Příliš lysá hlava
Ondřej VaculíkNad — sotva jen včerejším — příběhem Emanuela Moravce se vyjevuje hrdinství našeho odboje. Parašutisté možná ani netušili, že se nevracejí do vlasti, ale na značně nepřátelské území, které si z valné části žádnou takovou pomoc ani nepřeje.
Česká televize poslední neděli v dubnu a o týden později 3. května 2020 uvedla ve dvou dílech historický film Emanuel Moravec, s podtitulem anatomie zrady. Četl jsem několik recenzí, možná shodou okolností spíše negativních než pozitivních.
Tvůrci filmu — Lucie a Josef Konášovi, režisér Biser A. Arichtev — ve filmu znovu sestavili osobu a osobnost Emanuela Moravce — představovaného Mariánem Labudou mladším — na základě historických pramenů dokumentujících pohnuté období Moravcova života a jeho působení těsně před Mnichovem 1938 až do jeho sebevraždy 5. května 1945.
Citují z Moravcových rozhlasových projevů a článků, vycházejí z dochovaných záznamů o jednáních, která Moravec vedl nebo absolvoval, či z ověřených výpovědí jeho spolupracovníků a blízkých lidí. Tedy drží se faktů, a fabulují spíše jen situace v jeho osobním životě. Psychologie postavy je pouze naznačena na základě situací zvratů v jeho kariéře.
Někteří recenzenti proto vytýkají filmu schematičnost a nedostatečné vystižení samotné „anatomie zrady“. Podle jiných dokumentární záběry jsou do filmu vloženy neústrojně a děj filmu spíše ruší, než podporují. Podle mého autentické záběry naopak leccos vysvětlují, obrazem doslovují.
Podle historika Ivana Šedivého „sám snímek je věrnou ukázkou toho, jak vypadala situace v Československu před protektorátem a během něj, je to věrohodná rekonstrukce doby“. Správně také poznamenává, že přerod Moravce ze stoupence demokracie na nacistu probíhal přec jen pozvolněji: razil ideu autoritativní demokracie a souzněl s principy italského fašismu. Šedivý dále o filmu soudí, že ovšem nevidí důvod, proč se k němu vracet, je to zdařilé doplnění školní látky. Z pohledu historika nejspíše ano, nic nového se nedozvídá.
Já ten film neviděl, ale při líčení všelijakých historických událostí si pokaždé vzpomenu na jednu větu, se kterou přišel Štefan Zweig: "Historii píšou vítězové."
A pak si opakuji ještě jednu větu ke které jsem tak nějak dospěl během svého života: "A co obyčejní lidé? No, ti chtějí přece žít a přežít.“
Ostatně, je na tom něco divného? Cožpak obyčejní lidé, na které vždycky zbyla jenom těžká práce a starost o pouhé přežití, zavinili války?
Takže já bych u těch obyčejných lidí z Václaváků, kteří zvedali pravice, hromadně lezli do KSČ, zbožňovali Klause a vůbec v touze po přežití a trochu snadnějším životě všemožně sehrávali a sehrávají roli užitečných idiotů, byl opatrný. Čímž neříkám, že postoje tohoto druhu zastávám.
Každý z nás nejmíň jednou v životě udělal někomu užitečného idiota... Často nevědomky. Což platí i (především?) pro ty, kdo to explicitně popírají.
Ale ovšem. Naprosto souhlasím, pane Kalousi.
Pane Kolaříku, volby jsou tajné (musí se za plentu). A s tou interpretací cizích názorů a postojů to bývá zcela pravidelně dost ošidné - například já bych zcela jistě nedokázal interpretovat Vaše názory tak, abyste s touto mojí interpretací Vašich názorů Vy sám souhlasil...
Vítání okupantů v březnu 1939 pravděpodobně nelze přičíst Pražanům české národnosti. Zdvižené pravice při průjezdu německých jednotek byly zaznamenány hlavně na Příkopech, což byla německá enkláva.
Něco jiného je ovšem ostudné shromáždění s přísahou věrnosti Říši 3. července 1942. To už se na pražské Němce svést nedá.
Dá se to svést na Gabčíka s Kubišem, paní Zemanová.