Dřív než vztyčíme koronavirový sloup

Lukáš Jelínek

Česká společnost nemá na zacházení s pomníky štěstí. Počínaje bizarní a bohužel úspěšnou snahou instalovat napodobeninu mariánského sloupu eskapádami kolem pomníku maršála Koněva konče. Snad nikoho nenapadne stavět koronavirové sloupy.

Co ještě snad šlo pochopit v éře morové, nabralo by v éře koronavirové nádech absurdity. Foto WmC

Nechci malovat čerta na zeď, ale jednu věc bychom si měli vyjasnit dříve, než někoho napadne vztyčit kdekoli v republice na počest zvládnutí koronavirové epidemie pamětní sloup. Nejde o to, že z nejhoršího jsme stále uvnitř, jak zpívá i moje oblíbená Mňága. Větším problémem je sama záliba v monumentálních pomnících. Co ještě snad šlo pochopit v éře morové, nabralo by v éře koronavirové nádech absurdity.

Sochy do veřejného prostoru patří. A stále nám scházejí. Už i proto má smysl tlak ministerstva kultury, aby součástí rozpočtů na stavební investiční akce byla ve městech také umělecká díla. Sochy by však měly zaujmout nápadem či ztvárněním, ne tím, čemu nebo komu jsou zasvěceny. Potom totiž získávají ideologický či přímo politický nádech a stávají se snadno zranitelnými, respektive zbouratelnými či přestěhovatelnými.

Nevztyčoval bych varovný prst, nebýt — bohužel úspěšné — bizarní snahy vrátit na pražské Staroměstské náměstí mariánský sloup. Nebo kdybychom nesledovali trapnou přetahovanou o pomník maršálu Koněvovi.

Ten se stal příležitostí pro tahanice mezi sympatizanty osvoboditele Prahy a odpůrce velitele armády, která po druhé světové válce již neosvobozovala, nýbrž znásilňovala. Pestří exhibicionisté sochu vojevůdce poškozovali i drsnými způsoby hájili. Radnice Prahy 6 se chvíli tvářila, že hodlá dílo chránit, pak je nabízela Rusům, aby nakonec maršál zamířil do vznikajícího Muzea paměti 20. století.

Starosta Kolář tak dlouho na Koněvovu adresu nevkusně vtipkoval, až dnes musí chodit s ochrankou v zádech. Nebezpečí prý hrozí i starostovi Řeporyjí Novotnému, který se chystá pomníkem uctít kontroverzní armádu generála Vlasova, a primátoru Hřibovi.

Nepodezříval bych ruskou exekutivu ani zpravodajce. Úplně stačí, když se do hry vloží například vyšinutí národovci, kterým nestačí jen spanilé jízdy na motorkách. Jak funguje aparát autoritativního režimu s komunistickou minulostí, bohatě vykresluje trestní stíhání proti Kolářovi vedené v Moskvě.

U nás aktivity dejvických konšelů, jež vyvrcholily pokoutním odstraněním sochy ve stínu karanténních opatření, posílily jen řady těch, co straší zpochybňováním výsledků války a zásluh Rudé armády. Přitom nic nebránilo tomu, aby Koněv stál tam, kde dosud, leč s podrobným životopisem a pod bedlivým dohledem kamer napojených na nejbližší strážnici.

Jenže čas od času mají mnozí z nás potřebu přihlásit se k Haškovu Švejkovi a Sekorovu Kocourkovu. Jejich přičiněním jsme pak zahlcováni pseudokauzami, jež přitom pouze dokumentují omezený rozhled svých strůjců.

Proto dřív, než zase nějakého chytráka napadne nějaký pomník zbourat, nebo postavit, třeba ten koronavirový, měli bychom se ve společnosti domluvit na pravidlech, za jakých budeme tlačit „angažovanou“ výtvarnou tvorbu na veřejná prostranství. Taková socha by v ideálním případě neměla adorovat ani zesměšňovat konkrétní osobu.

Neměla by kvůli svému podtextu dráždit náboženské či národnostní komunity či se jich netaktně dotýkat. Nebo snad chceme touto cestou provokovat a popichovat? Budou si levičáci utahovat z pravičáků a naopak? Máme potřebu se navážet tu do muslimů, tu do protestantů, tu do katolíků? Toužíme střídavě opěvovat a zatracovat ten a pak zas onen národ?

Když už ale nějaký pomník stojí, je jeho pozdější rozebírání či schovávání pouze ukázkou malosti a nahlodaného sebevědomí. Sám leckdy nakonec víc než o minulosti vypovídá o úrovni současníků.

              Diskuse