Už první debaty v senátních výborech, kam postoupil po Poslanecké sněmovně návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, a také stanovisko senátních legislativců ukázaly, že problémem není vyhlídka hospodářské samostatnosti církví, ale způsob, jakým se to dělá. Přestože základem křesťanského učení je vstřícnost a pomoc bližnímu, Nečasova vláda opět nasadila drsnou válcovací metodu, kterou se bez debat s opozicí i veřejností snaží rychle prosadit nepromyšlený a jednostranný záměr. Nepřátelská atmosféra, kterou je pravicová koalice obklopena, se tak přenáší i na subjekt, který ji přežije, ale může být touto atmosférou přinejmenším dlouhodobě poškozen.

Všímá si toho i čerstvá výzva skupiny umělců a dalších osobností, byť je sepsána na podporu vládního návrhu a posuzuje ho z jiného úhlu. Připomíná, že do Senátu jde zákon „po diskusích, které se namnoze nedržely věcných argumentů, ale vyvolávaly zbytečnou nenávist a falešnou závist“. Současně však tvrdí, že „postupné splácení během třiceti let nebude o mnoho vyšší než nynější platby ze státního rozpočtu“. To samo však nevychází ze žádné věcné analýzy, bude to totiž víc.

Zejména finanční náhrada pro církve je prostě nepřiměřená, jak rozsahu uvažovaného majetku, tak obtížné hospodářské situaci, ve které se Česká republika právě nachází. A když upozorňujeme na to, že jedním ze zdrojů, kterým se to má hradit, je snížená valorizace starobních důchodů, nejde o závist, ale o připomenutí do očí bijící nespravedlnosti, tedy úplně jiného hříchu. Umělci to tak možná nemysleli, ale s poukazy na závist by měli být opatrnější, protože jde o typickou součást slovníku z časů Divokého východu, kterou se u nás ještě nedávno odrážely výtky proti tunelářům a privatizačním podvodům.

ČSSD má řadu důvodů, proč požaduje zamítnutí a nové projednání zákona, který navíc zavazuje i další vlády a měl by být proto nejlépe předložen k hlasování v obecném referendu. Navržené vyrovnání je právně nedořešené a riskantní, protože může prolomit 25. únor 1948 i Benešovy dekrety a hrozí tak spustit novou lavinu nákladných restitučních sporů. V návrhu chybí seznam majetku, což může být další zdroj dlouhodobé právní nejistoty. A zmíněné finanční vypořádání je nejen předražené, ale navíc porušuje ústavní rovnost občanů před zákonem, protože některým oceňuje polnosti čtyřikrát dráže, než byla dosavadní restituční praxe a v případě lesů dokonce desetkrát dráže.

Připomeňme, že se ve skutečnosti jedná už o třetí vlnu církevních restitucí, přestože už po té první kardinál Tomášek řekl, že to stačí. Onou první vlnou byl výčtový zákon 298 z roku 1990, kterým bylo řádům a kongregacím vráceno 170 objektů. Zákon obsahoval i památné nedopatření, kterým byla Nová budova Národního divadla připsána voršilkám, ale ty nedokázaly omyl napravit. Malý okruh církevních subjektů mohl využít i obecného restitučního zákona 403 ze stejného roku. Potom bylo roku 1996 zahájeno exekutivní vydávání církevního majetku na základě řady usnesení vlády. Zastaveno bylo roku 1998, i po kritice právních vad.

Česká společnost je po všech zvratech naší náboženské historie silně sekulární, jak dokládají nízké (a snižující se) počty praktikujících věřících, ale má hluboký vztah ke křesťanské tradici a kulturním památkám a chtěla by pochopitelně vědět, jak se bude zacházet s národním historickým dědictvím, když přejde z rukou státu do rukou soukromých subjektů. To z návrhu zákona ale vůbec jasné není. Proto ČSSD dávala přednost takovému řešení, kde by se výnosy z církevního majetku soustřeďovaly ve fondu se správou církví, a tyto zdroje by se pak používaly na pokrytí jejich duchovní, školské, zdravotní, sociální a kulturní činnosti, včetně oprav památek — třeba i s obvyklým příspěvkem státu na památkovou péči.

Jedná se přece o majetek, který už od dob císaře Josefa II. slouží k uspokojování určitých společenských potřeb. Paternalismus státu byl možná přehnaný, ale změna by měla spočívat v tom, že stejné služby budou lépe naplňovány bez této krajnosti. Nikoliv, že přijdeme jak o majetek, tak o služby, kvůli kterým byl církevní majetek povinnými i dobrovolnými příspěvky bezpočtu generací českých obyvatel vytvořen. Dalšího problému si všímají petice občanských iniciativ, které odmítají vládní návrh, ve kterém je majetek církví nasazen k zesílení tlaku trhu, místo aby sloužil obnově obce a vzájemnosti.

Je ve vlastním zájmu církví, aby zákon o majetkovém vyrovnání byl skutečně vyrovnaný a nebyl zdrojem destabilizace a konfliktů, na kterých se budou přiživovat extrémisté. Nejbližší příležitostí k nápravě je nadcházející schůze Senátu, pak se nejspíš záklon vrátí znovu do Poslanecké sněmovny, a když odejde většinová veřejnost poražena i odtamtud, využije svého slova v nejbližších volbách. Vztah k Bohu je věcí jednotlivce, ale vztah k církvím je koneckonců věcí občanů.

Obviňování opozice ze strany některých představitelů církví je nevhodné, cenzorské a směřuje proti principům svobodné demokratické diskuse. Jestliže sociální demokracie kritizuje chyby a slabá místa vládního návrhu, plní tak mimo jiné důsledně svou opoziční roli, kterou jí přisoudil výsledek voleb a povolebních vyjednávání. Nikdy by mne nenapadlo, že budeme muset pravidla fungování demokratického systému připomínat představitelům církví, z nichž řada před rokem 1989 upřímně a obětavě usilovala právě o návrat parlamentní demokracie do naší země.

ČSSD nikdy církve nenapadala a napadat nebude. Respektujeme plně jejich roli ve společnosti i nesporný přínos v řadě sociálních aktivit. Polemiku o podobě narovnání s církvemi ale nadále povedeme s vládními stranami. A nedáme se odradit ani zastrašit. Špatný návrh zákona, přinášející rizika pro Českou republiku, poslanci a senátoři sociální demokracie nepodpoří.