dosud mají. Jejich působení už nebude mít nic společného s křesťanskými ideály, budou stavět a kácet a dolovat podle zájmů svého zisku.

To už se k vydání církevního majetku nestavím tak vstřícně. Ale pak mě napadne, že podezíravost je sice momentálně jednou ze základních vlastností naší společnosti, to ale neznamená, že by člověk nemohl něčemu — někomu — prostě věřit, že to, co dělá, myslí dobře a když o něco žádá, skutečně cítí svůj nárok a má to podložené.

Měl by tedy vzniknout zákon, podle něhož by církve svůj vrácený majetek nesměly po určitou dobu prodat nikomu jinému než obcím nebo neziskovému sektoru? To je asi nesmysl, ti přece jsou téměř bez prostředků (neziskový sektor úplně). Že by podmínkou restituce byla povinnost se o majetek starat, a kdo se na tu péči necítí, nechť o majetek nežádá a ponechá ho státu?

Ano, a někdo namítne, že ten ho pak prostřednictvím svého pochybně fungujícího Pozemkového fondu prodá stejně a zase se bude bourat a kácet a dolovat a stavět.

Pak si ale uvědomím, že obraz katolické církve výrazně převažuje na naší religiózní mapě, ale že jsou tu přece jenom ještě církve jiné. Které začasté nemají majetek žádný nebo jen minimální. A bude-li provedena odluka církví od státu a kněží budou placeni jen z výnosů církevních majetků, nebudou moci být kněží některých církví být placeni vůbec a budou si muset vydělat v občanském povolání. To by tolik nevadilo, nebýt toho, že kněží katolické církve rozhodně nic takového nebudou muset, její majetek na platy zaměstnanců, ať už kněží nebo laiků, bohatě postačí. Ostatní, zejména evangelické církve, tedy vedle té katolické budou živořit v nesrovnatelné chudobě, nebudou mít na to, aby provozovaly sociální a vzdělávací činnost a ze společenského povědomí se úplně vytratí.

Z jiné strany - od samého počátku si  myslím, že církve nemají být placeny z rozpočtu ministerstva kultury, že to zamlžuje skutečný stav prostředků na kulturu vynakládaných.

Pokud jde o školství, sociální a kulturní činnost, kterou církve u nás vykonávají, je to v mých očích alternativa, která rozšiřuje možnosti i způsoby, jak společnosti sloužit. Stát v tom stavu, v jakém ho každodenně shledávám, nepovažuji vůbec za záruku ani dobrého hospodaření, ani humanity.

Momentálně přece státní instituce naprosto podléhají stranickým i finančním tlakům, ministerstva se nestarají o to, co jim přísluší, a pokud i nějaká akce vzejde, bývá špatně připravena a diletantsky prováděna a většinou není dotažena do konce. Třeba by církve na svém vráceném majetku dokázaly vytvořit menší komunitní hospodářství s pracovními příležitostmi, levným bydlením, mohly by nabídnout stipendia. Přece nejsou důkazy o tom, že v jiných evropských zemích, kde jsou vztahy s církvemi vyrovnané, by církve skrze svůj majetek působily destruktivně. Vždyť se poměry můžou změnit, Václav Klaus končí a ani ten Dominik Duka věčně na Hradě nebude.

Na celé věci je nepříjemné, že k veřejné diskusi začíná docházet až tehdy, kdy se ukázalo, že není dobře připravená a že se o ní neříká celá pravda. Že nejsou slyšet hlasy evangelíků. Že ani katolická církev neříká, jak míní se svým vráceným majetkem naložit, že neoslovuje veřejnost, nepředkládá své úmysly.

Církev, jakákoliv, bez ohledu na počet věřících, má výhodu nezávislé instituce, která si může dělat vlastní politiku. Je propojena (opět nemyslím jen tu katolickou) prostřednictvím svých organizačních struktur s celým světem. Je založena na fantastické zvěsti o rovnosti všech před Bohem a svrchované možnosti vlastního rozhodnutí. Učí nést následky, ale také — a zejména — odpouštět. Jistě, k ničemu z toho nepotřebuje světské statky. Na druhou stranu — když už je tady ta hřivna, neměla by se zakopat.

Církvím vyčítám, že spor o vrácení jejich majetků nechávají na politických stranách, jako by se jich samých netýkal. Byla bych ráda, kdyby se o své statky veřejně ucházely nebo se jich zřetelně odříkaly, ale to mlčení budí pochybnost, zda vůbec vědí, co vlastně chtějí a k čemu.