Ve dnech, kdy se vzhledem k zákazu shromažďování nedaly čekat protesty, uskutečnila radnice Prahy 6 to, o čem už dříve rozhodla. V pátek 3. dubna odstranila z náměstí Interbrigadistů sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva (1897-1973). Pochopitelně to vyvolalo ostrou polemiku, padala slova jako vandalství a zločin.

Koněv, jak je obecně známo, velel jednotkám, které se vydaly ze Saska na Prahu a dorazily tam po podepsání německé kapitulace. Šlo jim o to, zabránit německým jednotkám přesunout se dál na západ a vzdát se americké armádě.

Zlikvidovaly jednotky generála Vlasova, které se dříve připojily k německým silám, ale neměly příležitost se významněji zapojit do bojů na jejich straně. Zřejmě ve snaze zachránit se nabídly pomoc Pražanům a přispěly k porážce Němců na území hlavního města.

I když v Praze už šlo z hlediska válečných událostí víceméně o episodu, nutno říct, že v jiných částech našeho území sovětská vojska za značných obětí na životech vytlačila Němce, ukončila jejich nadvládu a umožnila postupné znovunastolení československé státní moci. Příkladem může být bratislavsko-brněnská operace vojsk pod velením maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského (1898-1967). Lze říct, že nacistickou moc nad územím Československa porazili Sověti — za účasti československého armádního sboru a rumunských spojenců — a Američané.

Pokud by vůbec bylo možné vyprávět události minulých časů objektivně, musel by být podíl obou aktérů podán vyváženě. Musela by se přesně vymezit území, která obsadili jedni i druzí. V úvahu by se měly vzít také dopady na obě strany, především počty lidských obětí.

Za minulého režimu se americká účast na událostech na konci 2. světové války zamlčovala. V učebnicích dějepisu bylo možno se například dočíst, že v Plzni propuklo povstání proti Němcům pod vedením komunistické strany a že do města vstoupila americká armáda, aby toto povstání potlačila.

Náš současný systém nepotřebuje přepisovat dějiny. Občas se však zapomíná na asi 140 tisíc padlých sovětských vojáků. Ti by neměli být posuzováni podle politických kritérií. Byli naveleni a mohli si o krutém stalinském režimu myslet cokoli. Mnozí mohli věřit tomu, že pomáhají osvobodit bratry Slovany.

Jsme jistě schopni zachovat pietu například na hřbitovech rozesetých po celém území. Umíme je odlišit od agentů NKVD, kteří hned po nich přicházeli a začaly své kruté dílo, mimo jiné odsun československých občanů — zejména ruského původu — do lágrů Gulagu.

To, co k nám sovětská armáda přinesla, sotva můžeme nazvat osvobození. Je pravda, že existovaly německé plány na likvidaci českého národa: germanizaci, zotročení, vystěhování, vyhubení. Je pravda, že vítězství celé protihitlerovské koalice tomu zabránilo.

Kritický postoj k průběhu sovětských operací na našem území, a hlavně k jejich politickým cílům, jistě neznamenají, že záchranu naší národní existence znevažujeme, jak někdy slyšíme z ruské strany. Také nemusíme opustit socialistickou vizi, jíž se komunistický režim klamně dovolával.

Jisté je, že sovětský stalinský režim byl odpornou diktaturou, že zejména v době Velké čistky před 2. světovou válkou tento režim zahubil a do lágrů poslal nezdokumentovaný počet sovětských občanů i lidí z jiných zemí, kteří byli v jeho dosahu. Uvádí se, že v létech 1937 a 1938 probíhalo zhruba tisíc poprav denně.

Stalinský režim společně s hitlerovskou říší rozpoutaly v září 1939 válku tím, že napadly a obsadily sousední země. Strašlivý sovětský teror v okupované a později částečně anektované části Polska znamenal mimo jiné fyzickou likvidaci 22 tisíc polských občanů známou podle místa, kde se část tohoto masového vraždění odehrála, jako Katyňský masakr. Nacistický a komunistický teror jsou srovnatelné.

V případě naší země by bylo nepoctivé nazvat sovětskou intervenci osvobozením, tedy poskytnutím svobody, protože jeden krutý totalitní režim byl nahrazen jiným krutým totalitním režimem. Po skončení války nastalo období okleštěné demokracie se čtyřmi povolenými politickými stranami v české části tehdejší republiky. Mocenské složky státu byly postupně v sovětské režii ovládnuty komunisty.

V rozporu s tehdejšími zákony se ustavily Lidové milice jako ozbrojená moc komunistické strany. Po 25. únoru 1948 se komunistické záměry vybarvily plně.

Zejména v padesátých letech, ale v poněkud oslabené verzi až do konce roku 1989 režim dopadl na množství lidí z politických důvodů nebo třeba pro náboženskou aktivitu. Podle ne ještě definitivních zjištění Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu bylo popraveno pro politické trestné činy 248 osob (247 mužů a Milada Horáková).

Asi osm tisíc osob zemřelo ve vězení a 450 při pokusu o přechod hranic. Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 tisíc lidí, do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 tisíc lidí a do Pomocných technických praporů, což byla otrocká práce pod záminkou vojenské služby, putovalo z politických důvodů asi 22 tisíc osob.

Režim, který vojska pod velením maršála Koněva u nás pomohla nastolit, byl ohrožen v Maďarsku. Komunistický předseda vlády Imre Nagy se přiklonil ke spontánním projevům solidarity s Poláky, kteří se rovněž na podzim roku 1956 proti režimu bouřili, jmenoval novou vládu s účastí nekomunistů a vyhlásil neutralitu Maďarska a jeho vystoupení z Varšavského paktu.

Byl to pokus o demokratický socialismus. V první dekádě listopadu byl maďarský pokus o reformu utopen v krvi pod velením téhož maršála Koněva.

Pomník vztyčený 9. května 1980 těžko reprezentoval osvobození Československa. Byl spíš projevem servilnosti normalizačního režimu nastoleného pravděpodobně také za pomoci v roce 1968 ovšem již penzionovaného Koněva. Před srpnovou invazí sondoval půdu a měl na základě toho napsat hlášení určené Brežněvovi. To mohlo podpořit rozhodnutí o okupaci.

Od roku 2018 byla v blízkosti pomníku cedule s popisem Koněvových aktivit, která kompenzovala volání části veřejnosti po jeho odstranění. Nezůstalo však jen u doplňující informace. Pomník byl odstraněn zatím do depozitáře, pak snad bude exponátem vznikajícího Muzea 20. století.

Bude se technicky a právně řešit odstranění podstavce a úprava místa, kde pomník stál. Historické vědomí uspokojuje sdělení, uvidíme, jak pravdivé, že se uvažuje o jiném pomníku osvobození, snad na stejném místě. Můžeme doufat, že se pokusí vyrovnaně vyjádřit podíl všech zúčastněných.