Bílá hora — stále živý mýtus

Lukáš Pachta

Opětné dobytí českých zemí Habsburky je třeba vnímat podobně jako komunistický převrat v roce 1948 a následnou podřízenost sovětskému vlivu.

Jedním z vůdců stavovského povstání, popraveným na Staroměstském náměstí, byl katolík Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Repro DR

O bitvě na Bílé hoře se u nás učí každé dítě na základní škole. V duchu jiráskovské interpretace ji pak lidé vnímají jako událost jednoznačně zápornou. Kulaté výročí první velké bitvy třicetileté války, která se odehrála 8. listopadu 1620, je příležitostí znovu ránu otevřít a trochu v ní zašťourat.

Od 19. století až do roku 1989 v české společnosti převažovala o Bílé hoře a o tom, co po ní následovalo, představa katastrofy pro český národ. Po roce 1989 se začaly do obecného povědomí dostávat názory historiků (začal s tím již Josef Pekař), které dobu „temna“ zpochybňovaly a vyzdvihovaly pozitivní dopady obnovené habsburské vlády. Soustředily se především na aspekt možné záchrany českého národa před úplnou germanizací pod rakouským deštníkem a na kulturní význam doby barokní pro další vývoj českých zemí.

Historická pravda není černobílá, a interpretace po způsobu „ode zdi ke zdi“ tudíž nemohou obstát. Nemá smysl Bílou horu vnímat jako českou tragédii, neboť to byla především tragédie protestantů, jak o tom obsáhle referovala německá historiografie 19. století. Vidět ale v bitvě na Bílé hoře záchranu před německým živlem a dobu pobělohorskou vnímat jako úžasný katolický „revival“, je rovněž zavádějící.

Dva způsoby výkladu

Český stavovský stát měl v letech 1618 až 1620 jistě své nedostatky, v rámci tehdejší Evropy to ale byla politicky a ekonomicky vyspělá entita, která civilizačně značně převyšovala východní habsburské državy. České království v čele s Fridrichem Falckým bylo v zásadě konstituční monarchií s náboženským pluralismem, které připomínalo spíše Holandsko než Rakousko. V tomto smyslu pro nás porážka stavů na Bílé hoře, ať už byli jejich představitele Češi nebo Němci (to v té době hrálo jen malou roli), jednoznačně krokem zpět.

Opětné dobytí českých zemí Habsburky je tedy třeba vnímat podobně jako komunistický převrat v roce 1948 a následnou podřízenost sovětskému vlivu. Českých zemí, které byly politicky součástí jádra evropské západní civilizace, se zmocnila habsburská „orientální velmoc“.

Svébytný, slibný a pluralitní vývoj naší země byl zadušen a uvržen zpět způsobem, který přinesl nejprve represe a posléze totální unifikaci a s ní související relativní úpadek téměř ve všech sférách. Z něho se naše země dostávaly velmi dlouhou dobu. Analogie s komunismem se zde přímo nabízí.

Stavovským elitám šlo o vlastní svobody a původně ani nechtěly sesadit císaře z českého trůnu. Vedlejším efektem jejich povstání ale bylo škrtnutí, jež zažehlo evropský konflikt, který je nutné v relativních číslech vnímat jako největší evropskou válku vůbec. V této válce trpěly české země podobně jako německé, tedy značně.

Švédskou invazi do Prahy v roce 1648 pak zdecimovaná česká země právem vnímala spíš jako agresi, a nikoli jako osvobozování od „přátel protestantů“. Étos stavovských svobod a revolty byl nesmazatelně pryč a do popředí se dostala obyčejná touha lidí po klidu a míru.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl viditelným symbolem habsburské „normalizace“ v 17. století. Jeho letošní obnova přichází symbolicky v roce kulatého výročí bělohorské bitvy. Jedná se o akt smíření s historií, která ovšem rozhodně nebyla idylická.

Diskuse
DU
November 9, 2020 v 21.14
Autor pokračuje v pobělohorském mýtu

Mně samotnému jako evangelíkovi je protestantská strana sympatičtější. Dokonce i ta germanizace, která by v případě stavovského vítězství nastala, by pro nás dnes byla příznivější, Čechy i Morava by později součástí německého spolku podobně jako dnes Sasko. Nezapomeňme, že v 19. století nás Bismarck nepřipojil k Německu, protože si chtěl naklonit a uklidnit Rakousko.

S příměrem k sovětizaci Československa je to však celé velmi kulhající. Nehledě na to, že nelze srovnávat velmocenský vliv v době feudalismu 17. století s tím, co se v Evropě dělo po 2. světové válce. Habsburská monarchie měla ryze středoevropský charakter a nelze ji srovnávat ani s Osmanskou říší stejné doby, byť ta paradoxně byla v mnohých ohledech liberálnější, ale už vůbec ne s vlivem moskevského Ruska. Důkazem jsou dodnes patrné rozdíly mezi Slovinskem a Chorvatskem na jedné straně a Srbskem na straně druhé. Mezi bývalou uherskou částí dnešního Rumunska a tou neuherskou. Mezi polskou Haličí a bývalou ruskou centrální částí Polska. Sto let po konci této říše. Rakousko bychom si museli vymyslet, jak pravil Palacký, kdežto Sovětský svaz byl slepou uličkou dějin.

Chyba pobělohorské interpretace je spíše na straně české sebereflexe. Téměř se nepřipomíná stavovská okupace Moravy v roce 1618, to, že čeští stavové si sami způsobili svou tragédii, jak je před tím prozíravě varoval moravský hejtman Karel st. ze Žerotína, i když byl protestant bratrské víry. Zdůrazňoval nutnost dohody s císařem a ne se vrhnout do nejistého povstání.

„Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní,“ prohlásil po odmítnutí moravských stavů přidat se k českému povstání v květnu 1618.