Důsledně vzato bych neměl o Emilu Háchovi psát, neboť byl zvolen až poté, co spatřila světlo světa Mnichovská dohoda, později uznaná většinou mocností za nulitní - tedy neplatnou od samého počátku (s výjimkou Velké Británie, která pro sebe našla jinou formulaci). Z tohoto pohledu Emil Hácha nikdy prezidentem státu, který máme na mysli, nebyl, protože všechny právní akty vzniklé v tomto stavu pozbyly platnosti již svým vznikem, zvláště pak právní akt takto závažný. Jenže nás v tomto přehledu zajímá něco trochu jiného, než jen ústavněprávní stránka věci. Zajímají nás též společenské souvislosti, zákulisí, volební mechanismy, symbolismus.

O Háchovi se uvažovalo jako o kandidátu již dříve, před „Mnichovem“, tedy v roce 1935 po abdikaci prezidenta Masaryka. Stejně tak jeho úřadování zahrnuje vlastně dva různé státy a jejich proměnné formy. Háchova volba tedy pro vhodnost komparace do našeho přehledu patří. Hodí se sem jako varianta „za jiných okolností“, když jsme vynechali čtvrtou volbu prezidenta Masaryka 24. 5. 1934, která (kromě Gottwaldovy kandidatury) neprokazovala žádné odlišnosti od voleb předchozích. Z hlediska politického (nikoliv právního) Emil Hácha byl prezidentem, se všemi souvislostmi jež k tomu náleží, a stopou, kterou zanechal v našich dějinách.

Osobnost Emila Hácha byla dlouhá desetiletí vykreslována jako temná postava kolaboranta, nebo řekněme umírněného kolaboranta. Teprve poslední desítka let přinesla také jiné alternativní pohledy. Nemíním se zde pouště do revize osobnost EH. K tomu jsou povoláni jiní. Stačí snad jen připomenout, že byl vynikajícím právníkem, byl jedním z opravdu nejlepších, jaké kdy tato společnost měl; lze jej právem považovat za jednoho ze zakladatelů moderního správního soudnictví. Byl excelentním, ne-li nejlepším právním teoretikem.

Emil Hácha o tuto funkci sám neusiloval a dokonce se jí bránil. Jako velká většina opravdových soudců formoval svou vlastní životní perspektivu v justici a ve věku, ve kterém v době volby byl, byla tato představa nejspíš již velmi pevná. Přesto si více ostatních osobností myslelo, že on by byl tím pravým kandidátem. Prvotní úvahy pocházely též přímo od Beneše. Podobně jako si vyhlédl předsedu vlády Aloise Eliáše a před ním generála Syrového, podobně jako lákal a nabádal Ladislava Feirabenda k účasti ve vládě (aby ji obsadily důvěryhodné osobnosti, které měly zabránit nejhoršímu), zalesklo se i jméno Háchovo.

K samotné volbě

Schůze se konala 30. listopadu 1939 (54 dnů po abdikaci Edvarda Beneše) v Rudolfinu a předsedali jí předáci obou sněmoven, agrárník Jan Malypetr a předseda senátu sociální demokrat Dr. František Soukup. Fyzické moderování schůze měl v rukou Malypetr, podobně jako již v minulosti; schůzi zahájil opět jen o několik málo minut dříve než bylo zvykem: 10.53. Konstatoval, že bylo přítomno 209 poslanců a 104 senátorů, dohromady 313 oprávněných zákonodárců. V onen okamžik byli již jmenovitě rozlišováni zákonodárci zvolení za historické země a zákonodárci zvolení za Slovenskou krajinu: V prvém případě to bylo 46 (slovenských poslanců) ve druhém 18 (slovenských senátorů).

Tito volitelé-zákonodárci byli zvoleni v posledních všeobecných parlamentních volbách 19. 5. 1935. Není ale jasné, zda a jak byli odlišováni či dokonce vyřazeni poslanci zvolení za volební obvody ležící v Sudetech, tedy v územích odloučených od Československé republiky o dva měsíce dříve - 28. září 1939, (vyjma toho, že se neúčastnili poslanci zvolení za německé strany, tedy přesně „občané Říše“ ). K pozoruhodným okolnostem volby patří také přítomnost slovenských poslanců a senátorů — víme, že se Slovenský štát konstituoval o tři a půl měsíce později, ale funkční období prezidenta přesahovalo toto datum. Volba byla ovšem poté znovu provedena pro nový subjekt: Protektorát Čechy a Morava.

Volba sama se po formální stránce téměř nelišila od voleb předchozích (totožným sborem bylo volen i  Beneš). Právní akt byl proveden dle ústavní listiny z roku 1920, čl. 56 a následující. Podrobnosti dle zákona o volbě prezidenta republiky z téhož roku. Kandidát Hácha neměl žádného protikandidáta a jak bylo také běžné, nepronesl žádnou předvolební řeč, ani se nepředstavil. Přitom je jasné, že jako nepolitik a předseda NSS nemohl být velké části zákonodárců (zejména pak slovenských) vůbec znám.

