Oč méně se Češi zhostili „vyrovnání s minulostí“ na úrovni otevřené diskuse v občanské společnosti a v podobě autentických osobních reflexí vlastní minulosti, o to více se s minulostí pokouší „vyrovnat“ česká politika v podobě nejrůznějších ideologicky motivovaných zákonů či politicky uchopených morálních nároků. Jelikož se ovšem „vyrovnávání s minulostí“ na úrovni politiky odehrává v prostředí absence pravdivé reflexe minulosti na úrovni občanské, ba často v prostředí totálního ignorování či kýčovitého přepisování minulosti, nemůže takové politické „vyrovnávání s minulostí“ dopadnout jinak, než jako fraška nebo další vykopávání příkopů v již beztak rozdělené společnosti.

Politika se do „vyrovnávání s minulostí“ pustila nejprve v podobě lustračních zákonů, které - kromě přetížení soudů v podobě většinou úspěšných žalob za očištění jmen mnohých z těch, kdo byli lustrováni pozitivně - dosáhly snad jen toho, že mnozí bývalí agenti i spolupracovníci komunistické tajné policie, jakož i vyšší funkcionáři komunistické strany, využili svých konexí k přesunu do soukromé ekonomické sféry, kde mnozí dodnes úspěšně působí. Vezmeme-li v úvahu například i poslední výroční zprávu BIS, která popisuje rozsáhlý systém manipulace a ovládání politiky neprůhlednými ekonomickými zájmy v pozadí, je možné s trochou cynismu konstatovat, že lidé „odsunutí“ lustračním zákonem do soukromého byznysu mají dnes politický vliv možná větší, než kdyby na ně bylo takříkajíc vidět.

Česká politika se ovšem vyznamenala i dalšími legislativními akty, kterými se pokoušela „řešit minulost“. Máme tak už několik zákonů o tom, který prezident se zasloužil o to či ono. V roce 1993 byl také přijat zákon v podobě deklarativního prohlášení, které označuje komunistický režim a komunistickou ideologii za „zločinné“. Komunistickou stranu ovšem nikdo nezakázal, takže si leckdo může klást otázku, zda česká společnost není poněkud schizofrenní.

Hezkou ukázkou politické tvořivosti ve vztahu k minulosti bylo také vytvoření státního ústavu pro Studium totalitních režimů. A když už byl ústavu dán takový pěkný název, museli zákonodárci rovnou definovat i totalitarismus, do něhož bylo zahrnuto například i období Pražského jara.

Specifickou kapitolou ve „vyrovnávání s minulostí“ byly také restituční zákony. Politici v Polsku a Maďarsku se restitucím víceméně vyhnuli, neboť správně pochopili, že po čtyřech dekádách komunismu by v podobě restitučních nároků vypustili z láhve džina, který může napáchat více škod než užitku. Nejenže většina majetků neexistovala už v původní podobě, takže by automaticky vznikly nároky na finanční kompenzace, ale také už v mnoha případech nežili původní majitelé a podnikatelé, a ve většině případů by se tak restituovalo do rukou potomků, kteří po éře komunismu měli s  podnikáním stejně málo zkušeností jako zbytek společnosti.