Charita proti sociálnímu státu

Milan Hanyš

Představitelé církví obhajují církevní restituce a finanční náhrady svou charitativní činností. Neznamená však takové posilování charitativních funkcí církví právě oslabení sociálního státu?

Se zájmem jsem si v týdeníku Respekt (číslo 35, 27. 8.) přečetl rozhovor s představiteli náboženských společností Dominikem Dukou, Danielem Fajfrem a Jiřím Daníčkem. Kromě Dominika Duky, u něhož už je veřejnost na ostrý jazyk a aktivní vstupy do politických diskuzí zvyklá, tentokrát pozoruhodně argumentoval i místopředseda Ekumenické rady církví Daniel Fajfr z Církve bratrské.

Nejprve ještě pár slov k rozhovoru jako takovému. Dlouhodobě mne zaráží, že kritický liberální týdeník, jak se Respekt definuje, dosud nepřinesl důkladný rozbor návrhu zákona o vyrovnání státu s církvemi. Nové číslo s nadpisem „Díky Bohu za restituce“ na obálce se tento deficit snaží napravit. Místo důkladné analýzy však přináší rozhovor, který se, pravda, nevyhýbá ani některým kritickým otázkám.

Krok správným směrem, řeklo by se, jenže při pečlivějším čtení se ukáže, že redaktoři nejsou zejména Dominiku Dukovi dostačujícími oponenty a některé zásadní otázky (legitimita restitucí, osvobození od daně z příjmu, statut církevního majetku před rokem 1948 a dnes) vůbec nebyly položeny. V příštím čísle můžeme očekávat článek, který nám ukáže, jaké mají církve plány se získanými nemovitostmi. A není to vtip.

Beztrestné hanění církve

Leč zpátky k tématu. Pan Fajfr na otázku redaktora, zda církev nehodlá učinit nějaké velkorysé gesto směrem k veřejnosti, odpovídá: „Na co ale církve vynakládají své finance, prokázaly v uplynulých dvaceti letech. Nabízejí služby pro lidi všech generací — pro děti, dorost, mládež, seniory, starají se o lidi, o které už se skoro nikdo starat nechce. Pokud tedy církve něco dostanou, pak si to nenechají pro sebe, ale dají to společnosti.“ A Fajfr dále po dukovsku přiostřuje: „Beztrestné hanění církve politickou stranou je nebezpečný precedens.“

Redaktory zřejmě nijak nezarazilo, že Fajfr hovoří o „beztrestném hanění církve“, což jsou výroky, jež si s těmi Dukovými nic nezadají. Jaký trest by si pan Fajfr pro „hanitele církve“ představoval, se bohužel nedozvíme. Fajfr pokračuje neméně pozoruhodně, když se o odpůrcích církevních restitucí vyjadřuje takto:

„Oni nikdy nebyli v kostele, ale přesto jsou přesvědčeni, že vědí, co církev dělá špatně a co by měla nebo neměla dělat. (…) Naším argumentem je, až se například maminka odpůrců vyrovnání dostane do církevního hospice nebo domova důchodců, pak zjistí, že ti „flanďáci“ jsou také k něčemu a že je dobře, že jsou tady“.

Odpůrci návrhu zákona jsou tedy nejspíš jen nevyléčitelní antiklerikálové, kteří církev neznají. Zarazí ovšem zmiňovaný argument: až se vaše maminka dostane do církevního hospice nebo domova důchodců, tak poznáte, že majetkem a finančními náhradami obdarované církve jsou užitečné. To už je argument, který cílí na základní pilíř sociálního státu.

Charita a sociální stát

Sociální stát je založen na ideji nárokové solidarity. Myšlenka sociálního státu stojí na tom, že občané mají nárok na hmotnou pomoc v případě nouze, na zabezpečení ve stáří či na dávky v nezaměstnanosti. Neoliberální ideologie chce stát ideálně redukovat jenom na nezbytné hobbesovské funkce vnitřní (policie+justice) a vnější (armáda) bezpečnosti. Komplementem takové destrukce sociálního státu je právě charita, odkázanost na dobročinnost a péči různých neziskových organizací.

Toho si všimli autoři výzvy křesťanů proti církevním restitucím, kteří napsali, že církevní restituce jsou součástí procesu, v němž se politická reprezentace zbavuje zodpovědnosti za péči o sociální oblast a kulturní památky. Můžeme jít ještě dále: rozsah oblastí, které se dostávají do péče NGO a charitativních organizací, narůstá, místo aby klesal, což je proces jdoucí ruku v ruce s oslabováním základních funkcí sociálního státu.

