Jeho excelence pan arcibiskup olomoucký reagoval v Lidových novinách dne 22.6.2012 na můj článek o církevních restitucích svým příspěvkem: „Sociální demokraté mají krátkou paměť.“ Pokusím se na tento příspěvek reagovat maximálně konstruktivním způsobem. Česká společnost nepochybně potřebuje obrodu k překonání současné mravní krize a to i v morálním slova smyslu. Jistě by této obrodě mohli pomoci i české církve, za předpokladu, že budou mít morální kredit. Získání morálního kreditu ovšem předpokládá, že církve budou živým společenstvím lidí jednak s formálním, ale především neformálním vlivem na zbytek společnosti. Církve nepochybně ke své činnosti potřebují i nějaké peníze a případně i majetek.

A právě zde je jeden velký problém, historicky skutečně velký majetek získala pouze jediná církev, která vždy stála blízko rakouského trůnu a která měla až do Josefa II monopol na správu věcí duchovních. Poté sice tolerančním patentem byl tento monopol zrušen, přesto tato církev zůstala i nadále ve velmi privilegovaném postavení. Po listopadu 1989 již v létě roku 1990 došlo k vrácení všech kultovních objektů, ne však hospodářského majetku (především zemědělská půda a lesy). Dlouhou dobu se církevní restituce nehýbaly, neboť za všech českých církví skutečně zajímaly jen jednu: Římsko-katolickou, která měla dostat 98-99,4% majetku restituovaného církvím.

Průlom nastal teprve v okamžiku, kdy Římsko-katolická církev se rozhodla přizvat k restitucím i církve ostatní. Bohužel došlo k tomu na úkor státu, na úkor daňových poplatníků. Majetek, který nelze vrátit byl nafouknut nejen objemově ale často započítán za cenu na úrovni 4-5 násobku tržní ceny, tedy výrazně lépe, než jak byli odškodňování restituenti fyzické osoby. Není tedy divu, že takový trik se nelíbí občanům. Co je horší, ten kdo dělá takovéto triky, těžko může moralizovat a kritizovat selhání politiků při privatizaci devadesátých let či při současných pokusech o privatizaci zdravotního a penzijního systému. A to je docela škoda, globalizační tlaky rozkládají českou společnost (a nejen českou).