ČSSD disponuje zvláštní schopností. Pravidelně před volbami se dokáže dokonale znemožnit. Naposledy před pár dny, když zemi zaplavily plakáty zobrazující ruku úředníka, kterak ruce duchovního předává dar v podobě měšce s obnosem 134 miliard korun. Scénka jak vystřižená z padesátých let. Byl to tehdy „kněžour“, kdo se jako první mezi jinými stal synonymem pijavice přisáté k výdobytkům vědecky řízené socialistické společnosti. Sociální demokracie tím vsadila na jednoduchou lež, od níž si slibuje více voličských hlasů než od složitější pravdy.

Především nejde skutečně o dar. Ostatně, může si snad někdo rozumný představit, že by neoliberální politické elity, které každé aktivum důsledně převádějí do soukromých rukou, darovaly nějaké organizaci — nadto organizaci duchovní a nevýdělečné — vůbec něco? A k tomu — jak se u daru sluší a patří — nezištně?

Jak notoricky známo, církve byly komunistickým státem po 25. únoru 1948 nesčetněkrát o svůj majetek okradeny. Není pravdou, že se neví, co církvím patřilo, a co ne. Katolická církev je proslulá řádným vedením záznamů po stovky let. Nejsem přirozeně odborníkem na majetkové vztahy mezi státem a církví, ale tvrzení o tom, že leckterý církevní majetek nebyl od dob Josefa II. výhradně ve vlastnictví církví, mi na rozum nejde. Pohříchu to nejenže nedává smysl, ale nevyjadřuje ani stav žádoucí. Nezdá se mi rozumné, aby kostel, jejž užívá výhradně církev k bohoslužbám, měl patřit ještě někomu dalšímu, když jiné určení kostela neexistuje. Rovněž nepovažuji za smysluplné, aby o pozemcích a dalších nemovitostech, které církve užívaly k plnění charitativní, sociální či zdravotní péče, jakož i k vlastnímu financování, rozhodoval ještě někdo jiný. Je snad obvyklé, že by vlastníkům majetků necírkevních někdo určoval ještě nějakého dalšího vlastníka, a to jenom proto, aby na to dotyčný nebyl sám? Kromě toho si nelze nevšimnout, že o společném vlastnictví církví a státu se mluví až teď, kdy jde do tuhého. Což vzbuzuje dojem, že se hledají důvody, jak se vypořádání vyhnout.

Malá odbočka: dokážu si ovšem představit, že stát posedlý privatizací je schopen mezi restituční položky zahrnout i ledacos jiného. To proto, aby k privatizaci, kterou státem odkoupený církevní majetek stejně čeká, toho bylo co nejvíce.

Jestliže se při restitucích necírkevních nemovitostí, o které stát občany rovněž okradl, nezkoumal původ majetku, proč se tak má dít u majetku církevního? Chce-li někdo vlastnická práva církví zpochybňovat událostmi po Bílé hoře či Josefínskými reformami, pak by měl požadovat od necírkevních restituentů prapradědečkovy CK účty od záhumenku a činžáku ve Vodičkové. Jinak žádné restituce. To bychom se pobavili a posléze raději zůstali u 25. února a těm církvím možná také něco přiznali, není-liž pravda?

Podle vedení ČSSD je tedy vracení ukradeného darem. Zvláštní pořádek — nikoliv tedy u nás. Vzhledem k tomu, že v této republice už byl každý okraden, netřeba sebemenší míry představivosti, abychom si ve zcela hypotetickém případě — totiž v případě, že by policie někoho dopadla — natrénovali skálopevné přesvědčení, že po zloději nic chtít nebudeme. Případně zloděje laskavě požádali o založení zvláštního fondu, z něhož bychom si tu a tam něco z toho, co z lupu ještě zbylo, mohli vypůjčit, možná i vzít. Taková představa jde sice s lidskou přirozeností dohromady asi jako vejce s kovadlinou, ale nic naplat. Zřejmě to již na odpovědných místech v ČSSD osobně vyzkoušeli, a tak vědí, že to bude fungovat, když s návrhem tohoto druhu přicházejí. Ostatně fondy, najmě ty majetkové, se u nás také osvědčily, že?

Ale dost ironie, věc je vážná. Tam kde se nevrací, co bylo ukradeno, nelze mluvit o právním státě. S jedinou výjimkou. Že by podobně, jako to předpokládá institut znárodnění, jehož uplatnění katolická církev připouští, byl dotčený majetek použit pro vyšší dobro, než znamená vracení ukradeného. V současné situaci by mohlo jít výhradně o ověřitelné a řádně kontrolované sociální výdaje. Například na výstavbu sociálního bydlení, systém zaměstnávání lidí sociálně vylučovaných, pomoc lidem v sociální nouzi a zdravotnictví na nekomerční bázi. Zkrátka by muselo jít o náhradu pravicí zdevastovaného sociálního státu.

