Rozjímání pod sloupem

Filip Outrata

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí asi těžko někdy bude symbolem smíření, spíš mementem toho, jak je skutečné usmíření vzácné a náročné. Čeho všeho bude svědkyní jemná dívka na jeho vrcholku?

Sedím na lavičce u Husova pomníku na Staroměstském náměstí, stále ještě podivně prázdném, nebo asi spíš stále ještě příjemně nepřeplněném lidmi, a dívám se na něj. Líbí se mi, nebo nelíbí? Vstřebávám proud vizuálních vjemů, barvu kamene, lom hran a hru vertikály a horizontál na pozadí fasád domů. Je zataženo, tmavě šedé mraky se kupí nad střechami. Ale zatím neprší.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Přijel jsem, abych na sobě provedl malý experiment. Už před několika lety jsem při jednom z kol nekonečných a stále se vracejících diskusí o pražském Mariánském sloupu zjistil, že na věc nemám žádný názor. Nebo přesněji: žádný silný, vyhraněný názor, za který bych se chtěl bít, který bych měl potřebu sdělovat druhým a přesvědčovat je o něm.

Napsal jsem v tomto nevyhraněném a smířlivém duchu článek; teď se dívám, bylo to před sedmi lety. Psal jsem tehdy o tom, že smíření nemůže být lacinou smířlivostí, že je třeba unést různé a mnohdy si navzájem odporující pohledy na minulost. A také jsem napsal, že bych všem protivníkům znovupostavení sloupu doporučoval najít si jiný, smysluplnější cíl svého svatého rozhořčení. 

Jak nad tím dnes přemýšlím, postoupil bych ve své smířlivosti ještě o krok dál a protivníkům sloupu bych nic takového nedoporučoval. Vím totiž, že mnozí z nich, třeba Ivan Štampach, jsou rozhořčeni nad mnoha jinými nespravedlnostmi. Uvědomil jsem si, že si vážím stejně tak úsilí těch, kdo sloup prosazovali a teď se z něj radují, jako těch, kteří argumentovali proti němu a teď jsou zklamaní, naštvaní, rozhořčení.

Je to snad laciná smířlivost? Je to malá vnímavost vzhledem k nebezpečí konzervativní katolické snahy o ovládnutí veřejného prostoru, jak se mnozí obávají? Náboženského fundamentalismu se i já obávám, ale nějak si s ním nedovedu barokní sloup, či sloup moderní inspirovaný barokním sloupem nebo jej napodobující, jak kdo chce, přímo spojit. 

Vidím tříbení a střetání názorů, čtu třeba komentáře konzervativních katolíků, kteří se cítí být ohroženou menšinou, a je mi jich trochu líto. Někteří z nich se upínají k Marii jako ke své ochraně, záštitě, naději. Vysílají k ní modlitby, označují ji za spoluvykupitelku, kladou ji po bok jejího syna, spasitele Ježíše Krista. 

Z teologického hlediska bych to měl odsuzovat, je to totiž naprosto nepřijatelné pro nekatolické křesťany. Ale i na tom jsem si našel něco, čemu se dá přitakat: vždyť se tím v patriarchálním náboženství dostává na výsostné, vyvýšené místo žena. Nakolik pomohl mariánský kult učinit z katolického křesťanství náboženství blízké člověku v jeho každodennosti, tělesnosti, vztahovosti? Téma na další úvahu, spíš na dlouhé uvažování.

Stejně tak si na druhé straně nedovedu spojit názory těch, kdo z různých důvodů sloup odmítají a vzpomínají dnes na stržení původního Mariánského sloupu, s militatním ateismem, vandalskou lůzou a tak podobně. Vidím jejich obavy, vlastně zrcadlově převrácený obraz obav „těch druhých“, a i když je úplně nesdílím, vážím si jich a jsou pro mě důležité. Každý, kdo považuje za svatou a nedotknutelnou lidskou svobodu a důstojnost a obává se o ně, zaslouží úctu.

Je naprosto jasné a bylo to jasné od samého začátku, že znovupostavený sloup, který jedna skupina prosadila přes odpor mnoha dalších, těžko někdy bude sloupem smíření, a když, tak v duchu Oprásků sčeskí historje, totiž smíření ve stylu „Se s tim smiř!“. Minulost, konkrétně mnohasetleté dějiny vztahů katolíků a nekatolíků (a nekřesťanské okolní společnosti), se nedá vymazat, zneškodnit nějakým všeobecným pardonem. Bude tu stále, dokud tu budeme my.

Možná tak pražský Mariánský sloup spíš než symbolem smíření bude mementem toho, jak je skutečné usmíření nelehké, drahé a vzácné. I to může být důležité. Uvidíme, co všechno zatím čerstvá stavba ještě zažije, čeho se Maria ze své pozorovatelny na sloupu stane svědkyní. Může to být dost zajímavé.

Vracím se ke svému experimentu. Přemýšlím nad setkáním se sloupem, vyhodnocuji všechny vjemy a docházím k závěru, že se mi spíš líbí. Především jsem musel opustit své původní obavy, že bude se sloupem Staroměstské náměstí zahuštěné, rozbité. Sloup nezabírá velký prostor a jeho vertikála krásně doplňuje na jedné straně Týnský chrám, na druhé věž Staroměstské radnice. Urbanisticky, pokud jsem schopen to posoudit, se do kontextu místa velice dobře hodí.

Sloup vypadá podezřele nově. Ale nečiní mi žádné potíže představit si, že stejně tak, nebo velmi podobně nově musela vypadat každá nová stavba v době baroka, i gotiky. Ostatně, rekonstruované historické budovy na Staromáku, jako Dům U Kamenného zvonu nebo i radniční věž, také nevypadají zrovna zašle a podle našich představ „autenticky“. Ani domy ohraničující náměstí. Celkem vzato, vypadá to všechno trochu jako kulisy.

Samotná postava Marie nahoře na sloupu je jemná, jakoby unikala před vším, co se děje dole pod ní. Je krásná. Jinak a korektněji řečeno, připadá mi krásná. Přemýšlím o tom, zda je vnímání krásy závislé na názoru a postoji k dané věci. Je to docela pravděpodobné. Krása je v každém případě svobodná, nelze ji nikomu vnutit, dává se sama. Dívám se na dívku osamělou na vrcholku kamenného sloupu a cítím klidnou radost.

        Diskuse
        PM
        June 15, 2020 v 22.7
        Svízelné hledání souladu etiky a estetiky

        Možná tak pražský Mariánský sloup spíš než symbolem smíření bude mementem jednoho podivně ba směšně koncipovaného projektu rekatolizace země české........bych se rád nemýlil.

        Ano, pane Petrasku, také se obávám, že rekatolizovat země české se už bohužel nepodaří ani těm jezovitům:-)

        PM
        June 17, 2020 v 10.35
        Inu jeden neví pane Nusharte, ikdyž

        závěr pana Outraty

        "Samotná postava Marie nahoře na sloupu je jemná, jakoby unikala před vším, co se děje dole pod ní.....Krása je v každém případě svobodná, nelze ji nikomu vnutit, dává se sama. Dívám se na dívku osamělou na vrcholku kamenného sloupu a cítím klidnou radost".....

        napomáhá zapomenout popř. i statečně se postavit opojné vůni trdel masově konzumovaných protagonisty turistického průmyslu.