Původní smysl charity je alespoň trochu vyrovnávat nespravedlnosti, jež každý společenský systém přináší. Je to nenároková forma křesťanské lásky k bližnímu, která může jen zmírňovat utrpení a bolesti, ale nepřináší dlouhodobé a systematické zlepšení situace. Sociální stát je naproti tomu pokusem zbavit lidi nutnosti spoléhat se na charitu a dobrovolnou pomoc a vyrovnávat nespravedlnosti. S jistou nadsázkou lze říci, že sociální stát je velkolepý pokus učinit charitu nadbytečnou.

Samozřejmě i v moderním sociálním státu mají své místo neziskové organizace a charita, a to především tam, kde je systematické řešení nesnadné, nebo prostě jen proto, že někdo chce zkusit dělat věci dělat nově a třeba lépe. Neziskový sektor zde má prošlapávat cestu systematickým státním řešením, nikoli přebírat jeho dřívější funkce.

Restituce a otázka legitimity

Stav, kterého máme být svědky, je tak stavem regresu, předmoderním restitutio se vším všudy. Církve mají plnit funkce, které dříve plnil stát, a mají k tomu dostat majetek a finanční náhrady, které neodpovídají jejich současnému společenskému významu a počtu jejich členů. Otázka restitucí je tedy také otázkou legitimity: lze proti vůli většiny obyvatel provést obrovský majetkový transfer a zatížit tak generace, které s minulým režimem nemají ani nic společného?

Tato otázka legitimity je o to naléhavější v situaci, kdy stát ořezává své základní funkce a dokonce i sáhl na valorizace penzí, které mají být jen navracením toho, co do systému sociálního pojištění lidé přispívali s legitimním očekáváním důstojného zajištění ve stáří. Není toto také forma krádeže?

Jak církve ztrácejí důvěru

Současní církevní představitelé — a teď už nejen Dominik Duka — definitivně vstoupili do politického kolbiště po boku pravicových stran. Stávají se další politickou silou v zemi. Začalo to nesmělými výroky kardinála Vlka, otevřeně aktivistickou politickou pozici pak zaujal Dominik Duka. Ten sice neváhá kritizovat ČSSD za údajné útoky na náboženskou svobodu, zato když jde o vládní politiku, „nemá právo hovořit premiérovi do jeho politiky“, neboť „není součástí politické scény“.

Pro církve tento politický aktivismus nemůže dopadnout dobře. Česká společnost je charakteristická tím, co bychom mohli nazvat josefinismem. Není primárně antiklerikální, ale cení si zejména praktické práce církve a odmítá okázalé církevní bohatství. Společnost odchovaná Havlíčkem Borovským, Haškem, Masarykem a Vávrovými filmy je na politickou angažovanost zejména katolické církve velmi citlivá. Několikeré vyvlastnění církevního majetku od Josefa II., přes prvorepublikovou pozemkovou reformu, po rok 1948 by neproběhlo, kdyby nemělo společenskou legitimitu, tedy kdyby na věci nepanoval elementární společenský konsensus.

Zastánci teze, „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ zřejmě vidí vyvlastnění jako akt krádeže, který provedl špatný komunistický režim proti vůli národa. Jenže takové hodnocení neodpovídá historické skutečnosti a pro zastánce restitucí v plném rozsahu dodejme: ani současným náladám.

Církevní představitele je nutné varovat. Majetek a finanční náhrady církvím spíš uškodí. Nejenom, že je donutí uvažovat daleko více v ekonomických kategoriích, což s evangelijním poselstvím nejde moc dohromady, ale ztratí definitivně důvěru veřejnosti. Nechtěl bych být v situaci duchovního, který předstupuje před lidi, na něž dopadají vládní reformy, klesají jim reálné příjmy a zvyšují se životní náklady, kdežto církvím naopak přibude obrovský majetek a finanční náhrady vyplácené desetiletí zhodnocované o inflaci. Tohle církve mohou obhájit u svých skalních příznivců, nikoli však u společnosti, pro kterou zde také chtějí být. Nebo už nechtějí?

