„Církev, má-li být věrohodná, musí být nezajištěná, odkázaná na nevymahatelné dobrovolné přispívání.“ Tato slova nepronesl žádný ateista, komunista, sociální demokrat. Jsou z článku evangelického faráře, signatáře Charty 77 Miloše Rejchrta pro Hospodářské noviny („Proboha, peníze ne!“ 17.8.)

Autor pokračuje: „Že to není utopie, prokázali naši evangeličtí předkové po vydání tolerančního patentu. Museli si nejen financovat svého pastora, ale ještě k tomu odvádět poplatky katolickému faráři. Vydrželi to a my z jejich odkazu žijeme dodnes. Přece kdo hledá nejprve Boží království a jeho spravedlnost, tomu vše potřebné bude přidáno.“

Víc než „restituční spory“ laiků z řad komentátorů a politiků by mne zajímal jiskřící dialog mezi reprezentanty církví. Bohužel k němu příliš nedochází. Mistrem monologu je samotný primas český, římskokatolický kardinál Dominik Duka. Střídá prohlášení ostřejší i mírnější, často se ukazuje na veřejnosti. Minulý týden například navštívil Vysočinu. K programu patřilo i setkání s Milošem Zemanem, který se v rámci své prezidentské kampaně k církevním restitucím staví nezvykle opatrně, až nezúčastněně.  

U příležitosti Celostátního setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou Dominik Duka mimo jiné pronesl: „Mladé může trápit i to, že současný svět do jisté míry devalvuje hodnoty. Mládež v něm nevidí pevné jistoty, třeba práci po dokončení studia. Ani pro zajištění mladých rodin se toho za posledních dvacet let mnoho neudělalo a mladí lidé to samozřejmě vnímají.“

Konečně! Jak dlouho jsme museli čekat na kritiku sociálních poměrů z úst těch, co by měli být nejvnímavější? Dukovy věty jsou sice mírné, ale vyznívají každopádně lépe než někdejší strašení lůzovládou. Jsou ale myšleny upřímně? Nejde jen o prvoplánové PR?

Když už jsme u mladých rodin, jedna věta z Dukova dopisu sociálnědemokratickým senátorům: „Nevidíme se jako zloději, nebo skupina společnosti, neprávem obdarovaná na úkor rodin s dětmi a starých lidí.“ Potíž je v tom, že ve státním rozpočtu jsou peníze jen jedny. Když je někdo dostane, na někoho jiného nezbudou. Logika je to zřejmá, často nám ji ministr Kalousek připomíná a nic s ní nenadělá ani vědomí, že církve by za minulé křivdy odškodněny být měly a jejich vztah se státem by měl být narovnán.

Způsob „narovnání“, který Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem zvolili, je však natolik skandální, že — dar nedar — vrhá negativní světlo i na církve. V první řadě římskokatolickou, která je hybnou silou v církevním poli. Na své si přijdou ale i ostatní. Například Náboženská společnost českých unitářů má 155 členů a získat má 36 miliónů korun, což na jednoho člena znamená 232 257 korun.

Církve se snaží nyní prezentovat jako subjekty hospodařící odpovědně, ku prospěchu věřících. Na jednotlivé farnosti dohlédnou biskupství, ve střehu snad bude i Vatikán, jehož hospodaření je však dlouhodobě ztrátové, o aférách kolem Vatikánské banky ani nemluvě. Ale budiž, třeba se bude hospodařit kompetentně a odpovědně - i když angažmá církevních ekonomů v orgánech soukromých firem obchodujících s nemovitostmi člověku na klidu nepřidá. Nebude ale tvrdším oříškem hospodaření církevních řádů? Jak je kontrola zajištěna tam?

A pak je tu ještě série otázek nejpronikavějších. Jak si vlastně představujeme budoucí soužití státu s církvemi? Říká se, že má dojít k odluce a že přinese uspokojení všem. Kardinál Duka prezentuje například svoji církev jako součást občanské společnosti.

Pomiňme, že další údy občanské společnosti se takové pozornosti státu netěší. Bídu s nouzí třou a třít budou dál. Na rozdíl od církví. Stejně tak je pro „občanskou společnost“ běžnější, že sdružení působící v jejím rámci mají demokratickou strukturu. Když se jinak zdatný rozhlasový moderátor pohoršoval nad tezí sociálnědemokratického politika, že církve nejsou demokratické, musel jsem se trpce pousmát. Ve všem vidíme a chceme vidět demokracii, to je fajn. Ne všude ji ale nalezneme. U takových katolíků opravdu nepanuje demokracie. Nevolí se odspoda nahoru. A když už hlasují biskupové, vypadá to podobně jako v případě nesmyslně odvolaného slovenského arcibiskupa Bezáka.

Odluka znamená, že pro příště se církve budou starat samy o sobe, o svůj majetek. Stát dá ruce stranou: ať si církve klidně zkrachují, ať jim spadnou církevní objekty, ať dojdou peníze na duchovní… Nastane stav, po kterém už v devadesátých letech volal Václav Klaus, a církve budou stát bok po boku spolkům turistů či zahrádkářů. Opravdu to církve a jejich členové chtějí? Opravdu to chceme my všichni?

Sám za sebe váhám. Přivítal bych intenzivnější zájem církví o společnost a intenzivnější zájem státu o církve. Proto mi nápad na „státněfondovou“ správu církevního majetku, navazující na Josefa II, připadá jako rozumný. Proto se mi zamlouvá projekt daňových asignací či církevní daně. Proto bych uvítal otevření debaty nad rychle splácaným zákonem, který nese stopy kmotrovského zákulisí. Možná si církevní špičky při své pýše myslí, jak skvěle to se státem skoulely. Nebude ale nakonec nad restitucemi radovat někdo jiný? Copak neexistuje průhlednější a všeobecně prospěšnější model narovnání vztahů církví se státem — takový, který uspokojí i Miloše Rejchrta a další kritiky, například z řad signatářů prohlášení „Křesťané proti zákonu o církhybnouevním majetku“?