O bitvě na Bílé hoře se u nás učí každé dítě na základní škole. V duchu jiráskovské interpretace ji pak lidé vnímají jako událost jednoznačně zápornou. Kulaté výročí první velké bitvy třicetileté války, která se odehrála 8. listopadu 1620, je příležitostí znovu ránu otevřít a trochu v ní zašťourat.

Od 19. století až do roku 1989 v české společnosti převažovala o Bílé hoře a o tom, co po ní následovalo, představa katastrofy pro český národ. Po roce 1989 se začaly do obecného povědomí dostávat názory historiků (začal s tím již Josef Pekař), které dobu „temna“ zpochybňovaly a vyzdvihovaly pozitivní dopady obnovené habsburské vlády. Soustředily se především na aspekt možné záchrany českého národa před úplnou germanizací pod rakouským deštníkem a na kulturní význam doby barokní pro další vývoj českých zemí.

Historická pravda není černobílá, a interpretace po způsobu „ode zdi ke zdi“ tudíž nemohou obstát. Nemá smysl Bílou horu vnímat jako českou tragédii, neboť to byla především tragédie protestantů, jak o tom obsáhle referovala německá historiografie 19. století. Vidět ale v bitvě na Bílé hoře záchranu před německým živlem a dobu pobělohorskou vnímat jako úžasný katolický „revival“, je rovněž zavádějící.

Dva způsoby výkladu

Český stavovský stát měl v letech 1618 až 1620 jistě své nedostatky, v rámci tehdejší Evropy to ale byla politicky a ekonomicky vyspělá entita, která civilizačně značně převyšovala východní habsburské državy. České království v čele s Fridrichem Falckým bylo v zásadě konstituční monarchií s náboženským pluralismem, které připomínalo spíše Holandsko než Rakousko. V tomto smyslu pro nás porážka stavů na Bílé hoře, ať už byli jejich představitele Češi nebo Němci (to v té době hrálo jen malou roli), jednoznačně krokem zpět.

Opětné dobytí českých zemí Habsburky je tedy třeba vnímat podobně jako komunistický převrat v roce 1948 a následnou podřízenost sovětskému vlivu. Českých zemí, které byly politicky součástí jádra evropské západní civilizace, se zmocnila habsburská „orientální velmoc“.

Svébytný, slibný a pluralitní vývoj naší země byl zadušen a uvržen zpět způsobem, který přinesl nejprve represe a posléze totální unifikaci a s ní související relativní úpadek téměř ve všech sférách. Z něho se naše země dostávaly velmi dlouhou dobu. Analogie s komunismem se zde přímo nabízí.

Stavovským elitám šlo o vlastní svobody a původně ani nechtěly sesadit císaře z českého trůnu. Vedlejším efektem jejich povstání ale bylo škrtnutí, jež zažehlo evropský konflikt, který je nutné v relativních číslech vnímat jako největší evropskou válku vůbec. V této válce trpěly české země podobně jako německé, tedy značně.

Švédskou invazi do Prahy v roce 1648 pak zdecimovaná česká země právem vnímala spíš jako agresi, a nikoli jako osvobozování od „přátel protestantů“. Étos stavovských svobod a revolty byl nesmazatelně pryč a do popředí se dostala obyčejná touha lidí po klidu a míru.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl viditelným symbolem habsburské „normalizace“ v 17. století. Jeho letošní obnova přichází symbolicky v roce kulatého výročí bělohorské bitvy. Jedná se o akt smíření s historií, která ovšem rozhodně nebyla idylická.