    Diskuse (21 příspěvků)
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    September 5, 2012 v 15.33
    Privatizace další části veřejného sektoru
    Výborný text Milana Hanyše mezi jiným upozorňuje, pokud jsem tomu dobře porozuměla, že navrhovaným církevním zákonem dojde k privatizaci další části veřejného sektoru. Místo vládou sytematicky odbourávaných sociálních služeb část těchto služeb poskytnou podnikatelské církevní subjekty, které za tímto účelem od vlády dostávají prostředky.
    Jenže sociální služby ve srovnání s charitou poskytovanou církvemi představují širší agendu a jsou jakousi záchranou sítí, která jednak zahrnuje bezprostřední pomoc v nouzi (charitu), ale hlavně zabraňuje do nouze upadnout, čili je jakousi prevencí před nouzí.
    Zprivatizováním části sociálních služeb církvemi budou tyto služby degradovány na pouhou charitu.
    Eva Hájková, penzistka
    September 5, 2012 v 16.13
    Člověk, který celý život pracoval pro společnost a řádně platil daně, si přece zaslouží, aby se ta společnost o něho ve stáří nebo v nouzi postarala a aby nemusel být odkázán na něčí milost. Konec konců takové svěření veřejných sociálních služeb do rukou církví má i jiná rizika. Jak může někdo tak jistě vědět, že církve by svého výsadního postavení v této oblasti (navíc podepřené právem vlastnictví) nezneužívaly a na bezmocné lidi skrytě nevyvíjely třeba nějaký nátlak ohledně víry?
    Luděk Ševčík, OSVČ
    September 6, 2012 v 12.45
    Četl jsem nedávno Hrozny hněvu. Cituji : "To bylo loni v zimě, my jsme neměli co jíst, já, táta a děti. A pořád pršelo. Někdo nám řek, abysme šli k Armádě spásy" V očích jí zajiskřilo. "Měli jsme hlad - a museli jsme se kvůli kousku žvance plazit po břiše. Voni nám vzali důstojnost. Paní Joadová, my tady v táboře nikomu nedovolujem, aby se takhle naparoval. Tady nesmí žádnej druhýmu nic darovat. Může to darovat táboru a tábor to může dat dál. Ale my tu nechceme žádnou dobročinnost! Eště nikdá sem neviděla mýho starýho zdrcenýho, ale od tý Armády spásy - ty to dokázali".
    Je jistě cílem současné neoliberální smečky, aby všichni ti, kteří budou celý život pracovat pro zvýšení jejich majetku, byli pak poníženi. A to tím, že místo toho, aby dostali to, na co mají právo, jim bude nepoměrně menší část blahosklonně dávána formou milodarů, za což budou muset projevovat nekonečné díky a odvádět nekonečné motlitby. Proto také bohatí dávají okázale peníze před médii na charitu, než aby platili daně. Neboť pří řádné platbě daní, by nebylo charity třeba.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    September 7, 2012 v 23.25
    Zbyde na milodary?
    Kdo zaručí takový profit z investiční činnosti klerusem zaštítěných ekonomů. Finanční management Vatikánu je sice pověstný, že vrhá více stínů než světla - tak jsou charakterizovány výsledky Vatikánské banky v boji proti praní špinavých peněz mafie, ale zda to také tak zvládne zdejší klerus je otázkou.
    OH
    Olga Hubíková
    September 8, 2012 v 20.31
    Církve jako zřizovatelé sociálních služeb
    Domnívám se, že pestrost zřizovatelů sociálních služeb je žádoucí, v ideálním případě může vést ke zvýšení pestrosti, dostupnosti i kvality sociálních služeb. Nemyslím si, že známkou funkčního sociálního státu je, když většinu služeb zřizují ministerstva, kraje či obce. Postačí, když si stát podrží roli garanta kvality - tzn. stanoví určité standardy, kterým služba musí dostát, kvalifikační požadavky, které pracovníci služby musí splňovat, apod. , a podílí se na jejich financování.
    Nesouhlasím s tím, že " Komplementem takové destrukce sociálního státu je právě charita, odkázanost na dobročinnost a péči různých neziskových organizací. "Destrukce sociálního státu se v současnosti projevuje často kritickým finančním vyhladověním všech poskytovatelů sociálních služeb, včetně NNO, nikoliv pestrostí zřizovatelů sociálních služeb.
    Výrok, se kterým polemizujete („Na co ale církve vynakládají své finance, prokázaly v uplynulých dvaceti letech. Nabízejí služby pro lidi všech generací – pro děti, dorost, mládež, seniory, starají se o lidi, o které už se skoro nikdo starat nechce. Pokud tedy církve něco dostanou, pak si to nenechají pro sebe, ale dají to společnosti.“), je ale určitě velmi zavádějící jiným způsobem, pokud tedy není vytržen z kontextu - původní text jsem nečetla. Snaží se budit dojem, že charitní služby jsou financovány z peněz církve. Takhle to samozřejmě nefunguje a ani restituce na tom nic nezmění. Tyto služby jsou financovány z mnoha zdrojů včetně plateb od uživatelů - které nejsou nižší než u sociálních služeb zřizovaných jinými subjekty - charitní hospic nebo DD není pro uživatele levnější než domov zřizovaný třeba obcí, charitní pečovatelská služba vybírá stejné platby za úkon jako PS sřizovaná obcí apod., nejde o nejakou bezplatnou dobročinnost pro lidi úplně bez prostředků, jak se možná domnívá autor. Ale nejde ani o to, že by zbytek nákladů, nad rámec toho, co zaplatí uživatelé služeb, byl financováno z prostředků církve, jak může v někom budit dojem citovaný výrok pana Fajtra.
