Česká televize poslední neděli v dubnu a o týden později 3. května 2020 uvedla ve dvou dílech historický film Emanuel Moravec, s podtitulem anatomie zrady. Četl jsem několik recenzí, možná shodou okolností spíše negativních než pozitivních.

Tvůrci filmu — Lucie a Josef Konášovi, režisér Biser A. Arichtev — ve filmu znovu sestavili osobu a osobnost Emanuela Moravce — představovaného Mariánem Labudou mladším — na základě historických pramenů dokumentujících pohnuté období Moravcova života a jeho působení těsně před Mnichovem 1938 až do jeho sebevraždy 5. května 1945.

Citují z Moravcových rozhlasových projevů a článků, vycházejí z dochovaných záznamů o jednáních, která Moravec vedl nebo absolvoval, či z ověřených výpovědí jeho spolupracovníků a blízkých lidí. Tedy drží se faktů, a fabulují spíše jen situace v jeho osobním životě. Psychologie postavy je pouze naznačena na základě situací zvratů v jeho kariéře.

Někteří recenzenti proto vytýkají filmu schematičnost a nedostatečné vystižení samotné „anatomie zrady“. Podle jiných dokumentární záběry jsou do filmu vloženy neústrojně a děj filmu spíše ruší, než podporují. Podle mého autentické záběry naopak leccos vysvětlují, obrazem doslovují.

Podle historika Ivana Šedivého „sám snímek je věrnou ukázkou toho, jak vypadala situace v Československu před protektorátem a během něj, je to věrohodná rekonstrukce doby“. Správně také poznamenává, že přerod Moravce ze stoupence demokracie na nacistu probíhal přec jen pozvolněji: razil ideu autoritativní demokracie a souzněl s principy italského fašismu. Šedivý dále o filmu soudí, že ovšem nevidí důvod, proč se k němu vracet, je to zdařilé doplnění školní látky. Z pohledu historika nejspíše ano, nic nového se nedozvídá.

Pouze pro oživení paměti: Emanuel Moravec byl legionář, dosáhl hodnosti plukovníka. Od ledna 1919 byl pracovníkem politicko-informačního oddělení Ministerstva vojenství ČR, od roku 1931 vyučoval na pražské Vysoké škole válečné. Hojně a úspěšně publikoval, jeho rozhlasové projevy, prodchnuté Masarykovou ideou budování státu a obdivem k němu, byly populární.

V roce 1934 Moravec vydal knihu Obrana státu, v níž upozorňoval, že největším naším nepřítelem je nacistické Německo. Po Mnichovu 1938 byl odpůrcem československé kapitulace, vyzýval k ozbrojenému odporu a po odchodu prezidenta do Londýna se Edvard Beneš, kterého si předtím vážil, stal pro Moravce největším zrádcem národa, padouchem. (To jediné se na Moravcových postojích mohlo nacistům líbit.) Kvůli antibenešovským a militantním postojům byl posléze z armády vyloučen a nesměl publikovat (přispíval např. do Přítomnosti i Lidových novin).

Po německé okupaci v březnu 1939 bylo Moravcovi jasné, že má tři možnosti: buď jako vlastenec bude německou mocí popraven mezi prvními, nebo může emigrovat, na to se zřejmě i připravoval, anebo se mu naskýtá jako třetí možnost zhostit se quislingovské úlohy. Tu mu nabídl jeho posluchač z Vysoké školy válečné Walter Gretzki, sudetský Němec, jenž nacismu propadl a nastoupil kariéru v německé armádě.

Znal jeho projevy, formulační zdatnost, ctižádost a vliv na lid: schopnosti manipulace i demagogie. Když Moravec neemigroval (možná se mu to nepodařilo), byl to asi jediný způsob jak si zachovat nejen život, ale i kariéru, společenské postavení… 

Razil ideu sjednocené Evropy pod německou armádou, v naší loajalitě viděl také možnost zachování národa bez zbytečných ztrát na životech pod německým ochranným deštníkem. (To byla ovšem iluze.) Sobě i rodině příkladně vybavil občanství říšských Němců.