S ničím takovým ovšem ČSSD nikdy nepřišla. A to ani za časů jejího osmiletého vládnutí, kdy byly podmínky pro vypořádání církevních restitucí nesrovnatelně lepší. (Především díky kardinálu Vlkovi, který věděl, co může od české pravice čekat. Nicméně, nedělal si iluze ani o tehdejší levici.) Místo toho ČSSD čekala, že věc pěkně po česku vyšumí do ztracena. A tak dnes může jenom mlčet, když se restituce řeší s arcibiskupem, který neprivilegované občany považuje za lůzu a podporu pro svoji věc hledá u politických elit pošlapávajících nejzákladnější axiómy křesťanství.

I když to s prolhaným plakátem ČSSD nesouvisí, je zřejmé, že restituce provedené podle dohody mezi současnou vládou a církvemi žádné požehnání církvím nepřinesou. Na velké peníze, na jejichž „správu“ se již jistě hrnou nabídky, nejsou připraveny. Nedisponují vlastním aparátem pro obnovu a údržbu sakrálních staveb. Podobné platí pro rozumné a z křesťanského hlediska přijatelné využití pozemků a dalších nemovitostí. Církvím, zejména té katolické, chybí i tady organizační a technické zázemí a pro nejednu nemovitost i smysluplné využití. Se vším se budou muset obracet na „tržní prostředí“ a to žádným milosrdenstvím netrpí. Miliardy protečou najatým správcům církevního majetku skrz prsty dříve než voda v potoce. Tím, že stát nebude přispívat na žádný z církevních výdajů, se připraví společnost o další potřebný prvek solidarity. Církve pak o jednu z mála jistot.

Ostatně o žádné opravdu velké peníze ani nejde, uvážíme-li, že jenom na státních zakázkách bylo v roce 2010 vydáno 630 miliard korun. (Vzhledem k tomu, s jakou velkorysostí jsou státní zakázky zadávány, nedivil bych se, kdyby to, co společnost skutečně potřebuje, se dalo pořídit za polovinu.) Mimoto je oněch 134 miliard, které ČSSD záměrně uvádí jako jednu finanční položku, ve skutečnosti pouze 59 miliard. Za dalších 75 miliard totiž obdrží církve nazpět nemovitý majetek. Takže sečteno, podtrženo, stát vyplatí církvím částku, která se rovná jedné pětině toho, co ročně skončí v kapsách podvodníků se státními zakázkami. Takže na zlodějinu je dost, a na restituce ne?

Sociální demokracii a nemalou část české společnosti, která v ní vkládala naději, přijde její plakát s měšcem velmi draho. Dlužno dodat, že plakát, který si ve své tuposti nezadá se škrtacími nápady pravicové vlády, není pouhým ztvárněním momentálního nápadu. Je smutným dokladem o tom, že se sociální demokracie od roku 2006 nepoučila (tehdy byl na jejím předvolebním plakátě výkřik po zabránění restitucím stůj co stůj položkou č.1). Ukazuje se, že její spodní proudy kryptokomunistického ražení nacházejí ve straně úrodnou půdu. Jak vidět, Marxovo heslo o náboženství jako opiu lidstva a Marxův pohled na svět skrze výrobní vztahy je podstatnou ideovou náplní strany. Billboard zesměšňující církev a s ní věřící spoluobčany je důkazem, že tradiční levicové podceňování duchovních hodnot má ve straně náležitou mocenskou pozici. Jinak by něco tak ohavného, jako je aktuální předvolební plakát, nemohlo práh Lidového domu opustit.

Bohužel anebo bohudík? — za takových podmínek bude ČSSD nevolitelná nejen pro všechny věřící, ale i pro řadu duchovně zaměřených lidí včetně lidí s kritickým a nezávislým myšlením. Svým plakátem totiž vyhrála soutěž na dodavatele idejí do lokálu čtvrté cenové skupiny. Dopad na prezidentského kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera, který se od prolhaného plakátu nedistancoval, bude mít svoji nezanedbatelnou váhu. Jak šalebné je kouzlo nechtěného, hrají-li si s ním političtí nedoukové: levicová ČSSD posílí pravici.

ČSSD se prezentuje jako strana zastávající se lidí práce a lidí sociálně slabších. Ptám se, proč tedy zvolila jako první krok své kampaně před krajskými volbami zrovna církevní restituce, které s kompetencemi krajů nesouvisí? Pokud by ČSSD šlo při krajských volbách o naznačení politické koncepce celostátního dosahu, proč nedala přednost ukázat na svých billboardech kandidáty, u nichž je předpoklad, že se budou na úrovni krajů zasazovat o zrušení asociálních reforem? Vždyť ty jsou na rozdíl od restitucí pro dosavadní voliče ČSSD skutečnou pohromou.