Zákon o narovnání mezi státem a církvemi má ještě daleko do účinnosti, ale jeho schválení poslaneckou sněmovnou proti aktivnímu odporu občanských iniciativ a proti vůli silné většiny veřejnosti je osudovým krokem současné vládní většiny. Je to většina podložená nespornou legalitou volebního procesu roku 2010 a povolebního vyjednávání o efektivní koalici bez vítězné sociální demokracie. Je to však většina se značně narušenou legitimitou, protože jednající rozporně s vůlí svých voličů. Ideologická schémata o snižování daní a růstu produkce se ukázala klamná. Z vlády vzešlé z posledních voleb musela již více než polovina tehdejších jejích členů odejít pro neschopnost nebo pro zjevné zločiny. Další její členové a podporovatelé v parlamentu jsou ze zločinů podezřelí.

Nočním rozhodnutím z pátku na sobotu si vláda mohla znepřátelit ještě další ze svých zbývajících příznivců a zdá se jisté, že si připravila porážku v sérii voleb, které ji čekají od podzimu letošního do června přespříštího roku. Myslím, že nezůstane bez povšimnutí, že opozici stačily hlasy k odmítnutí zákona a že v okamžiku hlasování v jednacím sále sněmovny chyběli sociálně demokratičtí poslanci: dosud přítomností na hlasováních vynikající Antonín Seďa, bývalý komunista, v 80. letech trestaný za hospodářskou kriminalitu Alfréd Michalík, a Václav Klučka, u něhož je absence zvlášť překvapivá. Než se jejich absence přesvědčivě vysvětlí, bude bohužel ve vzduchu dřívějšími zkušenostmi inspirované podezření o jejich možné nelegální motivaci.

Důležitější ovšem je to, že vládnoucí strany přijetím zákona překročily Rubikon. Nový zákon je přinejmenším symbolicky krokem zpět před nastolení demokratických poměrů od října 1918. Obhájci zákona nás horem dolem ujišťují, že jde o nápravu křivd způsobených církvím komunistickým režimem. Právně definovaný zločinný ráz minulého režimu je využíván účelově. Když se to hodí, byl režim zločinný a jeho opatření je nutno napravovat. Jindy se zase hájí právní kontinuita. Nevadilo např., že Václava Havla poprvé zvolili jednomyslně poslanci Federálního shromáždění vzešlí z volební frašky 23. a 24. 5. 1986.

Připusťme, že pozemková reforma vyhlášená po únorovém převratu omezující vlastnictví pozemků pro jeden subjekt na 50 ha byla zločinná. Že jde o křivdu, již je třeba zmírnit. Že je správné vrátit pozemky, které křesťanské církve a ostatní náboženské společnosti měly před ní, nebo je kompenzovat penězi. Deklarovaným cílem současného zákona však je získání plné ekonomické nezávislosti náboženských právních subjektů na státu, tedy doplnění dosavadní dílčí odluky mezi církvemi a státem o dosud nerealizovanou ekonomickou odluku. Církve však přišly o schopnost pokrývat své náklady z výnosu z pozemků a jiného majetku dávno před 25. únorem 1948. Rozhodně to v ostrých veřejných polemikách tvrdila především římskokatolická církev již po pozemkové reformě z roku 1919 a vynutila si na mladé Československé republice kompenzaci pozemkových záborů v podobě státních platů pro duchovní (kongrua). Omezení volného disponování majetkem svěřeným církvi Korunou, převedení části jejího majetku na náboženskou matici (fond), taková a podobná opatření ostatně platila i dříve, v různých podobách habsburské říše v 18. a 19. století.