    Domnívám se, že to, že jsou církve zřizovateli sociálních služeb nelze použít jako legitimizaci restitucí, ale zároveň nelze, jak to vyplývá z textu autora, obvińovat církve z podílu na destrukci sociálního státu jen proto, že se poskytováním sociálních služeb zabývají.
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    September 9, 2012 v 1.18
    Díky, paní Hubíková, za Váš hlas do diskuse,
    situace je složitější než se na první pohled zdá. Zakopaný pes je v mnohoznačnosti termínu sociální služby.
    Sociální služby sociálního státu lze velmi zhruba rozdělit na složku preventivní a složku charitativní. Preventivní složkou rozumím soustavu různých dávek a podpor určovaných ministerstvem práce a sociálních věcí, které tvoří záchrannou síť bránící lidem upadnout do stavu nouze. Tento preventivní systém jistě nemůže být nikdy dokonalý a vždy je třeba poskytovat i sociální služby v tom smyslu, v jakém o nich píšete, čili sociální služby lidem, kteří se ocitli v krizové situaci nějaké nouze, které tu souhrně nazývám charita.
    Než jste se do naší diskuse vložila, pokusili jsme se tu vyslovit obavu, že postupným snižováním podpory v nezaměstnanosti, přídavků na děti, dávek pro postižené atd., což se teď právě děje, je uvrženo stále více lidí do nouze - a za této situace stát dává církvím velkorysý dar, což vypadá, jakoby místo prevence přesouval finanční prostředky na charitu. Ještě to zopakuji. Namísto, aby stát prevencí bránil lidem upadnout do stavu nouze, oslabuje tuto preventivní část svého sociálního působení, a současně dává církvím velkorysý dar, který jí umožní se o takto vzniklé chudáky zvýšenou měrou postarat.
    Já osobně dnes viním církve z toho, že nepřidávají svůj hlas ke kritice neblahé sociální politiky státu, nepřidávají se k občanským iniciativám, které tuto politiku kritizují. Naopak chtějí být samy hmotně zabezpečené v situaci, kdy čím dál více lidí upadá do bídy.
    Dát církvím velké majetky znamená taky na ně přesunout velkou moc. Jenže církev nedisponuje ministerstvem sociálních věcí, aby mohla dělat sociální prevenci, tu může dělat jedině stát a taky se to v historii dlouho učil.
    Ale máte pravdu, že hlavním viníkem tu není církev, ale současná vláda, která jde proti historii sociálního státu, proti zlepšování prevence. Místo sociální prevence se vrací k charitě. Podobá se doktorovi, který místo prevence bude raděj pacienta léčit - a nebo ho taky třeba nechá umřít.
    Eva Hájková, penzistka
    September 9, 2012 v 6.18
    Ano, paní Švandová. Církev nejenže nedisponuje ministerstvem sociálních věcí, ale ještě ke všem je nevolitelná ve volbách.
    OH
    Olga Hubíková
    September 9, 2012 v 12.34
    paní Švadnová,
    máte hodně svéráznou přestavu o systému sociálních služeb a dávkových systémech v ČR :-). Sociální služby jsou naopak pojem velmi jednodnoznačný a rovněž rozdělení sociálních služeb je zákonem o sociálních službách jasně dané. Stačí nahlédnout do zákona o sociálních službách. Vy do sebe pletete minimálně čtyři věci - sociální služby, dávky státní sociální podpory a dávky hmotné nouze a k tomu ještě podporu v nezaměstnanosti. To, že v sociálních službách dochází k závažnému podfinancování, a že v oblasti dávek dochází ke zpřísňování podmínek, snižování výše dávek a zužování okruhu osob, které na dávky dosáhnou, rovněž není vina církví. Církevní restituce s tím nesouvisí a ať již proběhnou či nikoliv, stávající politiku v oblasti welfare v ČR to neovlivní. Peněz na sociální politiku je celkem dostatek, ale nejsou dobře alokovány, případně jsou vyváděny ven – např. převedení části agendy úřadů práce na soukromé agentury atd. Ač sama považuju církevní restituce, obzvláště v neprůhledné podobě, v jaké jsou nyní navrhovány, za velmi diskutabilní, ujišťuji Vás, že je naprostý nesmysl obviňovat církve z podílu na demontáži sociálního státu, z pauperizace sociálně nejvíce ohrožených apod.
    Také jsem nepochopila, co míníte poznámkou, že církve nemají ministerstvo práce a sociálních věcí. Pokud chce církev zřizovat sociální službu, vztahují se na poskytovatele této služby stejné právní normy jako na jiné poskytovatele, musí splnit podmínky pro registraci a zaregistrovat se. Církve jakožto zřizovatelé sociálních služeb nejsou žádným státem ve státě, který by si vytvářel vlastní pravidla. K tomu bych ještě dodala, že katolická charita či evangelická diakonie jakožto zřizovatelé sociálních služeb aktivně spolupracovaly např. při formulování standardů kvality sociálních služeb , což byl počin MPSV, a často je ve svých službách dobrovolně zaváděly daleko dříve, než byly uzákoněny. Myslím, že znevažovat činnost církví na poli poskytování sociálních služeb jen proto, že nesouhlasíte s církevními restitucemi, je úplně stejně nesmyslné, jako církevní restituce odůvodňovat tím, že církve se zakožto zřizovatelé sociálních služeb angažují.
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    September 10, 2012 v 0.23
    Paní Hubíková,
    omlouvám se za terminologii, která není zavedenou terminologií v sociální oblasti a která Vás proto mohla zmást. Abych to napravila, užiji nyní termín sociální služby ve smyslu, jakým je běžně užíván a jak jste na to zvyklá a vyložím znovu, co mám na mysli.

