Všichni obyvatelé České republiky se nesklonili před autoritou pravicové vlády a náboženských představitelů, nepřijímají poslušně, co pomazané hlavy předkládají a dovolují si tu nevýslovnou drzost, že o zákoně diskutují a vyslovují k němu připomínky. V římskokatolické církvi je něco neslýchaného, když obyčejný smrtelník vysloví námitku. Demokracie však přes velké potíže přece jen pozvolna postupuje. Před rokem už přetekl pohár trpělivosti a Římu vždy poslušná irská vláda se vzbouřila. Irský premiér Taoiseach Enda Kenny se vyslovil o církevní zprávě, která měla sprovodit ze světa pedofilní aféru, že vynesla na světlo nefunkčnost, odtrženost, elitářství a narcismus, který dominuje kultuře Vatikánu až do těchto dní a pokládal za nutné připomenout: Toto není Řím. Toto je Irská republika v roce 2011, republika, v níž platí zákony. Demokracie, toť diskuse a diskuse bude pokračovat, i když zdejší pánové v purpuru a jiných barvách budou dupat nožičkami a křičet, že se jim tím děje křivda.

Signatáři společného prohlášení České biskupské konference, Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí, Dominik Duka, Joel Ruml a Jiří Daniček tvrdí, že předvolební kampaň sociální demokracie vytváří atmosféru závisti a nenávisti vůči církvím a náboženským společnostem. Pokud je rozdílný názor značné většiny českých obyvatel a celé opozice prohlašován za projev nenávisti, je zřejmé, že se církevní představitelé nepoučili z minulosti. Těžký kalibr, kterým nabili svá mediální děla, ukazuje, že jim je pořád nejbližší řešení názorových rozepří „milosrdně bez prolití krve“, totiž metodou, jíž jedna z podepsaných církví použila v Kostnici r. 1415 (a v tisících dalších případů) a předchůdci a inspirátoři druhé např. v Ženevě r. 1553 nebo roku 1619 v  Haagu. Ještě štěstí, že nás před nimi chrání sekulární stát.

Představitelé náboženské minority v české společnosti vůčihledně a vulgárně lžou, když nesouhlas sociální demokracie s podobou narovnání mezi církvemi a státem přirovnávají k propagandě totalitních režimů naší minulosti. Je zjevné, že sociální demokracie uznává potřebu zmírnění majetkových křivd způsobených církvím minulým režimem a počítá s nějakou podobou narovnání. Odmítá nehospodárnou, na neseriózních údajích založenou nyní projednávanou podobu zákona. Církevní papaláši zřejmě připouštějí jedinou podobu opoziční reakce na pravicový návrh zákona, totiž totální podřízení a nepodmíněný souhlas.

Do demokratické politické rozpravy o vhodné podobě zákona vstoupil Dominik Duka se svými pokornými přisluhovači s neuvěřitelně sprostým pseudoargumentem. Zneužívá památky milionů židovských obětí nacistické genocidy ve 40. letech minulého století, když naprosto bezdůvodně spojuje sociálně demokratické stanovisko k zákonu předložené voličům s antisemitskými plakáty třetí říše. Myslí si snad, že se jim podařilo vymazat historickou paměť? Domnívá se, že dnešní generace už nic neví o bojové a politické spolupráci Slovenského štátu (1939 — 1945) v čele s římskokatolickým knězem Josefem Tisem s nacistickým Německem? Pokládá za zapomenuté transporty Židů do vyhlazovacích lágrů organizované klérofašistickým režimem? Zapomněl na církevní pomoc pachatelům holokaustu na jejich poválečné cestě do bezpečného exilu v Latinské Americe? Myslí si, že všichni občané jsou tak hloupí a nevědí, že jeho mnohokrát veřejně deklarovaný obdiv k Ferdinandu Aragonskému (1452 — 1516) a Isabele Kastilské (1451 — 1504) znamená obdiv k panovníkům, kteří ve Španělsku zavedli kruté a nelidské pronásledování Židů a jejich vyhánění ze země? Pan Duka si nesmí myslet, když pronáší ostré a bojovné výroky proti druhému semitskému náboženství, islámu, a pléduje pro huntingtonovskou válku civilizací v kruhu známých a přátel, že to nikdo nevynese ven. Naznačovat antisemitismus sociálních demokratů v souvislosti s podobou zákona o majetkovém narovnání je za těchto okolností skutečně pokrytecké a hrubě necitlivé vůči židovským spoluobčanům.

