Otázky nad církevními restitucemi se vrší
Lukáš JelínekJak si vlastně představujeme budoucí soužití státu s církvemi? Další údy občanské společnosti se narozdíl od církví pozornosti státu netěší a třou bídu s nouzí.
„Církev, má-li být věrohodná, musí být nezajištěná, odkázaná na nevymahatelné dobrovolné přispívání.“ Tato slova nepronesl žádný ateista, komunista, sociální demokrat. Jsou z článku evangelického faráře, signatáře Charty 77 Miloše Rejchrta pro Hospodářské noviny („Proboha, peníze ne!“ 17.8.)
Autor pokračuje: „Že to není utopie, prokázali naši evangeličtí předkové po vydání tolerančního patentu. Museli si nejen financovat svého pastora, ale ještě k tomu odvádět poplatky katolickému faráři. Vydrželi to a my z jejich odkazu žijeme dodnes. Přece kdo hledá nejprve Boží království a jeho spravedlnost, tomu vše potřebné bude přidáno.“
Víc než „restituční spory“ laiků z řad komentátorů a politiků by mne zajímal jiskřící dialog mezi reprezentanty církví. Bohužel k němu příliš nedochází. Mistrem monologu je samotný primas český, římskokatolický kardinál Dominik Duka. Střídá prohlášení ostřejší i mírnější, často se ukazuje na veřejnosti. Minulý týden například navštívil Vysočinu. K programu patřilo i setkání s Milošem Zemanem, který se v rámci své prezidentské kampaně k církevním restitucím staví nezvykle opatrně, až nezúčastněně.
Ostatně, mluvil o tom nedávno senátor Jílek.