Sedím na lavičce u Husova pomníku na Staroměstském náměstí, stále ještě podivně prázdném, nebo asi spíš stále ještě příjemně nepřeplněném lidmi, a dívám se na něj. Líbí se mi, nebo nelíbí? Vstřebávám proud vizuálních vjemů, barvu kamene, lom hran a hru vertikály a horizontál na pozadí fasád domů. Je zataženo, tmavě šedé mraky se kupí nad střechami. Ale zatím neprší.

Přijel jsem, abych na sobě provedl malý experiment. Už před několika lety jsem při jednom z kol nekonečných a stále se vracejících diskusí o pražském Mariánském sloupu zjistil, že na věc nemám žádný názor. Nebo přesněji: žádný silný, vyhraněný názor, za který bych se chtěl bít, který bych měl potřebu sdělovat druhým a přesvědčovat je o něm.

Napsal jsem v tomto nevyhraněném a smířlivém duchu článek; teď se dívám, bylo to před sedmi lety. Psal jsem tehdy o tom, že smíření nemůže být lacinou smířlivostí, že je třeba unést různé a mnohdy si navzájem odporující pohledy na minulost. A také jsem napsal, že bych všem protivníkům znovupostavení sloupu doporučoval najít si jiný, smysluplnější cíl svého svatého rozhořčení. 

Jak nad tím dnes přemýšlím, postoupil bych ve své smířlivosti ještě o krok dál a protivníkům sloupu bych nic takového nedoporučoval. Vím totiž, že mnozí z nich, třeba Ivan Štampach, jsou rozhořčeni nad mnoha jinými nespravedlnostmi. Uvědomil jsem si, že si vážím stejně tak úsilí těch, kdo sloup prosazovali a teď se z něj radují, jako těch, kteří argumentovali proti němu a teď jsou zklamaní, naštvaní, rozhořčení.