Uskutečnit plnou odluku ve smyslu naprosté nezávislosti církví na státním rozpočtu znamená vrátit se přinejmenším před vznik republiky, ale pravděpodobně dál zpět do nějaké hypotetické ideální minulosti, kdy církev, především církev římská byla rovnocenným partnerem a konkurentem státu, nebo dokonce vykonávala nad státem dohled např. ve smyslu (dosud neodvolaného) dokumentu papeže Řehoře VII, Dictatus papae (1075). Ten mimo jiné stanovil, že pouze papež disponuje císařskými odznaky, že mu všechna světská knížata musejí líbat nohy, že může sesazovat císaře a že nemůže být nikým souzen.

Demokratické státy potvrzovaly svrchovanou vládu občanů v kontrastu k absolutistické a feudální minulosti tím, že kombinovaly svobodu vyznání s omezením církevní ekonomické a tím i politické moci. V řadě demokratických zemí šlo a jde toto reálné omezení v zásadě nedemokratické římské církve (někdy spolu s ní i jiných) dál, než v dosavadním českém konfesním právu. Ve Francii byl r. 1905 církevní majetek zestátněn a nic se na tom dosud nezměnilo. Sotva kdo bude proto označovat současnou Francouzskou republiku za zločinný režim a za zloděje, který má něco vracet. V současném Německu není finančním zdrojem pro církve výnos z majetku, nýbrž příspěvky členů sbírané přímo nebo prostřednictvím státního daňového systému.

JUDr. Karol Hrádela ve své studii “Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ aneb právní rozbor k problematice restitucí církevního majetku po zevrubném historicko-právním přehledu upozorňuje, že práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice má vykonávat ode dne nabytí účinnosti zákona Církev římskokatolická. Tato změna zakladatele přímo ruší reformu Josefa II. Prolamuje tak doposud (s výjimkou židovského majetku) nedotknutelnou hranici Února 1948. Připomíná rovněž, že stát se zároveň zbavuje staletí využívané možnosti zabezpečovat humanitární záležitosti z tohoto zdroje, pokud tuto povinnost neplnila církev. Tento právník dožádaný poslanci charakterizuje ve svém obsáhlém textu schválený zákon jako velmi netransparentní. Historickou roli zákona shrnuje slovy, že návrh zákona obchází původní koncepci zakladatelů Československa z roku 1918 na nápravu křivd způsobených Bílou horou a vyháněním českého obyvatelstva vytvářením materiálních podmínek pro návrat emigrantů a omezením moci těch, kteří na vyhánění českého obyvatelstva vydělali. V konečném důsledku pak navržený restituční zákon poráží nejen záměry zakladatelů našeho státu, ale ruší reformu Josefa II. a základní princip třetího pražského artikulu, za který mnozí Češi obětovali svůj život za křižáckých válek vedených proti naší vlasti za prosazení práva církve na majetek.

Se zákonem i bez něj stále platí ústavní pořádek. Neobhájí se však sám přitažlivostí demokratických, liberálních a sociálních práv, která garantuje. Jedinou entitou, která může zabránit pozvolné, nenápadné erozi základních demokratických principů a posunu k teokratickému, nacionálně-autoritativnímu a konzervativnímu modelu veřejného života, jsme my občané. Pouze my můžeme využitím svobody projevu, shromažďování a sdružování a jako voliči obhájit a rozvinout ústavní záruky demokratického, sekulárního státu, jakož i lidská práva a občanské svobody. Jak ukázal Erazim Kohák svým článkem v Právu ze 14. 7. pod názvem Víra, restituce — a pokrytectví, k odmítnutí zákona nemusí člověka vést jen politické preference, ale může to být sama křesťanská víra. Ta motivuje k nezávislosti na státní přízni a ke kritickému odstupu od ekonomických a politických mocenských struktur. Sekulární charakter našeho státu obhajoval prezident T. G. Masaryk, který za důležitou devizu považoval výrok Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin. Demokratické principy možná budou muset spolu s ostatními hájit i občané motivovaní křesťanskou vírou, proti zákonodárcům předstírajícím veřejnosti (a možná někteří i sobě) křesťanskou identitu, a proti představitelům církví, kteří se nechali od konzervativní pravice koupit.