Čest mladému nadšenci

Jan Šícha

Možná bychom letošní připomenutí konce války mohli věnovat těm, kdo v té válce jen chtěli žít, a prostě jim to nevyšlo.

Je to text, který spouští představivost. Repro DR

Jak vzpomenout letošních pětasedmdesáti let od konce války a nezakopnout hned o odstraněnou sochu Koněva? Třeba tak, že se o Koněva zakopne později a začne se u nenápadné pamětní desky připomínající kluka, který neměl čas se stát ani řezníkem ani maršálem. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Na Křížovnickém náměstí u Karlova mostu, hned vedle pomníku Karla IV., který tam v roce 1851 postavili čeští Němci, najdete pamětní desku následujícího znění: „Zde padl 9. května 1945 za oběť nešťastné náhodě při vítání Rudé armády 11. letý PEPÍČEK ŠMEJKAL. Čest mladému nadšenci.“

Je to už hodně let, co jsem si desku přečetl poprvé. Je to text, který spouští představivost. Hned vedle tam do Karlovy ulice ústí jeden z nejhorších přechodů v Praze. Představoval jsem si malého Pepu, jak poskakuje radostí, chce být tanku blízko.

Vytrhne se staršímu bráchovi, který na něj má dávat pozor, vběhne do silnice, a tank ho přejede. Představoval jsem si, jak se asi pak šlo domů staršímu bratrovi. Námět na povídku.

Nebo jsem si v duchu maloval hlouček kolem sovětského vojáčka, kterého postavili k mostu na stráž. Jak ho obklopilo pár pražských chlapů a dali mu napít. Jak chlapi kvéroznalci, kteří válku přečkali v totálním nasazení výrobou zbraní pro Říši a na tento okamžik čekali šest let, ukazují na samopal a říkají: „Ty s tíímhle koósil germáncev? My germáncem jejich kvéry sabótovali, děélali nakřívo.“

Krasnoarmějec pokyvuje, že da, da, kosil, kosil, ratata. Na ukázku a z frajeřiny vystřelí do vzduchu, kulka se odrazí od císaře Karla, kterého tam postavili Germánci z Čech, kteří už brzy pojedou po skoro tisíciletí aktivního budovatelského pobytu v Čechách zpátky do Germánie. Kulka se odrazí a zabije malého Pepu.

Ukázalo se, že druhá fantazie má k historické události blíž, přestože od císaře Karla se žádná kulka neodrazila. Letos mne napadlo zeptat se do Ameriky strýčka Googla, jak to bylo s Pepíčkem Šmejkalem doopravdy. A strýček Google ví! Nabízí tento text:

„Bratr doma sledoval postup sovětských vojsk. Měl prý dokonce mapu Československa, kam si zapichoval vlaječky. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli v blízkosti Karlova mostu (Liliová ulice), tak při příjezdu Rudé armády, ji šel vítat právě tam. Po zastavení tanků ruští vojáci sesedli a posadili se i se zbraněmi na lavičky u sochy, které jsou tam ostatně až dosud. Samozřejmě chlapci byli zvědaví na zbraně a k vojákům došli a ti jim je ukazovali. Nešťastnou náhodou při manipulaci vojáka se zbraní vyšla rána a ta mého bratra, který stál před ním, usmrtila.

Protože se dlouho bratr nevracel domů, začali mít rodiče obavy a začali ho hledat. Jedna paní z ulice jim přinesla kapesní nožík, který mému bratru vypadl z kapsy. Jelikož naše rodina byla známá (otec řezník - uzenář), začali všichni známí řezníci pomáhat a hledat bratra po nemocnicích a následně i po kostelech (kde byli neidentifikovaní mrtví). Jeden z řezníků, který tehdy bydlel na Valdštejnském náměstí, ho skutečně našel.

Z vyprávění rodičů vím, že byl oblečen do krátkých kalhot a košile s krátkým rukávem. Až na tečku (otvor - průstřel) na košili bylo jeho tělo naprosto pořádku. Údajně vojáka, který mu zranění udělal, okamžitě odvedli a někdo tvrdí, že i zastřelili, ale to už jsou jenom spekulace. Tělo bratra je pochováno v rodinném hrobě na Olšanském hřbitově.