    Z hlediska svého působení na občany se dají služby státu v sociální oblasti zhruba rozdělit na dvě části:
    1. preventivní služby, které brání občanům upadnout do stavu nouze; sem spadají například dávky státní sociální podpory, přídavky na děti, dávky hmotné nouze, podpora v nezaměstnanosti apod. poskytované z rozpočtových prostředků státu.
    2. sociální služby (dříve charita), která pomáhá občanům ocitnuvším se ve stavu nouze tento stav překonávat nebo dokonce zcela z něj vybřednout; sociální služby poskytují neziskové organizace financované plně či částečně pomocí státních grantů a patří mezi ně katolická charita, evangelická diakonie apod.

    Jádro myšlenky, o kterou se mi tu jedná je, že vláda provádí demontáž preventivních služeb ve stejné době, kdy se pokouší dát zejména katolické církvi k dispozici kapitál, kterým by se daly privátně provozovat sociální služby (charita). Je logické, že ve chvíli oslabování služeb preventivních bude tím více zapotřebí služeb charitativních.
    Ať už to vláda takto myslí, či je to kouzlo nechtěného, je tento postup ahistorický. V historii totiž státy kladly stále větší důraz na preveci a omezovaly tak působnost charity. Podobně jako v medicíně je i zde prevence levnější než léčba (charita) a přináší pacientovi (občanovi) méně útrap.

    Opakuji, že "Já osobně dnes viním církve z toho, že nepřidávají svůj hlas ke kritice neblahé sociální politiky státu, nepřidávají se k občanským iniciativám, které tuto politiku kritizují. Naopak chtějí být samy hmotně zabezpečené v situaci, kdy čím dál více lidí upadá do bídy. ... hlavním viníkem tu není církev, ale současná vláda, která jde proti historii sociálního státu, proti zlepšování prevence. "

    Pokud mne viníte z něčeho jiného, podsouváte mi něco, co jsem nenapsala.
    Luděk Ševčík, OSVČ
    September 10, 2012 v 8.55
    Paní Hubíková, ta kvanta slov jsou zbytečná. Vše je jednoduché. Církev dostane od státu, oproti jiným restituentům, kromě svého majetku navíc obrovský dar. Žádný fond, ve kterém by byly nastřádány prostředky na tento dar, neexistuje. Tudíž se ty peníze musejí odněkud vzít a odkud to bude, je nabíledni. Důchody, sociální dávky v jakékolli formě, budou kráceny. Pak nastoupí církve, jako poskytovatelé sociálních služeb. Ó jak šlechetné! Budou vznešeně "darovat" chudým péči, kterou by nepotřebovali, kdyby stát nedaroval církvím obrovský dar. Mohli by ji mít, bez nějakého poklonkování. Je zatracený rozdíl, jestli na něco mám zákonný nárok, a nebo mi to někdo milostivě daruje. Já nepotřebuju, aby si církve hrály na ušlechtilé za moje peníze.
    + Další komentáře