Úvaha na téma přiměřené míry majetku
Jiří VyleťalKolik má mít katolická církev, aby neměla více, než potřebuje? Zjevně o dost více, než může přinést restituční narovnání. Po její chudobě mohou volat ti, kteří se nikdy neobtěžovali katolickou církev hlouběji poznat.
Hledání přiměřené míry majetku zaměstnává lidstvo odnepaměti. Dočteme se o tom na prvních stránkách Bible. Jde přirozeně o interpretaci duchovní, náboženskou, která však může vyjadřovat pravdu přesněji než nejobjektivnější faktografie. Když Adam s Evou pobývali v ráji, v Boží blízkosti, o vše potřebné se staral Bůh. O nějakém majetku neměli ani potuchy. Pak se ale od Boha odvrátili a ráj museli opustit. Kromě své nahoty poznali, že nepřežijí do příštího týdne, pokud si něco dopředu nepřipraví. Vznikla potřeba uchovávat zásoby a věčná otázka, kolik toho má být. V základě touhy po majetku je tedy obyčejný pud sebezáchovy. A protože je to pud nad jiné silnější, přišel s ním na svět i jeho stejně silný souputník. Pokušení postavit majetek na roveň smyslu života.
Touha po rovnosti — opravdu jen bláznovství?
Pokud jde o zdravou míru majetku, nejlépe to vyjádřila maminka Foresta Gumpa: „Člověk nemá mít víc, než potřebuje. Vše ostatní má na vychloubání.“ Avšak to, co potřebuje, by měl mít jisté, dodávám já. Nepochybuji totiž o tom, že za současného stavu poznání není na světě jediného člověka, který by musel mít méně.
Ostatně má-li někdo více, musí také existovat někdo, kdo má méně. A to já nechci. Nechci mít něco, co nemohou mít všichni, a nechci, aby měl někdo něco na úkor jiného. A to dokonce ani tehdy, kdyby si to dotyčný — jak bývá obvykle přesvědčen — zasloužil. Prozradím to na sebe: jsem rovnostář a přeji si, aby měli všichni stejně. Schopní i neschopní, pilní i flákači, pokud samozřejmě nejsou ve výkonu trestu.
Prý by to lidi nemotivovalo a ochromilo celý pokrok. No pěkně děkuji za takový pokrok, kde jedni křižují v jachtách Tichomoří, jiní zkoumají jak přežít v meziplanetárním prostoru, zatímco děti v Africe umírají hladem. O smrti v důsledku nejbanálnějších nemocí ani nemluvě. Motivovat k čemu? — ptám se já. K tomu mít ještě víc, aby ten druhý měl ještě míň, když zeměkoule není nafukovací? Píle, pracovitost a nápad se prý musí ocenit. Jenže pokud se trochu objektivně rozhlédneme kolem, oči nám musí vypadnout z důlků. Vždyť je to naprosto jinak! Bohatne se ze spekulací, z dobývání renty, z privilegovaných postavení, z podvodů.
Když už někdo potřebuje být motivován, proč se nemotivuje prostě tím, že své domněle vyšší schopnosti vloží do služeb obecného dobra? Nebylo by na světě méně nespravedlnosti, kdyby měli všichni stejně, než když se lidé tahají o to, kolik kdo urve pro sebe, aby nakonec zvítězili ti nejbezohlednější a nikoliv ti nejmilosrdnější?
Já vím, je to nenapravitelný idealismus a bláznovství zároveň. Nebyl ale Ježíš Kristus, jehož poselství neztratilo do dnešního dne nic na aktuálnosti, idealista všech idealistů a z pohledu prospěchářů blázen všech bláznů?
Majetek v kapitalismu a socialismu
Víte pane Vyleťale, z Vašeho textu cítím, že máte starost o osud církve. Určitě je pravda, že řadoví duchovní nežijí v blahobytu. Rovněž o církevní stavby je třeba pečovat, protože i ony jsou součástí našich dějin i naší přítomnosti. Atd. Není sebemenší důvod nepřát církvím, aby měly dost finančních prostředků na svůj každodenní provoz. Proč nemít útulně zařízené fary?
Problém je někde jinde a jako rovnostář byste jej měl vnímat. I když, uznávám, jde spíše o rovnost, než o rovnostářství.
Možná by bylo dobré si připomenout, co jsou vlastně ty restituce. Jejich cílem nikdy nebylo a ani nemohlo být nějaké odčinění či náprava křivd. Nejde změnit dějiny. Jediné, co restituce nabízí, je zmírnění křivd.
V praxi se to projevuje tak, že se původním majitelům vrátí to, co vráceno být může, a za to, co vráceno z nějakého důvodu být nemůže, je vyplacena finanční náhrada. Její výše byla nějak určena.
A tady se dostáváme k jádru pudla. Církve nebyly jediné organizace, které byly totalitním režimem poškozeny. Bylo poškozeno obrovské množství lidí. Od sedláků, přes podnikatele, politické odpůrcde až po spolky a církve.
A teď - proč by měly být církvím vypláceny náhrady v jiné výši než byly vyplaceny všem ostatním restituentům???
