Historie nebývá růžová. Na rozdíl od pražské sochy maršála Koněva
Jan KulišNěkdy i kbelík naplněný barvou může být příspěvkem k interpretaci našich dějin. Právě to se stalo v pražském Bubenči, na jehož náměstí stojí na vysokém podstavci socha maršála Koněva v nadživotní velikosti.
Zvěčněný maršál Koněv hledí na bubenečském náměstí Interbrigády do dálky již od osmdesátých let a má připomínat osvobození Československa od nacismu Rudou armádou v květnu 1945. Jenže jakožto sovětský vojenský velitel je postavou se spletitou minulostí.
Skupina aktivistů během májových výročí polila jeho sochu v Bubenči růžovou barvou. Připomněla přitom letopočty, které jsou spojovány s Ivanem Stěpanovičem Koněvem a ve kterých nesehrál kladnou roli. Protestní akt proti jeho soše to nicméně nebyl první.
Už v roce 2014 se maršál ocitl uprostřed náměstí s nastříkanými kalhotami v růžové barvě. Minulý rok zase někdo na jeho podstavec nasprejoval letopočty 1956, 1961, 1968 a 2017, proti čemuž se ozvalo i ruské ministerstvo. Některé z nich se zde objevily i nyní.
Zatímco socha symbolizuje velitele Koněva v souvislosti s koncem druhé světové války, sprejeři upozorňují na to, že vedl krvavé potlačení maďarské revoluce v roce 1956, o pět let později se podílel na stavbě berlínské zdi a v roce 1968 přijel do tehdejšího Československa s delegací, která začala mapovat terén pro pozdější sovětskou invazi.
Ozývají se hlasy, že by taková socha měla být odstraněna. Ve svém vypjatém komentáři po takovém řešení volá například redaktorka Lidových novin Jana Machalická.
I historie vlasovců je, tuším, ještě složitější, než jen že slíbili Hitlerovi pomoc v boji proti Stalinovi, zachránili Prahu, vzdali se západním spojencům, a ti je vydali Stalinovi k likvidaci. Podle vzpomínek Josefa Serinka, zaznamenaných Jenem Tesařem, působili vlasovci jako konfidenti agenti provokatéři gestapa a hledali partyzány a jejich pomocníky tak, že se vydávali za sovětské výsadkáře. Pokud si to z „České cikánské rapsodie‟ správně pamatuji a správně jsem to pochopil, ne všichni rusky mluvící konfidenti gestapa ve skutečnosti byli vlasovci, ale lidově se jim tak všem říkalo, patrně proto že právě vlasovci z nich byli nejznámější.
Takže nejen že nás vlasovci zachránili, a pak je jedni naši spojenci a osvoboditelé zradili a druzí povraždili, ale navíc ještě předtím, než nás vlasovci zachránili, nás taky pomáhali vraždit (samozřejmě asi jak kdo z nich).
V historii je pramálo jednoznačně kladných hrdinů, a nejspíš i jednoznačně záporných padouchů, i když být zlý je snazší než být dobrý, je mnohem víc pokušení a tlaků na to, aby člověk selhal a udělal něco zlého, než na to, aby proti svému přesvědčení spáchal nějaké dobro. (Nebo že by třeba zrovna Winston Churchill byl rozený padouch, který nikdy nechtěl nikoho zachraňovat před žádným zlem, jenom ho těšilo vítězit a zabíjet nepřátele?) Jestli nechceme stavět sochy nikomu, kdo nebyl vždy a za všech okolností jednoznačně kladný hrdina, měli bychom raději sázet stromy. Jestli chceme sochy nejednoznačných postav natírat barvou, měli bychom zvážit, zda si opravdu přejeme natřít všechny sochy zrovna narůžovo, jestli bychom ty barvy neměli aspoň střídat, případně zda náhodou nebude úplně nejlepší po antickém příkladu sochy prostě realisticky kolorovat. A jestli považujeme za nutné opatřovat sochy nejednoznačných postav podrobnými vysvětlivkami, nejen, zač jsme jim postavili sochu, ale také co ošklivého provedli při jiných příležitostech, nezbývá nám než bronzovými stránkami z učebnic dějepisu opatřit kdejaký pomník.
Debatovat pořád jen o Koněvovi je poněkud omezené.