I když se diskuse o zákonu, zběžně nazývaném „církevní restituce“, vede demagogicky, není hloupá. Hlavní, o co by v ní mělo jít, je odluka církve od státu: no konečně! Stejně důležité ale je, že v této diskusi poprvé sebevědomý oficiální konsenzus o automatické nadřazenosti pravicových hodnot, ztotožňovaných stejně automaticky s hodnotami náboženství, ostře naráží na skutečnou situaci v české společnosti.

Dvacet čtyři let po převratu už přitom lze jen násilnou ekvilibristikou svádět to, co si tato společnost myslí, na ohlupující působení minulého režimu. To vše spolu s předvolebním časem vede k nebývale rozjitřené rovině této diskuse, která se vede rovnou tím nejsilnějším kalibrem morálních odsudků.

Krycím manévrem jsou odkazy k hlubším a hlubším vrstvám historických křivd, jejichž kadence je neodolatelně patafyzická. Pro historika je bolestné sledovat povrchní úroveň vědomostí, na níž se obě strany mlátí po hlavě instrumentalizovaným dějepisem; teoretik vizuální kultury jen stěží odolává lákání srovnat interpretaci propagandistických plakátů s příběhem dánských karikatur proroka Mohameda.

Kdo se nechce pouštět na nejistou půdu morálně historické nebo právnické argumentace, vytáhne jednoduchý argument: co bylo ukradeno, má být vráceno! Je stejně neprůstřelný, jako bývaly výzvy k boji za světový mír, být na straně války a zlodějny může jen morálně zcela pokleslý člověk.

Vrtá mi ale hlavou tohle: zvolání o vracení ukradeného majetku se v kontextu sporu o církve a náboženské společnosti jeví jako jasný a průhledný výrok, který nepřipouští, aby se do věci moc šťouralo. Přesně totéž zvolání, uplatněno na majetek českých a moravských Němců, vyhnaných (vysídlených; odsunutých) po II. světové válce, však okamžitě vyvolá odpověď — to je ale přece něco úplně jiného!

Je to složité, příčiny a důsledky jsou komplikované; je to moc dávno a žijící generace za nic nemohou; a vůbec, nikomu nic nejen nedáme, ale ani nedlužíme; máme na to zákon a basta. Že by český příspěvek k orwellovské dvojřeči?

Historická spravedlnost je dost složitá věc. Co bylo možné legitimně dělat v prvních letech po převratu, lze stěží udělat téměř o čtvrt století později, příhodný čas (křesťané budou vědět, že se tím nemíní lišácky vyhlédnutý výhodný moment, ale kairos, tedy pravý čas, čas naplnění) prostě pominul. Rozhodujme raději s vážnou morální zodpovědností o dnešku.