Nebudou se ti cítit, a právem, poškozeni?
Co se stane, až se začnou obracet na soudy?
Není tímto porušen ústavní princip rovnosti?
A, konec konců, není od církví nemorální, že přistupují na takové vyrovnání. Neměly by říct - nemůžeme chtít víc, než dostali zpět jiní poškození???
A to nemluvím o hlubší a temnější hrozbě. O mórijském Balrogovi. O prolomení hranice února 1948.
:-)
Proboha, proč se pořád VŠICHNI staráte o to, kolik má mít církev majetku, aby jí to nezkazilo?
Co je vám VŠEM po tom?
Já jsem proti finančním náhradám (natož povýšeným o inflaci), vracení majetku bez omezení, pokud by byl majetek odebrán s omezením, znamená pro mne nepřijatelný bonus NAVÍC ...
... ale v životě by mne nenapadlo rozebírat moralizátorsky, jaká církev má a nemá být, jestli je ten rozsah majetku přiměřený její funkci, jestli to církev nezkazí a věřící se od ní neodvrátí ...
To ať si rozebírají věřící a členové - pokud se ale připojí někdo k TOMUTO směru kritiky mimo tento okruh lidí, projevuje moralizátorskou nadutost velkovychovatele ...
... a hlavně to není žádný důvod pro takový či onaký rozsah restitucí ...
velice děkuji za Vaše připomínky k mému článku. Šlo mi v něm o zamyšlení nad významem a přirozenou potřebou majetku, a to jak majetku soukromého, tak majetku společného.
Dovolím si ještě doplnit, že mezi majetkem podnikatelských subjektů (restituce se na něj nevztahovaly) a majetkem církví je jistý principiální rozdíl.
Podnikatelský majetek může být všemožně rozmnožován a také prohospodařen. Jak by mohl být takový majetek navrácen v restituci, když nevíme, jak by si ten který podnikatel z doby před únorem 1948 vedl do listopadu 1989? Jistě by se našli tací, kteří by svůj majetek značně zhodnotili, ale našli by se i mnozí, kteří by upadli do dluhů. Co s tím?
Pokud bychom se pouštěli do restitucí podnikatelů, co by bránilo v restitucích u občanů, kteří nemovitosti sice nevlastnili, ale jiný majetek mít mohli? Ti sice nepodnikali, ale našetřeno by bývali mohli mít za 41 let vlády komunismu také, není-liž pravda? A o všechno by bývali mohli přijít též, že? To by byla teprve restituční šlamastika.
Církve však nejsou podnikatelské subjekty. Dá se u nich předpokládat (jistě ne v naprosto všech případech, ale principiálně ano), že by svůj majetek neprohospodařily. Navíc tento majetek slouží v nejširším slova smyslu všem. Do kostelů mohou chodit všichni, církevních akcí se mohou účastnit všichni, členy církví se mohou stát všichni, církevní školy slouží žákům věřících i nevěřících, církevní zdravotní zařízení přijímají všechny pacienty, totéž platí o církevních školkách, uměleckých souborech atd. Církevní majetek neslouží jeho dalšímu rozmnožování, ale jen a jen evangelizačním účelům. Ostudné výjimky by se určitě našly, ale srovnejme jejich četnost se sekulárním prostředím.
Ještě jednou všem moc děkuji a přeji jenom to dobré
Jiří Vyleťal – autor článku
Spirituelní profese ještě nebrání úspěšné investiční činnosti ........ to je historicky doloženo.
katolická církev, o níž tu mluvím, se od společnosti nikterak neodděluje. Že se někdy arcibiskup Duka vyjadřuje názory, které jsou i pro katolíky nepřijatelné, neznamená, že mluví za celou církev. Ostatně fakt, že stát se k vyrovnání s církvemi zavázal hned na počátku 90.let, a všechny jeho politické reprezentace házely tomuto vyrovnání klacky pod nohy, přirozeně posílil v církvích autoritativní složku jejich vedení.
Vnímat trvání na vyrovnání jako odcizení se společnosti nemá žádné logické opodstatnění. Je to, jako by se stát zavázal vrátit Vaší rodině činžák, který jí ukradl v roce 1950, avšak po Vašich četných stížnostech tak dodnes neučinil. Díky tomu, že Vy byste na dohodnutém trvala, by Vás ostatní považovali za nerozumnou až nepřátelskou. Zkráceně řečeno: „Nech se okrást, protože jinak by si mohl být obviněn ze sobectví.“ Poněkud zvláštní, že?
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal
Ke zjevení vatikánských mlýnic tak vyznavačům neoliberální kvaziteologie došlo teprve ve finiši procesu dekonstrukce státu.......pomyslel jsem si.
Některým znalcům to může připadat banální, ale mě to až teď otevřelo oči :) Takže, hm, všechno zlé je k něčemu dobré, nebo naopak, podle toho, jak se na to díváte. Teda, je mi samozřejmě jasné, že lidi jako já jsou církvi stejně ukradení, takže o nic moc nejde.
Blaze tomu, kdo nic nemá,
nestará se, kam to schová.
Večer lehne, ráno vstane,
nikdo mu nic neukradne.