Hledání přiměřené míry majetku zaměstnává lidstvo odnepaměti. Dočteme se o tom na prvních stránkách Bible. Jde přirozeně o interpretaci duchovní, náboženskou, která však může vyjadřovat pravdu přesněji než nejobjektivnější faktografie. Když Adam s Evou pobývali v ráji, v Boží blízkosti, o vše potřebné se staral Bůh. O nějakém majetku neměli ani potuchy. Pak se ale od Boha odvrátili a ráj museli opustit. Kromě své nahoty poznali, že nepřežijí do příštího týdne, pokud si něco dopředu nepřipraví. Vznikla potřeba uchovávat zásoby a věčná otázka, kolik toho má být. V základě touhy po majetku je tedy obyčejný pud sebezáchovy. A protože je to pud nad jiné silnější, přišel s ním na svět i jeho stejně silný souputník. Pokušení postavit majetek na roveň smyslu života.

Touha po rovnosti — opravdu jen bláznovství?

Pokud jde o zdravou míru majetku, nejlépe to vyjádřila maminka Foresta Gumpa: „Člověk nemá mít víc, než potřebuje. Vše ostatní má na vychloubání.“ Avšak to, co potřebuje, by měl mít jisté, dodávám já. Nepochybuji totiž o tom, že za současného stavu poznání není na světě jediného člověka, který by musel mít méně.

Ostatně má-li někdo více, musí také existovat někdo, kdo má méně. A to já nechci. Nechci mít něco, co nemohou mít všichni, a nechci, aby měl někdo něco na úkor jiného. A to dokonce ani tehdy, kdyby si to dotyčný — jak bývá obvykle přesvědčen — zasloužil. Prozradím to na sebe: jsem rovnostář a přeji si, aby měli všichni stejně. Schopní i neschopní, pilní i flákači, pokud samozřejmě nejsou ve výkonu trestu.

Prý by to lidi nemotivovalo a ochromilo celý pokrok. No pěkně děkuji za takový pokrok, kde jedni křižují v jachtách Tichomoří, jiní zkoumají jak přežít v meziplanetárním prostoru, zatímco děti v Africe umírají hladem. O smrti v důsledku nejbanálnějších nemocí ani nemluvě. Motivovat k čemu? — ptám se já. K tomu mít ještě víc, aby ten druhý měl ještě míň, když zeměkoule není nafukovací? Píle, pracovitost a nápad se prý musí ocenit. Jenže pokud se trochu objektivně rozhlédneme kolem, oči nám musí vypadnout z důlků. Vždyť je to naprosto jinak! Bohatne se ze spekulací, z dobývání renty, z privilegovaných postavení, z podvodů.

Když už někdo potřebuje být motivován, proč se nemotivuje prostě tím, že své domněle vyšší schopnosti vloží do služeb obecného dobra? Nebylo by na světě méně nespravedlnosti, kdyby měli všichni stejně, než když se lidé tahají o to, kolik kdo urve pro sebe, aby nakonec zvítězili ti nejbezohlednější a nikoliv ti nejmilosrdnější?

Já vím, je to nenapravitelný idealismus a bláznovství zároveň. Nebyl ale Ježíš Kristus, jehož poselství neztratilo do dnešního dne nic na aktuálnosti, idealista všech idealistů a z pohledu prospěchářů blázen všech bláznů?

Majetek v kapitalismu a socialismu

Ač je to skoro k nevíře, česká společnost udělala cennou zkušenost, jíž by mohla západní svět obohatit. Zažila dva druhy vztahů k majetku. Kapitalistický a socialistický. O kvalitě provedení socialismu a kapitalismu v Čechách lze sice mít oprávněné pochybnosti, nicméně o jejich autentičnosti pochybovat nelze.