Touto ideou splňoval nejen mocenské zadání a úkol sloužit Hitlerovi, ale také politickou poptávku značné části naší společnosti, jež v Moravcovi viděla vůdce a záruku toho „německého ochranného deštníku“. Nebyl-li by to přímo Moravec, tak lid by si někoho takového žádal.

Protože Hácha nebyl zárukou patřičné loajality vůči německé moci. Hácha se všem setkáním například s K. H. Frankem pokud možno vyhýbal, Moravec mu nadbíhal. Hácha ovšem nebyl — a nemohl být, po popravě předsedy vlády Eliáše — zárukou ani pro vlastenecký odboj.

Z učebnice vlastivědy a školního dějepisu známe fotografii, připisovanou Karlu Hájkovi, z průjezdu německé okupační armády dne 15. 3. 1939 Václavským náměstím — zdvižené pěsti Pražanů a slzy v cloně padajícího sněhu. Filmový dokument z toho dne však zachycuje možná tisíce Pražanů se zdviženou pravicí. Ta masová podpora německé okupační moci bere dech i při jiných příležitostech, například po heydrichiádě, kdy opět plný Václavák demonstruje svou loajalitu a přináležitost k nacismu obdiv k vůdci Hitlerovi.

A Moravec tomuto hlasu lidu jak sloužil, tak ho k takovým zrádcovským postojům vyzýval. Podněcoval je. Možná díky těm zvednutým pravicím — a Moravcovi coby ministru školství a lidové osvěty — represe po atentátu na Heydricha náš národ přežil, vždyť jsme měli být poněmčeni a různě decimováni.

Větší zradu než v Moravcovi vidím v lidu, a té zradě nerozumím. Vysvětluji si ji pouze tak, že podstatná část společnosti vyhodnotila naše demokratické zřízení v čele s Benešem, jenž „zrádně“ emigroval, jako viníka naší okupace. V očích lidu se ta naše demokracie holt nějak nepovedla.

Museli ale pro Hitlera tak plédovat? Nebo se ti lidé tak báli a podlehli davové psychóze rozpoutané hrstkou nacistů? Nevěřícně na ty autentické záběry zírám. Ty nám za minulého režimu nikdo nepromítal. Takže jsme si vytvářeli iluze o naší rezistenci vůči nacistické porobě. 

O to více mi dneska dochází hrdinství našeho odboje. Parašutisté možná ani netušili, že se nevracejí do vlasti, pomoci jejím občanům proti okupační moci, ale na značně nepřátelské území, které si z valné části žádnou takovou pomoc ani nepřeje.

Před řekněme čtyřiceti lety jsem tuto historii vnímal jako dějepisnou látku, jako uzavřenou kapitolu naší pohnuté historie. Jak ale člověk stárne, nebo co se s ním děje, tedy získává životní zkušenosti a stále větší vhled do společnosti a do různých občanských a politických postojů, tak se mi tato naše pohnutá historie velice zpřítomňuje a vnímám ji jen jako toliko současný včerejšek. Nedělejme si iluze. 

A to bych řekl, že je největším kladem filmu Anatomie zrady — v tom ta anatomie přímo je!

Moravec měl tři syny tragického osudu. Nejstarší Igor (narozen 1920) jako říšský Němec, oddaně sloužící v Hitlerově armádě, válku přežil, a v roce 1947 byl Mimořádným lidovým soudem odsouzen k trestu smrti. Prostřední Jurij (narozen 1923) statečně odporoval tatínkovi, vzdoroval svému poněmčení a v německé armádě sloužil z donucení a s mnoha kázeňskými přestupky. Přesto ho týž soud odsoudil k sedmi letům vězení jako kolaboranta a zrádce; později emigroval a zemřel v roce 1964. Nejmladší Pavel Emanuel byl v dětském věku poslán do Říše do elitní internátní školy a byl zabit při bombardování.

Dovětek: K. H. Franka znamenitě hrál (nemýlím-li se) více než osmdesátiletý Karel Hábl, jenž s jistou distancí nepřijal Moravcem nabízenou sklenku s koňakem, že je to pro něj škoda. Asi se mu ta Moravcova hlava zdála přec jen příliš lysá.