Zvěčněný maršál Koněv hledí na bubenečském náměstí Interbrigády do dálky již od osmdesátých let a má připomínat osvobození Československa od nacismu Rudou armádou v květnu 1945. Jenže jakožto sovětský vojenský velitel je postavou se spletitou minulostí.

Skupina aktivistů během májových výročí polila jeho sochu v Bubenči růžovou barvou. Připomněla přitom letopočty, které jsou spojovány s Ivanem Stěpanovičem Koněvem a ve kterých nesehrál kladnou roli. Protestní akt proti jeho soše to nicméně nebyl první.

Už v roce 2014 se maršál ocitl uprostřed náměstí s nastříkanými kalhotami v růžové barvě. Minulý rok zase někdo na jeho podstavec nasprejoval letopočty 1956, 1961, 1968 a 2017, proti čemuž se ozvalo i ruské ministerstvo. Některé z nich se zde objevily i nyní.

Zatímco socha symbolizuje velitele Koněva v souvislosti s koncem druhé světové války, sprejeři upozorňují na to, že vedl krvavé potlačení maďarské revoluce v roce 1956, o pět let později se podílel na stavbě berlínské zdi a v roce 1968 přijel do tehdejšího Československa s delegací, která začala mapovat terén pro pozdější sovětskou invazi.

Ozývají se hlasy, že by taková socha měla být odstraněna. Ve svém vypjatém komentáři po takovém řešení volá například redaktorka Lidových novin Jana Machalická.

Na jedné straně nelze umenšovat podíl maršála Koněva a jeho vojska na osvobozování Československa, jak to provádí zmíněná novinářka, nelze jej však ani na druhé straně vnímat jako „zachránce Prahy před zničením“ v květnu 1945, přestože právě to uvádí doprovodná informace na památníku z osmdesátých let. A právě k vyjasnění obou těchto skutečností sochu Koněva potřebujeme tam, kde je.

↗

Předně, vojsko maršála Koněva dorazilo do okupované Prahy až 9. května 1945. V hlavním městě svedlo bitvy se zbylými Němci, těch už tu však nebyl velký počet. Kdo pražskému povstání a odbojářům nejvíce pomohl vyčistit město od nacistů, byli takzvaní vlasovci. V dějinách přitom sehrála armáda generála Vlasova snad ještě komplikovanější roli než maršál Koněv.

V průběhu šestého a sedmého května se vlasovci podíleli na událostech pražského povstání a jako jediní disponovali těžkou technikou, díky níž mohli zamezit některým německým jednotkám v postupu a mnohem horšímu krveprolití. Nejvýstižnějším symbolem jejich podílu na pražském povstání byl jejich tank s nápisem „Ani Stalin, ani Hitler“.

Vlasovci nakonec skončili velmi nešťastně, jejich pokus vzdát se západním armádám skončil bezúspěšně, takže se ocitli právě v rukou armády maršála Koněva. Členové jednotek byli odvlečeni do gulagů, mnozí byli zastřeleni či oběšeni, tak jako 1. srpna 1946 i Vlasov sám.

Opatrného uznání za osvobození Prahy a části Čech se vlasovcům dostává až se zpožděním s příchodem polistopadové éry. O interpretaci našich dějin totiž vypovídá mnohé skutečnost, že zatímco Koněv se dočkal velkého památníku na náměstí, o vlasovcích se několik desetiletí vůbec nemluvilo a dnes mají v Praze pouze pomník na Olšanských hřbitovech u svého masového hrobu.

Jenže o interpretaci našich dějin mnohé vypovídají i aktivisté s růžovou barvou, kteří jsou nazýváni vandaly. Sami se však, alespoň na Twitteru, pojmenovali jako ‚Čeští vlastenci‘. K akci se přihlásili a na sociální síť umístili dopis, který zanechali i na místě.

Píší v něm: „Vážíme si hrdinství bojovníků pražského povstání, Ruské osvobozenecké armády i sovětských vojáků, kteří se postavili nacistům. Odmítáme ale ideologické zneužití tohoto hrdinství komunistickou propagandou. Stejně tak odmítáme nekritické oslavování maršála Koněva, který nese spoluodpovědnost za vraždění nepohodlných osob v roce 1945, brutální potlačení maďarského povstání v roce 1956, stavbu Berlínské zdi v roce 1961 a okupaci Československa v roce 1968.“

Své k jejich intervenci napsal místostarosta Jan Lacina (STAN), který na Praze 6, kam Bubeneč spadá, zodpovídá za oblast kultury a vzdělávání. „Maršál Koněv už je zase růžovej. Za radnici konstatuju, že ho zase vyčistíme a dáme k němu během letošního června tři bronzové desky s českým, ruským a anglickým textem, jak to bylo doopravdy, aby to na něj stále dokola nesprejovali,“ uvedl na svém Facebooku.

Místostarosta si přitom neuvědomuje, že jeho dlouho plánovaný záměr aktivisté svým dílem již naplnili. Chtěli ukázat na Koněvovu temnější minulost symbolickým potřísněním jeho sochy růžovou barvou, zatímco místostarosta by raději použil k dokreslení kontextu konvenční informační desky. Proč přitom investovat do smývání nátěru a instalaci bronzového popisku? Vše stačilo nechat na svém místě a pouze zajistit a přeložit na místě zanechaný výstižný dopis.

Pokud by tak místostarosta učinil, z vojenské sochy ve špatném dobovém kontextu bychom rázem měli mnohem hodnotnější a provokativnější dílo, jehož symbolický význam by značně převyšoval jakoukoliv podobnou sochu. Připomínalo by nám, že dějiny jsou napsány, ale jejich interpretace nikoliv. Vznikl by památník, který je sám o sobě sporem o dějiny.

Škoda, že vydržel jen pár chvil, než městská část maršála od jeho poválečné minulosti znovu očistila. Co by o takto ponechaném Koněvovi v růžovém řekl noční vlk Jaroslav Foldyna, ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis, nově zvolená komunistická místopředsedkyně Kateřina Konečná, historička Muriel Blaive nebo třeba aktivistický umělec David Černý, už se bohužel s největší pravděpodobností nedozvíme.

Nepošpinil se však Koněv především sám?