Pro kapitalismus je typické, že neklade hromadění individuálního majetku žádné meze. Bohatnout lze do nekonečna a chudnout také. Majetek, který je skoro vždy důsledkem zisku, platí v kapitalistické společnosti za absolutní hodnotu, které se vše ostatní podřizuje. Pravda, v poválečných třiceti letech to bylo trochu jinak, chudnout se do nekonečna nedalo. Kapitalismus vyvezl chudobu do rozvojových zemí — doma mu do toho mluvila demokracie — ale ty časy jsou pryč. Majetek bohatých je znovu nedotknutelný, a protože si majetek dobře rozumí s mocí (jak by ne, vychází přece z pudu sebezáchovy), demokracie se kapitalismu poslušně podřídila. To je nejlépe patrné na zadlužených zemích jižního křídla EU, kde podmínky jejich další existence diktují nadnárodní finanční instituce. Žádná vláda lidu. Zadlužení jsou dnes skoro všichni. To je holt tak: zadlužený člověk = zavázaný člověk.

Zkrátka kapitalistická adorace individuálního majetku znamená podlehnout pokušení, abychom z majetku učinili smysl života. Protože však smyslem života je — alespoň my křesťané tomu tak rozumíme, jak naznačeno v příběhu o Adamovi a Evě — přebývání člověka v Boží blízkosti, je takový stav trvale neudržitelný. Kapitalismu bude jednou odzvoněno.

To socialismus, který jsme na své kůži také okusili, má vztah k majetku odlišný. Zatímco kapitalismus stojí na sobectví (domněle schopný člověk si výdobytků své zdatnosti chce užít sám), což je vlastnost přirozená, bohužel, socialismus stojí na ideologii. Což je věc umělá. Zatímco kapitalismus dává více tomu, kdo je ve svém sobectví obratnější, socialismus přiděluje více tomu, kdo je s ideologií konformnější. Rozdíl je v tom, že kapitalismus poskytuje individuu skutečný majetek, avšak socialismus přiděluje právo disponovat s majetkem společným.

My starší, a je nás tu pro poučení mladších stále dost, jsme to zažili. Ředitelé, náměstci, nomenklaturní kádři, důstojníci a lidé v rozhodujících pozicích, ti všichni neoplývali individuálním majetkem, jímž by se okatě lišili od ostatních. Nicméně disponovali právem (nepsaným, ale v praxi nezpochybnitelným) k užívání podnikových rekreačních zařízení, k přidělení bytů, k nákupu „ojetých“ podnikových vozidel atd. V lidu se tehdy tradovala historka, že když manželka předsedy vlády Štrougala potřebuje ke kadeřníkovi, státní aerolinie pro ni vybaví letecký speciál do Paříže. Není důležité, jestli to tak bylo. Důležité je, že to pravdivě ukazuje poměry ve společnosti, která sice nestojí na individuálním majetku, ale na ideologii, jejíž úspěšné stoupence rovněž bohatě odměňuje. Není to co do podstaty totéž?

Majetek církevní

Přijmeme-li tvrzení o soukromém majetku, jehož by jedinec neměl mít více než potřebuje, lze totéž obhájit i u majetku církevního? Včetně toho, který má být církvím navrácen, když jim byl předtím ukraden? Nejprve trocha jednoduchého účetnictví, které si každý může udělat z veřejně dostupných zdrojů sám.

Katolická církev v ČR vlastní 7133 kostelů a kaplí. Ty všechny vyžadují údržbu, opravy a odbornou ruku restaurátorů. Vydělíme-li částku 59 miliard, jíž stát církvi vyplatí za majetek, který jí zcizil a navrátit již nemůže, počtem kostelů a kaplí, tj. 7133, dojdeme k částce 827 141 Kč. To není nijak mnoho, vezmeme-li v úvahu, že částka 59 miliard bude postupně vyplacena do 30 let a náklady na opravy kostelů a kapliček za dobu 30 let nemohou být malé. U běžné kapličky bude možná částka 827 141 Kč dostačující, ale u kostela? Vidíme tedy, že částka 59 miliard, která církvi tak jako tak patří, nemůže stačit ani na opravy kostelů a kapliček po 30 letech užívání. A to, prosím, má církev ještě fary, kláštery, biskupství a arcibiskupství.

