Květnové dny

Filip Outrata

Má smysl se vždy znovu vracet k zásadním událostem minulosti a připomínat si i stále se vrstvící a matoucí dějiny jejich výkladu, využívání a přivlastňování. I to je důkaz, že minulost je dosud živá a má mnohá spojení s dneškem.

Opakuje se to daleko spolehlivěji než počasí obvyklé pro danou dobu. Každý rok na začátku května vypukne stejný vášnivý spor o výklad událostí starých letos už tři čtvrtě století. Šeříky ovšem v tomto roce vykvetly o něco později, než je v posledních letech obvyklé, takže o květnových dnech jsou v plném květu, ne už odkvétající či odkvetlé. Aspoň něco se mění.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Kdy naposledy bylo v českých dějinách tři čtvrtě století míru? Pokud se nepletu, je to už víc než dvě stě padesát let, mezi třicetiletou válkou, která skončila v roce 1648, a válkou o dědictví rakouské, jež vypukla roku 1740. Když započítáme turecké obléhání Vídně v roce 1683, musíme jít ještě dál do minulosti, až před třicetiletou válku, do období „zlatého věku měst českých“.

Tak dlouhé období bez válek na našem území už by samo o sobě mělo být důvodem k všeobecné vděčnosti a spokojenosti. V reálném světě to ovšem tak úplně nefunguje, protože za posledních 75 let jsme zažili studenou válku, pak panství krvavého a v další fázi méně krvavého, ale stále utlačovatelského a rigidního režimu jedné strany, a pak léta chaotického utváření nových pořádků, přeskupování majetku, zahraničních vojenských misí a tak dále. Dějiny se rozhodně nezastavily.

Dívám se na aplikaci Pietní místa k pražskému povstání 1945, která ukazuje pamětní místa na podkladu mapy Prahy z roku 1944 a fotomapy z roku 1945. Pietních míst je nepočítaně, v některých částech Prahy jsou hustě vedle sebe. Je v tom sláva i tragika těch dní, krev mnoha obětí, hrdinů, kteří třeba ani nebyli známi jménem. Na mnoha jiných místech dnešního Československa byly boje mnohem intenzivnější a oběti četnější.

Je úplně pochopitelné, že tyto silné, do kolektivní paměti hluboce vryté události vyvolávají emoce. Bylo by špatné, kdyby nevyvolávaly. Stejně pochopitelné je, že se je leckdo snaží využít ve svůj prospěch, třeba vyvoláváním nepřátelství k dnešním státům a národům, které se svými o mnoho desítek let staršími předchůdci už nemají nic společného. V tomto případě už by ale nebylo vůbec špatné, kdyby se tak nedělo.

Asi se nedá oddělit to, co se dělo v květnových dnech roku 1945, od toho, co předcházelo a co následovalo. Problém je možná v tom, že ačkoli se tehdejší dění zdálo být jednoznačným a černo-bílým vítězstvím nad zlem nacismu, ve skutečnosti bylo vše složitější, tak jako tomu v dějinách zpravidla bývá. To není žádná relativizace zla, jen prosté a v zásadě banální konstatování, že zlo má řadu forem a nikdy není zcela poraženo, jen se přetvoří, přeskupí, přijme jinou podobu.

Květen 1945: pražané vítají maršála Koněva v osvobozeném hlavním městě. Foto: Wikimedia Commons.

Minulost bude vždy rukojmím přítomnosti, která si bere minulé události, využívá je ke svým účelům a zachází s nimi svévolně, jak se jí to zrovna hodí. Děje se tak ve všech typech režimů, samozřejmě v různé míře a v různých podobách. Starosta pražské městské části nebo primátor Prahy například ví, že mu u většiny obyvatel daného místa přinese souhlas a politické body, když se co nejradikálněji názorově vyhraní, bez ohledu na to, zda to odpovídá historii.

Když primátor Zdeněk Hřib prohlásil, že vojáci Sovětského svazu nenesli hlavní zásluhu na osvobození české metropole, nešlo mu zřejmě ani tak o vyjádření vlastního pohledu na historické události, jako spíš o aktuální politické gesto vzhledem k dnešnímu Rusku a ještě přesněji k těm obyvatelům Prahy, kteří se dnešního Ruska obávají a jakékoli vymezení se proti němu přijímají jako posílení vlastní bezpečnosti. Tak se prostě dělá, a vždy a všude dělala, politika.

Nic to ale nemění na tom, že na porážce nacistického Německa, také na území Československa včetně jeho metropole, měl Sovětský svaz svůj zásadní podíl. A to zase nemění nic na tom, že tehdejší sovětský režim byl brutální a krvavý a ten dnešní ruský také není hoden obdivu. Obě tyto skutečnosti, a s nimi mnohé další, existují zároveň a vedle sebe, třebaže jsou zdánlivě protikladné. Dějiny jsou takové, jsou spletité, nepřehledné a někdy na pohled nelogické.

Přesto, ale vlastně spíš právě proto, má smysl se k nim stále znovu vracet, a připomínat si kromě samotných dávných „velkých“ událostí i stále se vrstvící, matoucí a aktuálně prožívané dějiny jejich výkladu, využívání a přivlastňování. Ty jsou nejlepším důkazem o tom, že dané historické události jsou stále živé a mají přímé spojení, či přesněji mnohá přímá spojení, s dneškem.

    Diskuse