(sestra, Ing. Jitka Zavadilová-Šmejkalová)"

Za pomoci Pepíčka Šmejkala si můžeme zpřítomnit konec války s někým, kdo by možná ještě žil. Pan Šmejkal, třeba po otci muž řeznického řemesla, dnes mohl, ve svých šestaosmdesáti, samozřejmě s rouškou, přijít ke Karlovu mostu a vyprávět tam, jak se těšil, až přijedou Rusové, a veselil se s nimi zrovna tady.

Pan Šmejkal mohl na lavičce u mostu vyprávět, jak tátovi Němci popravili několik řeznických kolegů, protože řezník bylo za Protektorátu jedno z nejrizikovějších povolání. Tajně porážet či prodat maso byl tehdy zločin proti Říši.

Zestárlý Pepíček Šmejkal, který mohl být po většinu svého aktivního života řezníkem v komunismu, by možná na komunismus hezky zavzpomínal, protože za pozdního bolševika podpultovní maso řezníka společensky nekatapultovalo na popraviště jako za Němců, ale vzhůru. Řezník byl mezi soudruhy velkej pán.

Neštěstí Pepíčka Šmejkala o tehdejším čase možná říká víc než celé kauzy jiných pomníků. Jen si představte, jak v kostelích mrtví čekají, až je někdo pozná.

Druhá světová válka jako určující kolektivní měřítko na věci politické i lidské skončila v devadesátých letech. Evropa si pak zažila válku v Jugoslávii, která ukázala, že nacionalismus jsme nepřekonali. Po 11. září se II. světová válka dál vzdálila. Pod slovem válka už si představujeme hybridní války, války s drony, táhlé střety s terorismem. 

Naprosto se proměnil obraz Rusů, a je pochopitelné, že je to štve. Rusko jako nová, nyní už jen regionální, mocnost, ukázalo barvu anexí Krymu a táhlou válkou na Donbase.

Kdyby se Ukrajina v devadesátých letech 20. století nevzdala svých jaderných zbraní výměnou za územní a bezpečnostní záruky od Ruska, zůstal by jí Krym a na Donbase by byl klid. Spolu s tím, co teď už víme o stalinismu a o poměrech v Rudé armádě, se jinak vypráví i příběh o II. světové válce.

Sluší se připomenout, že sovětských vojáků u nás, v Československu, padlo 140 tisíc (a také 33 tisíc Rumunů) a že Čechy osvobození uchránilo od připravované rasové inventury, částečného fyzického zničení — těch, kdo by byli seznáni sice dobré rasy, ale špatného smýšlení. Neponěmčitelný zbytek by se jako otrocké pracovní síly přestěhoval někam za Ural, protože „v českomoravském prostoru Čechy nechceme dále rozvíjet“, jak řekl Reinhard Heydrich v Černínském paláci.

Ze druhé války, přes veškerou snahu o to, aby z ní ještě něco žilo, vidíme hlavně pomníky. Proto se mluví už leda o bronzovém maršálu Koněvovi. Osobně by se mi hodilo, kdyby socha v Dejvicích zůstala. Se všemi kočkováními kolem by to dál byl býval báječný didaktický předmět.

Rusové chtějí zachovat svého maršála, protože válku chtějí vykládat pořád stejně, milé děti. Kromě toho, že Rusové programově sejí konflikty a sváry.

Češi, milé děti, chtěli spolu s bronzovým Koněvem odstranit připomínku skutečnosti, že si v roce 1980 vztyčili sochu někoho, kdo se po válce podílel na potlačení pokusu o svobodu v šestapadesátém v Maďarsku a na zničení pokusu o demokratickou reformu komunismu v osmašedesátém u nás.

Kdyby Praha vztyčila sochu Koněva v roce 1955, byla by to nevinná socha k desátému výročí války. Socha vztyčená v roce 1980 ale už byl jen pomníkem naší hanby.

Tím hanba nekončí, milé děti. V roce 1955 jsme si v Praze nevztyčili Koněva, ale gigantického Stalina. Dva roky po diktátorově smrti, rok před 20. sjezdem moskevských bolševiků, kde Stalina odsoudil v tajném projevu o kultu osobnosti Nikita Chruščov, který prý báječně v opilosti tančil jako medvěd při Stalinových pánských večírcích s vodkou.