Nepodařilo se mi zjistit, kolik má přesně katolická církev farností, neboť farnosti byly všelijak slučovány. Víme však, kolik má kněží v pastoraci (řeholní kněze nepočítáme). Je jich 1241. Předpokládejme, že maximálně dva kněží slouží v jedné farnosti, ale spíš to bude méně. Počítejme tedy se 620 velkými, resp. sloučenými farnostmi. Roční náklady na jednu velkou farnost — např. farnost se dvěma kněžími a dvěma kostely v pražské okrajové čtvrti — jsou 3,4 milionů. Opravy kostelů a kaplí v této částce zahrnuty nejsou! Za 30 let to u jedné farnosti vydá za 102 milionů. U 620 farností za 30 let pak 63 miliard. Vidíme, že i při nejoptimističtějším odhadu nestačí restituovaná částka 59 miliard ani na provozní náklady farností bez oprav nemovitostí, mobiliáře, uměleckých předmětů atd. Ani zde nezapočítáváme provozní náklady biskupství, arcibiskupství a klášterů.

Kolik tedy má mít katolická církev, aby neměla více, než potřebuje? Jak patrno, o dost více, než může přinést restituční narovnání.

Někteří křesťané a paradoxně i lidé nevěřící jsou toho názoru, že církev má být chudá. Zřejmě se nikdy neobtěžovali katolickou církev hlouběji poznat. Kdyby se totiž byť jen v omezené míře účastnili farního života, po chudobě by nevolali. Podmínky, v nichž velká většina kněží i dnes bydlí, by sami považovali za nevyhovující. Srovnání církevního standardu s firemními sídly, bankovními domy a nákupními centry pak ztrácí jakýkoliv smysl.

Bude-li prý církev chudá, nabude na důvěryhodnosti a o věřící nebude nouze. To je vedle pochybného předepisování chudoby druhým pozoruhodná představa. Také v tom, že nemá s pravdou co do činění. Křesťanský svět je plný církví a církviček a všelijakých náboženských společenství bez kostelů, pozlacených soch, kněžských rouch a vatikánských chrámů, ale počtem věřících se ani jedna z nich s katolickou církví srovnat nemůže.

Má-li být církev chudá a ještě chudší, co s těmi kostely, kapličkami, teologickými fakultami a jejich teology? Co s kněžími, biskupy, jáhny a obyčejnými lidmi, kteří se po bohoslužbě chtějí na faře sejít v teple a posadit na polstrovanou židli? To se mají ty kostely prodat, tak jako kostel v Panenském Týnci u Loun nebo ve Vrchovanech u Dubé — doporučuji návštěvu - anebo přesunout do agendy zubu času jako severočeské vesnice i s jejich svatostánky? A duchovní poslat žebrotou, jak se pro to rozhodli první františkáni? Vždyť i ti prapůvodní byli jen jedním řádem mezi ostatními a pozdější františkáni už na ideálu chudoby netrvali. Ti dnešní si jej rovněž neabsolutizují, avšak rozmařile nežijí, jako ostatně celá církev.

Ne, ne katolická církev nemá víc, než potřebuje. Ona totiž nespravuje dnešek a zítřek, jak se tomu museli učit Adam s Evou po vyhnání z ráje a jak to známe z našich soukromých životů, ale i celou minulost. To abychom my lidé věděli, odkud a kam kráčíme. Možná je to pro nás, ač netušíme, důležitější než všechno, co bychom si pořídili, kdybychom na té církvi ušetřili.

Závěr

Začali jsme tím, že člověk nemá mít víc, než potřebuje, avšak že to, co potřebuje, má mít jisté. Bezpochyby k tomu dnes patří i to, co nemá charakter soukromého majetku, ale majetku společného: školství, zdravotnictví, sociální péče, energie pro domácnost, veřejná doprava. A také církve. Vždyť jsou to ony, kdo se jako jediné obrací k nitru člověka, aby jej vedly k dobru pro všechny.

Chce-li totiž někdo více, než je mu třeba, hrozí nebezpečí, že se stane buď sobcem nebo poslušným služebníkem čehokoliv.

Jistěže lze socialismus dělat i jinak, než se to dělalo u nás. Jenže to lze kapitalismus také. Patrně bychom tomu pak už neříkali ani socialismus, ani kapitalismus, ale třeba láska k bližnímu. Kdosi to tady po nás už chtěl, ale nějak se to dosud „plošně“ neujalo. Tak že by příště?