Představitelé náboženských směrů se hněvají na sociální demokraty, že odmítají, aby vláda vzala peníze potřebným občanům a darovala je církvím. Sociální demokraté tradičně stojí na straně neprivilegovaných občanů a jejich politických, občanských a sociálních práv. Že by tím sociální demokraté církve činili z církví spoluviníky při krádeži, to ze stanoviska sociální demokracie přímo nevyplývá. Ale že by církve nesměly být obviněny z podílu na krádeži, pokud na uplácení ze strany vládní koalice přistoupí? Mají snad imunitu už i církve? Nedopustily se snad nesčetněkrát v dějinách krutého a podlého jednání? Je v liberální demokracii povoleno kritizovat vše kromě církví?

Křesťanské církve a židovské obce reprezentují ušlechtilou nauku. A jejich členové včetně duchovních svému vedení tuto nauku připomínají. Pokud někdo vytkne církvím, že chtějí profitovat z miliard ukradených asociální mocí v době krize penzistům, postiženým, nezaměstnaným, sociálně vyčleněným, studentům a mladým absolventům škol a dalším občanům, nesmí mu v tom být bráněno. Církve nejsou před občanským nesouhlasem chráněny. A občané by přivítali, kdyby se pokusily plnit to, co mají vepsáno do svého programu.

V závěru prohlášení ujišťují signatáři, že navržené řešení nikoho nechce okrádat a že jde o vrácení části zkonfiskovaného majetku. Uvádějí, že by tak skončila závislost na státním rozpočtu. Přitom je zjevné, že o možnost pokrývat své náklady pouze z výnosu vlastního majetku přišly církve dávno před nástupem komunistického režimu. Už první republika kompenzovala církvím příjem z majetku odebraného náboženským uskupením pomocí kongruy, tedy státních mezd pro duchovní. Na státním rozpočtu byly křesťanské církve a ostatní náboženské společnosti závislé dávno před nástupem komunistického režimu r. 1948. Proti vrácení toho, co prokazatelně zabavil komunistický režim, tedy na základě předpisů přijatých po 25. únoru nebo v rozporu s platnými předpisy nikdy sociální demokracie nebyla. Je nespravedlivé jí to připisovat.

Úlitba „poctivým členům ČSSD“ v posledním odstavci prohlášení silně připomíná komunistickou propagandu. Členové ČSSD si demokratickou procedurou zvolili své vedení a to je reprezentuje. Vrážet klín mezi členstvo a vedení strany je nečestné a hlavně krátkozraké. Stejný argument by totiž bylo snadné použít proti autorům dokumentu. Vždyť proti politice církevních představitelů se staví různé křesťanské iniciativy prostřednictvím demonstrací, petic a otevřených dopisů. Na restitucích se mohlo podílet 21 registrovaných a akreditovaných náboženských společností. Čtyři se všech uplatit nenechaly a podíl na tomto tunelování státního rozpočtu principálně odmítly.

Nasazení mimořádně ostré a neseriózní propagační kampaně v prohlášení náboženských představitelů by znamenalo vyhlášení války, zatím naštěstí jen studené či psychologické většině občanů a jejich politické reprezentaci. Je však možné, že se představitelé vzpamatovali a zděsili se toho, co sami vyprodukovali. Dopoledne totiž zveřejnili prohlášení, ze kterého tento článek cituje a na které reaguje. Odpoledne se však objevilo jiné, rovněž nedatované, znění téhož prohlášení (nebo nové prohlášení?) také stěží přijatelné, avšak formulované mírněji.