Dřív než vztyčíme koronavirový sloup

Lukáš Jelínek

Česká společnost nemá na zacházení s pomníky štěstí. Počínaje bizarní a bohužel úspěšnou snahou instalovat napodobeninu mariánského sloupu eskapádami kolem pomníku maršála Koněva konče. Snad nikoho nenapadne stavět koronavirové sloupy.

Co ještě snad šlo pochopit v éře morové, nabralo by v éře koronavirové nádech absurdity. Foto WmC

Nechci malovat čerta na zeď, ale jednu věc bychom si měli vyjasnit dříve, než někoho napadne vztyčit kdekoli v republice na počest zvládnutí koronavirové epidemie pamětní sloup. Nejde o to, že z nejhoršího jsme stále uvnitř, jak zpívá i moje oblíbená Mňága. Větším problémem je sama záliba v monumentálních pomnících. Co ještě snad šlo pochopit v éře morové, nabralo by v éře koronavirové nádech absurdity.

Sochy do veřejného prostoru patří. A stále nám scházejí. Už i proto má smysl tlak ministerstva kultury, aby součástí rozpočtů na stavební investiční akce byla ve městech také umělecká díla. Sochy by však měly zaujmout nápadem či ztvárněním, ne tím, čemu nebo komu jsou zasvěceny. Potom totiž získávají ideologický či přímo politický nádech a stávají se snadno zranitelnými, respektive zbouratelnými či přestěhovatelnými.

Nevztyčoval bych varovný prst, nebýt — bohužel úspěšné — bizarní snahy vrátit na pražské Staroměstské náměstí mariánský sloup. Nebo kdybychom nesledovali trapnou přetahovanou o pomník maršálu Koněvovi.

Ten se stal příležitostí pro tahanice mezi sympatizanty osvoboditele Prahy a odpůrce velitele armády, která po druhé světové válce již neosvobozovala, nýbrž znásilňovala. Pestří exhibicionisté sochu vojevůdce poškozovali i drsnými způsoby hájili. Radnice Prahy 6 se chvíli tvářila, že hodlá dílo chránit, pak je nabízela Rusům, aby nakonec maršál zamířil do vznikajícího Muzea paměti 20. století.

×