Rusům by se naše smýšlení, máme-li jaké, milé děti, lépe dávalo najevo, kdybychom náměstí před jejich ambasádou nepřejmenovali podle neoliberálního politika Němcova, kterého samozřejmě neměli zastřelit, ale třeba podle demonstrantů proti okupaci z roku 1968 z Rudého náměstí. Podle statečných lidí — Natálie Gorbaněvské, Larysy Bogorazové, Viktora Fajnberga, Konstantina Babického, Vadima Deloneho, Vladimira Dremljugy, Pavla Litvinova a Taťjany Bajevové.

To jsou lidé z bývalého Sovětského svazu, kterým historicky mnohé dlužíme. A všem padlým Rudoarmějcům, nejen těm, kteří padli u nás, jsme vděčni, protože oni vyhráli válku.

Prezident Beneš, milé děti, daroval současnou budovu ruského velvyslanectví Sovětskému svazu z vděčnosti za osvobození. Je to palác židovského podnikatele, jehož rodina nebyla odškodněna. No, nedá se, milé děti, úplně říct, že pan prezident bral ze svého. A tak by se náměstí mohlo jmenovat třeba podle pána, kterému palác původně patřil.

A zpátky k pomníkům. Z důvodů didaktických bych tam, milé děti, chtěl mít Koněva nechaného také skrz ten šeřík. Šeřík drží v ruce socha Máchy na Petříně. Naši konzervativci by řekli, že v takovém až cyklisticko-homosexuálním gestu. Koněv třímal stejnou rostlinu v provedení pro vítězné maršály. Pohleďte a srovnávejte - není šeřík jako šeřík.

Nechal bych tam, na Smíchově, i tank 23, klidně v růžovém provedení. S tanky je to u nás tak, milé děti, že jednou osvobozují, jednou okupují. Žijete v malé zemi na místě, kterému se evropské dějiny většinou nevyhnou.

Víte, milé děti, kde by se zastavily ruské tanky, kdyby Rusy napadlo sednout do nich? Kdyby si Rusové dali takové tankové retro překvapení v době dronů? Správně, o Atlantik. Proto si hleďme příběhů, kterým rozumíme. Rusy zbytečně nedrážděme, a plaťme pořádně své podíly do NATO.

Naši střední Evropu válka změnila natrvalo. Porážka nacismu je jednou z největších událostí světových dějin. Pětasedmdesát let jsme pracovali na tom, abychom co nejvíce obětem dali smysl, a co nejvíce hrdinství převyprávěli a uchránili zapomnění. Na všechny se nedostalo. Nebyla objednávka.

Nikdo nevzpomíná například na tři miliony sovětských zajatců, kteří umřeli hladem na úmyslně malé příděly jídla od nacistů, protože se nehodí do žádného vyprávění. Jen chtěli žít.

Čínský virus letos zrušil mimo jiné i vzpomínku na minulé způsoby vzpomínání — vojenskou přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě na 9. května. Možná bychom letošní připomenutí konce války mohli věnovat těm, kdo v té válce jen chtěli žít, a prostě jim to nevyšlo. Právě taková vzpomínka by se hodila k obnovenému vědomí zranitelnosti, které nám tak názorně naservíroval čínský virus.

      Diskuse

      "Naprosto se proměnil obraz Rusů... Rusko ukázalo barvu..."

      Ale kdepak, pane Šícha, to jsme přece věděli vždycinky, co jsou voni zač.

      Už můj pradědeček v květnu pětačtyřicet prej říkával: "Moc se neradujte, voni vás ti Rusové budou ještě mrzet, já je znám z první světový..."

      A vidíte to, pane Šícha, za sto let se vůbec nezměnili, tak jakýpak "ukázalo barvu".

      Hlavně prej se musí člověk zbavit těch předsudků. Von totiž nikdo nemůže za to, jestli se narodil jako Rus, Němec, nebo Čech. Může za to systém!

      Takže ta věta v článku pana Šíchy "Rusové programově sejí konflikty a sváry" je, milé děti, v pořádku, ale třeba věta "Barmánci programově sejí konflikty a sváry" je už sporná. Záleží totiž na tom, jestli máte na mysli Barmánce většinové nebo menšinové - třeba Rohingy.

      A teď přijde takový chyták: co myslíte, milé děti, je věta "Romové programově sejí konflikty a sváry" v pořádku nebo v nepořádku?

      Podobně by to mohlo být i s větami "křesťané, (barmští) budhisté, muslimové... programově sejí konflikty a sváry", ale to už si, milé děti, vyhledejte samostatně za domácí úkol.