Obsluhoval jsem generála Pattona

Alena Zemančíková

Vypráví se legenda o setkání generála Pattona s Edvardem Benešem v Plzni roku 1945. Navštívil ale tehdy Plzeň skutečně sám Patton? Stavět pomníky generálům je podle Aleny Zemančíkové anachronismus.

O osvobození západních Čech Američany mi vyprávěl otec jednoho mého kamaráda. Pracoval tehdy jako provozní vedoucí v hotelu Slovan, který se před znárodněním jmenoval Waldek. Příběh se odehrál v červnu 1945 v Plzni. Mělo se uskutečnit setkání velitele amerických vojsk generála Pattona s prezidentem Edvardem Benešem, reprezentativní banket, a (jak to známe z knihy i filmu Obsluhoval jsem anglického krále) i zde bylo věcí cti hotelového personálu připravit vše — i navzdory zdevastovanému válečnému zásobování — co nejskvělejším způsobem.

K němu patřil také český kapr jako hlavní chod. Jenže se ukázalo, že z hotelu Waldek zmizely veškeré rybí příbory, možná je zrekvírovaly protektorátní orgány, aby z nich německý válečný průmysl ve Škodovce ulil děla.

Provoznímu šéfovi nezbylo, než vyrazit po plzeňských konkurenčních podnicích a rybí příbory vypůjčit. Jediný, který přicházel v úvahu, byl hotel Continental, náš vrchní se pochopitelně obával, že v Continentalu řeknou: příbory máme, i všechno ostatní, a proto uspořádáme slavnostní banket my.

Člověka napadne, že generál Patton, protažený západní frontou, a prezident Beneš po všech útrapách exilu by jistě snědli svou rybu k večeři i běžným univerzálním příborem, ale jak by mohli v hotelu Waldek vzdát čest a poděkování osvoboditelům jinak a lépe, než tím, co nejlépe dovedou a k čemu neměli po celou válku příležitost? Tedy perfektním servírováním?

Pan provozní se tedy vypravil do Continentalu, kde rybí příbory opravdu měli, a skutečně se setkal s námitkou, ať se tedy hostina přesune k nim. Pan provozní ovšem věděl, že do Continentalu chodily večeřet kreatury z plzeňského gestapa, a proto možná jejich sady příborů nebyly rekvírovány, ale říci to nechtěl, stačilo, jak v Plzni řádily Rudé rabovací gardy a rozhodovaly o tom, kdo byl kolaborant a kdo ne.

Pan provozní nechtěl nikoho soudit, chtěl jenom dobře zajistit setkání československého prezidenta s americkým generálem. Dohadování trvalo dlouho, nakonec si však i provozní šéf z Continentalu asi uvědomil, že do jejich baru chodili večer pánové z plzeňského gestapa, jehož sídlo bylo hned naproti hotelu, v tomto smyslu byla poloha hotelu Continental nevýhodná, ale to by mu asi nyní konkurence z Waldeku neuznala.

V tom jednání dvou zástupců plzeňských hotelů zvítězila myšlenka všeobecné spolupráce, ředitel Continentalu se nakonec spokojil s tím, že na obsluze se budou podílet i jeho číšníci, viditelně označení firemní cedulkou, a že to budou právě oni, kdo bude servírovat tu rybu. A tak se i stalo.

Patnáctého června do Plzně zavítal československý prezident Edvard Beneš, doprovázený sovětským podplukovníkem Čerapanovovem a majorem Zinověvem. U této příležitosti uspořádala americká armáda přehlídku na plzeňském náměstí, a prezident Beneš poté vyznamenal řádem Bílého lva první třídy náčelníka štábu třetí americké armády generálmajora Gaye, dalších jedenáct amerických důstojníků řádem Bílého lva třetí třídy, a patáct důstojníků poté převzalo od prezidenta Beneše československý válečný kříž z roku 1938.

×
Diskuse
JP
May 4, 2015 v 14.00
Díky za nezaujatý a střízlivý pohled na osobu gen. Pattona. Je tomu opravdu tak, že jak se za minulého režimu pěstoval povinný kult sovětských generálů a maršálů, tak stejně tak nekriticky se nyní mnohdy pěstuje - byť i dobrovolně - nekritický kult generálů amerických.

Kult osobnosti je vždycky velmi nedobrá záležitost; a jmenovitě generál Patton se skutečně vyznačoval značně kontroverzním charakterem.