Náhrada od státu, nebo velkorysé gesto církve?
Miloš RejchrtKatolická velkorysost by byla sympatická, pokud by se nerealizovala za státní peníze. Zákon o církevních restitucích je třeba přepracovat a financování církví řešit jinak.
Vzrušená debata v Poslanecké sněmovně i v médiích o tzv. restitucích církevního majetku otevírá celou řadu zajímavých témat. Jejich bezbřehá šíře i různé žánry pojednávání však začasté zastírají jádro věci, totiž text vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Návrh zákona přikazuje povinným osobám vydat „oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy“ (paragraf 6).
Domnívám se, že tato formulace zákona je zdařilá a zákonem přikázané vydávání státního majetku původním majitelům je spravedlivé. V období 1948 — 1989, kdy se v Československé republice zmocnila vedoucí úlohy KSČ, se církvím, zvláště pak římskokatolické, v mnoha ohledech ublížilo, též nespravedlivým a nejednou i dle tehdejších norem nezákonným zcizováním majetku.
Návrh zákona nesprávně uvádí, že křivdy byly spáchány „komunistickým režimem“; pachatelem byl stát, k němuž se hlásíme jako ke svému, i když přímý podíl na křivdění církvím měla jen nepatrná část dnes žijícího občanstva. Však státní kontinuita znamená, že se hlásíme jako ke svým netoliko k hrdinům a bojovníkům proti nespravedlnosti, ale i k těm, kdo páchali křivdy, rozsévali nespravedlnost a jejich viny svým způsobem bereme na sebe.
http://notabene.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2660&mode=nested&order=0&thold=0
kde píšete "Co nebylo v církvi důkladně objasněno, prohovořeno, promodleno, vyargumentováno, nechť není ani odhlasováno. A co nebylo ukradeno, ať se nevrací."
I tento Váš text, pod který píši nyní svůj komentář, je pro mne objevný. Díky Vám jasněji vidím, že návrh zákona o narovnání s církvemi
http://www.psp.cz/ff/b7/ae/6a/08.htm
je koncepčně nesourodý, jak na to upozorňujete.
V pojednání hlavy I a II jsou církve a náboženské společnosti jmenovány jako "oprávněné osoby", zatímco v hlavě III jsou nazývány "dotčené církve a náboženské společnosti" a rozumí se jimi jen těch 17 vyjmenovaných v §15, odst 6, což nejsou všechny dnes v ČR působící, a dokonce ani ne všechny ty, které dnes splňují nárok na příspěvek od státu. I tato dvojí forma obracení se na církve a náboženské společnosti v návrhu zákona svědčí, že se jedná ve vztahu k církvím a náboženským společnostem o dvě záležitosti nesourodě pojednané v jednom celku, které by měly být upraveny každá zvlášť svým příslušným zákonem. První zákon, jak navrhujete, by měl upravit navrácení nemovitého majetku církvím a náboženským společnostem (hlava I a II nynějšího návrhu zákona), čímž by se odblokovaly dosud zablokované pozemky obcí a učinilo by se zadost rozhodnutí ústavního soudu restituce dořešit. Jiný zákon by pak řešil budoucí financování provozu církví a to všech církví i těch do současného návrhu zákona nezahrnutých a dokonce i těch církví nebo náboženských společností, které v budoucnu teprve mohou vznikat, na což dosavadní návrh zákona vůbec nepamatuje. Způsob financování provozu církví by mohl být vícezdrojový a to například z určité části fondový, přičemž základem takového fondu by mohly být finanční prostředky poskytnuté státem v takové výši a časovém rozložení, jak to předpokládá hlava III současného návrhu zákona, anebo nějaké jiné prostředky, pokud by se takové našly -, a z části by ten způsob mohl být průběžný, mající podobu např. daňových asignací, které by daňoví poplatníci měli možnost poukazovat adresně buď určité vybrané církvi nebo jiné neziskové organizaci (např. charitativní, kulturní, sportovní,..)
I když nejsem přesvědčena ani o bezproblémovosti hlavy I a II současného návrhu zákona, naprosto s Vámi souhlasím, že by se dvě nesourodé části současného návrhu zákona měly od sebe oddělit a upravit každá zvláštním zákonem. Diskuse, která dnes o návrhu zákona probíhá, by se do jejich znění mohla promítnout. Proto bych si přála, aby návrh, jehož 3. čtení je na programu 41. schůze parlamentu v pátek 13. července 2012, v této podobě sněmovnou neprošel.