Výsledky hlasování

Na jméno dr Emil Hácha zní 272 hlasů. (Potlesk.)

Počet 272 hlasů převyšuje třípětinovou většinu při volbě přítomných, která činí 187 hlasů, z nich pak 58 jsou hlasy slovenských členů Národního shromáždění, takže jménu dr Emila Háchy dostalo se z předepsaného počtu přítomných ke zvolení potřebného počtu hlasů jak podle ústavní listiny, tak podle zákona o volbě a konečně i podle ústavního zákona o autonomii Slovenskej krajiny.

Je tedy presidentem republiky zvolen dr Emil Hácha. (Hlučný potlesk. - Shromáždění povstali.)

O vykonané volbě uvědomím pana předsedu vlády, a zvláštním listem, tuto volbu osvědčujícím, zvoleného presidenta republiky s požádáním, aby se dostavil do Národního shromáždění vykonat slib, jak to předpisuje § 65 ústavní listiny.

Přerušuji schůzi na 20 minut, t. j. do 12 hod. 15 min.

(Schůze přerušena v 11 hod. 55 min. dopol. - Ve 12 hod. 21 min. odpol. vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky dr Emil Hácha, uváděn tajemníky sněmoven dr Říhou a dr Bartouškem a doprovázen předsedou vlády arm. gen. Syrovým a odb. přednostou předsednictva min. rady dr Klučinou. - Členové Národního shromáždění i všichni ostatní přítomní povstávají.)

Předseda Malypetr (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi Národního shromáždění.

Přistoupíme k 2. odstavci pořadu, jímž jest:

2. Slib presidenta republiky.

Pane presidente! Národní shromáždění zvolilo Vás dnes se vzácnou jednomyslností presidentem republiky.

Stalo se to po událostech, které nikdy nevymizejí z paměti současníků a které budou - doufejme - nám i budoucím výstražným důkazem skutečnosti, že život národů nevyvíjí se z náhodné souhry okolností, nýbrž ze správného pochopení a hodnocení vlastního jich významu a dosažitelných možností jak v životě národa samého, tak v soužití s národy ostatními.

I když byly podstatně změněny ústavní naše poměry, zůstává v plné platnosti ustanovení o slibu, který zvolený president republiky vykonává před Národním shromážděním.

Žádám Vás proto, pane presidente, abyste - maje pravou ruku položenu na ústavní listinu republiky - pronesl slib předepsaný v §u 65 ústavní listiny a tím potvrdil, že přejímáte povinnosti uložené Vám volbou a slibem.

President dr E. Hácha (položiv pravou ruku na ústavní listinu):

„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů.“ (Bouřlivý a neutuchající potlesk.)

Předseda Malypetr: Pane presidente! Složil jste před Národním shromážděním ústavou předepsaný slib a Národní shromáždění přijímá jej v pevné naději a důvěře, že v této mimořádné době bude Vám možno ve společné práci s vládou republiky, s vládami krajinskými a se sbory zákonodárnými překonávati všecky obtíže, které vznikly ze změněných poměrů mezinárodních i vnitrostátních.

Váš jemný smysl a cit pro spravedlnost, Vaše osvědčená nestrannost a příkladná úcta k právu a zákonům, kterou jste prokázal celou svojí činností u nejvyššího správního soudu a zejména jako jeho první president, je zárukou, ze stejně tak budete vykonávati svůj nejvyšší úřad v republice jako hlava společného a jednotného státu našich tří slovanských národů i jeho národních menšin.

Věříme, pane presidente, že budete pečlivým strážcem všeho, co nás spojuje v upřímné a vpravdě bratrské vzájemnosti. I když v našich národech je hluboce zakořeněna touha po svéráznosti a svéprávnosti, jsme všichni pevně přesvědčeni, že v jednotě nás všech je síla a bezpečnost, v rozkolu však byla by slabost a nebezpečí poroby.

Pane presidente, blahopřeji Vám srdečně jménem Národního shromáždění. (Dlouhotrvající bouřlivý potlesk.)

Republice a presidentovi „Sláva!“ (Členové Národního shromáždění provolávají nadšeně třikráte „Sláva!“)

Emil Hácha skončil v paměti českých dějin neslavně, jako temná i tragická postava, kolaborant a přisluhovač okupantů, spolupodílník na potupě českého národa a možná pro někoho i spoluviník obětí. Nicméně již od roku 1943 byl po mrtvici těžce zdravotně postižen a po porážce nacismu v květnu 1945 byl uvězněn a zemřel ve vězení. Jeho definitivní a spravedlivé rozsouzení před dějinami nás čeká teprve s větším časovým odstupem. Co je ale možno konstatovat již nyní: jeho volba se nijak nelišila po formální ani symbolické stránce od ostatních voleb, stejně jako rutinní výkon jeho prezidentské funkce.