Květnové dny

Filip Outrata

Má smysl se vždy znovu vracet k zásadním událostem minulosti a připomínat si i stále se vrstvící a matoucí dějiny jejich výkladu, využívání a přivlastňování. I to je důkaz, že minulost je dosud živá a má mnohá spojení s dneškem.

Opakuje se to daleko spolehlivěji než počasí obvyklé pro danou dobu. Každý rok na začátku května vypukne stejný vášnivý spor o výklad událostí starých letos už tři čtvrtě století. Šeříky ovšem v tomto roce vykvetly o něco později, než je v posledních letech obvyklé, takže o květnových dnech jsou v plném květu, ne už odkvétající či odkvetlé. Aspoň něco se mění.

Kdy naposledy bylo v českých dějinách tři čtvrtě století míru? Pokud se nepletu, je to už víc než dvě stě padesát let, mezi třicetiletou válkou, která skončila v roce 1648, a válkou o dědictví rakouské, jež vypukla roku 1740. Když započítáme turecké obléhání Vídně v roce 1683, musíme jít ještě dál do minulosti, až před třicetiletou válku, do období „zlatého věku měst českých“.

Tak dlouhé období bez válek na našem území už by samo o sobě mělo být důvodem k všeobecné vděčnosti a spokojenosti. V reálném světě to ovšem tak úplně nefunguje, protože za posledních 75 let jsme zažili studenou válku, pak panství krvavého a v další fázi méně krvavého, ale stále utlačovatelského a rigidního režimu jedné strany, a pak léta chaotického utváření nových pořádků, přeskupování majetku, zahraničních vojenských misí a tak dále. Dějiny se rozhodně nezastavily.

×